Sestry Nebeské, dcery kulacké
Příběh Václavy, Marie a dalších členů rodiny Nebeských, okradené o statek a vyhnané z domova.
O takzvaném rozkulačování se po roce 1989 v Čechách a na Moravě nijak zvlášť nemluvilo ani nepsalo – přitom patřilo k nejhorším poúnorovým zločinům. V širší veřejnosti existuje dosud jakési obecné povědomí o kolektivizaci, při níž byli soukromí zemědělci postupně donuceni vzdát se půdy, lesů, dobytka, strojů a vůbec hospodářských zařízení a vstoupit do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Komunistická „politika“ na venkově však byla mnohem horší: sedláci s větší výměrou půdy, označení podle sovětského vzoru za kulaky (nebo také „venkovské boháče“) patřili k hlavním obětem rudého teroru. V jejich případě nešlo „jen“ o krádež soukromých majetků, ale o úplné rozbití rodin a tradičních vazeb, o ztrátu občanských práv, svobody, domova.
Po válce představitelé Komunistické strany Československa vedle jiných lží tvrdili, že jejich cesta k ráji na zemi nebude kopírovat tu sovětskou:
„Pamatuju si z dětství na rok 1946, kdy byly volby a kdy komunisté slibovali, že nikoho nebudou nutit do kolchozů, že v ČSR žádné kolchozy ani nebudou. Slibovali hory doly, aby je lidé volili. Po roce 1948 si ovšem počínali úplně jinak,“ vzpomínala na dvoře rodného statku ve východočeském Chvojenci Václava Nebeská (ročník 1934), v době natáčení televizního dokumentu profesorka arcibiskupského gymnázia v Praze.
Bylo to přesně tak, jak říká: po únoru komunisté změnili kurz, rozhodli se za každou cenu budovat družstva neboli českou variantu kolchozů, mimo jiné podle zásady „kdo má pod kontrolou potraviny, ovládá obyvatelstvo“. Rolníkům se do družstev přes veškerou agitaci a nátlak nechtělo, KSČ se na venkově netěšila velké oblibě – a největší autoritu ve vsích měli obvykle zkušení sedláci, kteří nechápali, proč by se měli vzdávat svého majetku, a navíc tušili, k čemu povede kolektivní hospodaření pod taktovkou lidí, jejichž jedinou kvalifikací byla často „správná“ politická příslušnost.
Podle sovětského vzoru se tedy KSČ rozhodla nesympatizující statkáře zlomit brutálním nátlakem: začalo to tím, že jim úřady předepsaly jen těžko splnitelné povinné odvody, tzv. dávky nebo dodávky. Větší sedláci pak měli být zničeni jako „třída“. KSČ se tzv. kulaky nesnažila donutit ke vstupu do družstev (což by pro mnohé zvláště v pokročilejších fázích kolektivizace znamenalo alespoň naději, že neztratí domov). Měli být exemplárně potrestáni pro výstrahu ostatním, potupeni a vyhnáni.
I.
Marie Ciprová (ročník 1929) je oční lékařka, sestra Václavy Nebeské, nejstarší dcera manželů Anny a Václava Nebeských z Chvojence. Vzpomíná, že
„sedlákům, kteří měli nad padesát hektarů půdy, předepsaly úřady po únoru 1948 vyšší dodávky z hektaru než menším zemědělcům“. Vyšší dodávky se vztahovaly právě na velký rodový statek Nebeských, byly to odvody obilí, mléka, masa, všeho, co vypěstovali.
„Ty dodávky byly předepsány v takové výši, že nebyly splnitelné. Spousta lidí dělala dokonce i to, že nakoupili z úspor mléko, obilí nebo maso a odevzdávali to pak jako vlastní produkty. Naši to dělat nechtěli a ani si to nemohli dovolit, měli čtyři děti,“ doplňuje Marii její sestra Václava.
V roce 1949 statkář Nebeský dodávky nesplnil. Na Štědrý den se rodina chystala ke slavnostní večeři, všichni dávali do pořádku dům. Pak si kdosi všiml, že po dvoře jdou cizí muži – mířili k elektrické rozvodné skříni. Nebeští se od nich dozvěděli, že jim přišli odpojit elektriku: jelikož prý nesplnili povinnosti vůči státu, nemá už stát povinnost zajišťovat jim proud. Na statku měli koně a především čtyřicet krav, napaječky pro dobytek poháněla elektřina, bez ní bylo v podstatě nemožné se o zvířata postarat. Štědrý večer slavili Nebeští při svíčkách, byl to počátek šikany a ponížení.
„Na Boží hod pak oznámil místní rozhlas, že se na náš statek uvaluje národní správa, a jmenovali lidi, kteří jsou povinni jít obstarat dobytek a na statku pracovat. Komunističtí funkcionáři předpokládali, že se z našeho hospodářství stane jádro budoucího JZD,“ vzpomíná Václava Nebeská.
Na Štěpána zastihli policisté nebo komunističtí úředníci jejího otce na cestě z kostela – naložili ho do auta, odvezli do Holic a vsadili do vězení. Statkář Nebeský měl být podle informací rodiny obviněn ze sabotáže a stát se hlavní postavou jednoho z mnoha inscenovaných výstražných procesů s kulaky. Ukázalo se však, že to v jeho případě nebude jednoduché: na statek se dostavila komise, která ve vedení hospodářství nenašla nedostatky, navíc lidé ve Chvojenci a okolí Václava Nebeského dobře znali (vesnice držela nebývale při sobě), vážili si ho, a kdyby si komunistické úřady vymýšlely provinění, jichž se nedopustil, hrozilo nebezpečí, že se veřejný proces promění ve frašku. Pan Nebeský nebyl tedy nakonec odsouzen jako sabotér, nýbrž jen jako tzv. „neplnič“ – v únoru 1950 dostal trest několika měsíců vězení a pokutu dvacet tisíc korun. V kriminále zůstal do dubna 1950.
Jednání s úřady a veškeré existenční starosti padly na jeho ženu Annu a jejich děti – všechny v té době studovaly a domů jezdily vypomáhat. Národním správcem statku se stal místní partajník, a Václava líčila, že záhy po otcově uvěznění začalo rozkrádání rodinných věcí:
„Hned po Štěpánu, mezi svátky, k nám poprvé přišla nějaká komise a začali sepisovat majetek. Nešli nejdřív ven, zaznamenat údaje o hospodářském zařízení a podobně, ale stále měli zájem o osobní věci, ptali se na šperky, na povlečení… A další den přišli znovu. Maminka se jim snažila ubránit, ale bylo to ostřejší a ostřejší. Říkali jsme jí: co bude, když odjedeme do školy? Jak to tady s nimi vydržíš?“
II.
Po ustavení národní správy nechaly úřady na statku znovu zapojit elektřinu, avšak Nebeští ji nesměli používat – svítit směli jen svíčkami. Marie Ciprová vzpomínala, že rodina žila v těch dnech pod soustavným dohledem:
„Ráno od čtyř hodin chodil kolem pan Bosák a hlídal, jestli někde nesvítíme. Přes den si odběhl domů a navečer, tak od čtyř, nás zase sledoval, až do půlnoci. Říkala jsem mamince, že se doma nedá nic dělat, nemohli jsme se ani učit. A tak jsme se v rodině dohodli, že maminka požádá, jestli se můžeme odstěhovat do domku, který měl sloužit jako vejminek pro dědečka a pro babičku.“ Nebeští dostali svolení, komunističtí funkcionáři byli nejspíš rádi, že statek dobrovolně opustí – a tak se na Silvestra 1949 s pomocí přátel stěhovali. Z ukradeného hospodářství si nesměli půjčit ani koňský povoz.
V příštích měsících se Anna Nebeská živila jako krmička vepřů – a její největší starostí prý bylo, aby děti neměly kvůli pronásledování rodičů potíže ve škole (později je pochopitelně měly, s výjimkou Marie, která už končila studium medicíny):
„Maminka byla praktická žena, například obstarala kozu, takže jsme měli mléko, chodila vypomáhat k tetě, od sousedů získávala potraviny. Měla tehdy tolik starostí, že jí snad ani nezbýval čas na přemýšlení, jestli se trápí nebo ne.“ Nebeským, kteří žili jen z matčiny mzdy, tehdy pomohl také pokladník z místní kampeličky – jmenoval se Mandys –, který jim tajně vydal uložené peníze, dřív, než na ně přišli úředníci. Mohli pak zaplatit lidem, kteří pro ně pracovali před uvalením národní správy, a ještě jim zbylo na základní obživu.
Když se Václav Nebeský vrátil z vězení, nastoupil jako kočí – na vlastním hospodářství. Byl však soustavně šikanován, a to i z důvodů zcela absurdních. Marie Ciprová vyprávěla, že
„tatínek s maminkou se samozřejmě potřebovali občas vykoupat. A tak se zeptal národního správce, jestli si může vzít ze statku vanu. Národní správce mu to povolil, ale pak ho někdo udal, že vanu ukradl. Začala ho vyšetřovat Státní bezpečnost, tatínek se hájil tím, že se dovolil národního správce, ten ale všechno zapřel…“ Vyšetřování „případu“ se táhlo týdny. Podle Mariiny sestry Václavy byl otec hrdý, a dával najevo, že ho komunisté mohou o všechno obrat, ale ne zlomit:
„Vždycky si někde ulevil a říkal: ,Tak co mi vlastně udělali? Vždyť se mám líp, než jsem se měl dřív, to jsem dřel od rána do večera, ale teď si odpracuju svých osm hodin a mám klid.‘ Místní komunisty to strašně štvalo. Takže potom v létě 1950 přišli a oznámili, že ho pošlou na převýchovu do tábora nucených prací. Odvezli ho nejdřív do Pardubic a potom do tábora Vojna u Příbrami, kde byl až do Vánoc. Pak se vrátil, a už nenastoupil na statek, jezdil pracovat do Semtína.“ Pronásledování však ještě neskončilo.
III.
V roce 1951 dostal Václav Nebeský z národního výboru upozornění, že jeho šestičlenná rodina užívá „nadměrnou bytovou plochu“. Do domku-vejminku měl být dosazen nájemník. Tomu se ještě podařilo zabránit, ale v lednu 1952 přišel další přípis, v němž se oznamovalo, že se Nebeští mají odstěhovat do statku v Komárově. Někdejší statkář Nebeský se odvolal, aby vzápětí obdržel další úřední dopis:
„Svým jednáním projevil jste zjevné nepřátelství k lidově demokratickému zřízení. Pro neplnění povinností vám uložených byl jste odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Holicích ze dne 23. 2. 1950 […]. Na podkladě uvedených opatření jsou zde dány nutné předpoklady k vyklizení všech vašich nemovitostí ve Chvojenci a k určení pracoviště. V důsledku toho bylo rozhodnuto […] přestěhovat se v lhůtě tří dnů do náhradního bytu, který po dohodě s okresním národním výborem v Bílině vám bude přidělen na jejich okrese. Okresní národní výbor doplňuje svůj výměr zde dne 24. 3. 1952 v tom smyslu, že se zakazuje současně vám, vaší manželce Anně, dětem Josefu, Františku, Marii a Václavě pobyt v obvodu zdejšího správního okresu až do odvolání.“
Marie Ciprová-Nebeská tehdy sepsala protest proti nucenému vystěhování rodiny, s nímž obcházela vesnici. Podporu jí vyjádřili podpisem téměř všichni sousedé z Chvojence, ale nebylo to nic platné. Když předložila podepsané stránky úředníkům, dostala prý příznačnou odpověď:
„Je vidět, že jste svůj velký vliv na obyvatele nevyužili k socializaci vesnice. Tím spíš je vaše vystěhování nutné.“ Anna a Václav Nebeští byli téhož roku deportováni do Bíliny, s sebou si směli vzít jen osobní věci, peřiny, nejnutnější nábytek. Děti, ještě studující na různých místech, s nimi nejely. Průběh cesty popsala Anna Nebeská ve svých vzpomínkách:
„Stěhování do Bíliny a loučení s dětmi bylo velmi smutné. Cítila jsem, že by nás děti ještě velmi potřebovaly, ale zase jsem nevěděla, do jakého prostředí nás nastěhují. Počasí bylo velmi nepříjemné, chvílemi poletoval sníh s deštěm, nepříjemný vítr. Seděli jsme s manželem vzadu na otevřeném nákladním autě, z plachty jen cáry větrem poletovaly a sotva přikrývaly kusy nábytku a nás již docela nic. V kabině seděl šofér se závozníkem a s tajným. Slovák se jmenoval. Nevím, proč s námi jel tajný, vždyť jsme nebyli ani vyzbrojeni a nijak nebezpeční, a aby se nám něco neztratilo, o to se nestarali, jelikož se nám ztratily z mycího stolu masné konzervy. Do Bíliny jsme přijeli o půl šesté večer, ze Chvojence jsme přitom vyjeli v deset hodin dopoledne. Osm hodin jsme jeli v tom ošklivém počasí, v nejistotě, kam nás vlastně vezou. U každé rozbité vesnice jsem se strachovala, kde nás složí.“
V Bílině ubytovali manžele Nebeské ve dvou místnostech ve statku – v panském dvoře. V domě žily tři rodiny, používaly jeden záchod, koupelna nebyla, pod okny tekla špinavá a zapáchající říčka, do níž byl vypouštěn odpad ze Stalinových závodů. Anna Nebeská pracovala jako dojička, Václav jako řemeslník v dílnách. Později se k nim přistěhovala nejmladší dcera Václava, která se stala zdravotní sestrou, potom působila jako vychovatelka a v pozdějších letech se jí podařilo dálkově vystudovat pedagogickou fakultu (podobným způsobem dokončili studia i její sourozenci). Několik let se Nebeští snažili z Bíliny odejít, teprve v roce 1956 dostali povolení a směli přesídlit do Vlčic u Trutnova, kde pracovali ve výzkumném ústavu živočišné výroby a žili v samostatném nájemním domku. Vyšlo však jakési nařízení, které určovalo, že kulaci nesmějí působit ve výzkumu, a to ani v dělnických profesích. Rázem přišli o práci i o byt, ale měli už našetřené peníze a mohli si koupit domek na kraji Liberce.
Manželé Nebeští byli silní a přežili. Mluvit o přežití není v této souvislosti přehnané. Sedláci, jejichž rody hospodařily „na jedné půdě“ stovky let, vystěhování často neunesli, páchali sebevraždy před deportací nebo krátce po „ubytování“ v předepsaném místě (rodiny s pěti i více dětmi končily občas ve chlévech). Sedlák Josef Kopeček z Příložan na Jaroměřicku mi kdysi ukazoval průčelí šestnácti statků na návsi:
„Bylo tu zlikvidováno šestnáct rodů, z toho šest lidí se dostalo do blázince, dva se pověsili, zbytek měl natrvalo zákaz pobytu v obci.“ Básník Zbyněk Hejda zase vzpomíná na „rozkulačování“ v Horní Vsi na Vysočině:
„V jednom domě dostali zprávu, že je budou vystěhovávat, a dostali ji několik hodin předtím, než přijel náklaďák. Odstěhovali je někam v Pacovu. Byl to jeden z případů, kdy sedlák nepřežil, vypil pak v konírně nějaký jed.“ Dalším zrůdným nástrojem byl zákaz vstupu do rodné obce, který se dodržoval mnoho let – jistý vystěhovaný vysočinský sedlák šel koncem 50. let na pohřeb mamince, která směla zůstat ve starém bydlišti – úřady konstatovaly, že porušil nařízení, byl zatčen a dostal dva tisíce korun pokuty. K 19. srpnu 1953 bylo v ČSR konfiskováno dva tisíce „kulackých“ usedlostí a současně došlo – aspoň podle hlášení ministerstva vnitra pro ÚV KSČ – k přesídlení stejného počtu rodin. Jen pro ilustraci, o jak masivní akci šlo: v kraji Pražském postihla 219 rodů, v Pardubickém 168, v Jihlavském 207...
Manželé Nebeští se pokoušeli vrátit do Chvojence, ale až do sedmdesátých let byly jejich žádosti zamítány. Václav zemřel v roce 1987. Anna se ještě dožila pádu komunismu a vrácení statku, zemřela roku 1991. Chvojenský funkcionář KSČ Josef Kopa, který rodinu nejvíc pronásledoval, spáchal podle sester Nebeských roku 1968 sebevraždu.
Vydává nakladatelství Edice ČT.
