Paměť mi byla nepostradatelnou oporou v obdobích, kdy na mě nemoc, léčba a úzkost doléhaly obzvlášť těžce. [1] Po dokončení tohoto rukopisu jsem se vydal do Jeruzaléma a později, v listopadu 1998, do Káhiry.

Během návštěvy v Káhiře v listopadu 1998 jsem navštívil rodinu, která žila po mnoho let ve stejném domě jako my, v ulici ‚Azíz ‚Uthmán číslo 1, jen o tři patra pod námi. … Nečekané setkání s Ahmadem mne jen utvrdilo v přesvědčení, že tato kniha, ve které se snažím co nejpodrobněji zachytit svět, v němž jsme žili, především v době mezi rokem mého narození — 1935 a rokem 1962, kdy jsem dokončoval doktorát, tedy že tato kniha jako neoficiální osobní svědectví o Blízkém východě v době bouřlivých změn má svůj smysl a význam. Příběh mého života se odehrával na pozadí druhé světové války, ztráty Palestiny a vzniku státu Izrael, zániku egyptského království, období Násirovy vlády, událostí spojených s šestidenní válkou v roce 1967, se vznikem Palestinského hnutí, libanonské občanské války a mírové dohody z Osla. Všechny tyto události jsou ale v textu přítomné jen nepřímo, spíš jako podklad, který vyprávěním občas prosvítá.

Vstřebat, natož pochopit všechny drobné zákruty a přeryvy, jimiž byla naše rodová linie poznamenaná, bylo nad mé síly… Přišel jsem na to, že mám dvě možnosti, jak čelit situacím, v nichž jsem byl nestále vystavován pochybovačným otázkám, zkoumavým pohledům a necitlivým poznámkám typu: „Co jsi zač?“; „Said je přece arabské jméno.“; „Ty že jsi Američan?“; „Jsi Američan, nemáš americké jméno a nikdy jsi nebyl v Americe?“; „Vždyť vůbec nevypadáš jako Američan!“; „Jak to, že ses narodil v Jeruzalémě, ale žiješ tady?“; „Takže jsi Arab, ale jaký Arab? Protestant?“… Mohla být pozice „Edwarda“ jiná než nepatřičná?

Měl jsem [v mládí] k dispozici dva zdroje příběhů, které bylo možné dále rozvíjet: knihy a filmy. Matka a babička mi četly pohádky a biblické příběhy, ale k sedmým narozeninám jsem dostal také ilustrovanou knihu řeckých mýtů. Otevřela mi nový svět, nejen vlastních příběhů, ale i úžasných souvislostí, které se mezi nimi nabízely. Celý Jásón a Argonauti, Perseus a Gorgony, Medúsa, Herkules a jeho dvanáct dobrodružství: to byli mí přátelé a partneři, rodiče, bratranci, strýcové a učitelé (jako Cheirón).

Druhým zdrojem byly filmy, hlavně takové jako Dobrodružství tisíce a jedné noci, v nichž účinkovali herci jako Jon Hall, Maria Montezová, Turhan Bey a Sabu. Nebo série filmů o Tarzanovi s Johnnym Weissmüllerem. Chvíle strávené v plyšových sedadlech biografu jsem si užíval ani ne tak díky hollywoodským filmům — vždycky na mě působily jako nějaká divná sci-fi, kde nic není takové, jak to znám ze života —, ale především díky odpíranému požitku vidět a nebýt viděn. Jeden ze vzácných okamžiků naprosté spokojenosti, který jsem zažil do svých osmnácti let, nastal během mého prvního roku v Káhirské škole pro americké děti (bylo mi deset a půl). Stál jsem na prvním odpočívadle velkého schodiště, pod sebou plnou místnost tváří, a jako mistr vypravěč jsem vykresloval příběh Jásóna a Persea. Vyžíval jsem se v drobných detailech a nekonečných odbočkách. Poprvé v životě jsem zažíval pocit, že v něčem vynikám a že mohu být dobrý, čemuž jsem po všech neúspěších v hodinách francouzského a anglického jazyka a historie už dávno nevěřil. Vyprávěl jsem s lehkostí a soustředěním, slova se poslušně řadila v nit příběhu utkaného v myšlenkách a já cítil požitek, jaký mi nic jiného v Káhiře nemohlo dát.

*

Krátce po epizodě s bitím [ve škole za trest] se mi dostalo dalšího, ještě intenzivnějšího a mnohem nepokrytějšího střetu s koloniální realitou. Jednou večer jsem se vracel domů přes pláň tvořící součást pozemků Gezírského sportovního klubu. Zastavil mě Angličan v hnědém obleku, s lýkovou helmou na hlavě a malým černým kufříkem zavěšeným na řídítkách bicyklu. Byl to pan Pilley, v písemnostech titulovaný jako „hon. sek.“ klubu, ale jinak také otec Ralpha, který se mnou chodil do školy. „Co tu děláš, chlapče?“ obořil se na mě chladným, pisklavým hlasem. „Jdu domů,“ odpověděl jsem a snažil jsem se zachovat klid, když slezl z kola a blížil se ke mně. „Copak nevíš, že tu nemáš co dělat?“ zeptal se nedůtklivě. Začal jsem vysvětlovat, že jsem členem, ale nemilosrdně mě přerušil. „Neodmlouvej, chlapče. Mazej odtud, a to rychle. Sem Arabové nesmějí, a ty jsi Arab!“ Jestli jsem se zatím za Araba nepovažoval, teď jsem pochopil, že toto označení je jasně handicapující. Když jsem řekl otci, co jsem si od Pilleyho vyslechl, příliš ho to nevzrušilo. „A nechtěl věřit, že jsme členy klubu,“ naléhal jsem. „Promluvím s ním,“ odpověděl neurčitě. Pak už se o věci nikdy nemluvilo: Pilley vyvázl bez odvety.

Edward Said, foto: Youtube

Dodnes, i s odstupem padesáti let, mě zneklidňuje, že ve vztahu k této epizodě, která ve mně stále žije a bolí stejně jako tenkrát, jsme s otcem reagovali velmi podobně — totiž smířením s nevyhnutelností našeho druhořadého postavení. Matka všemu, co jsem zažil, vtiskovala vlastní interpretaci. Až na předměty jako krasopis a výtvarná výchova jsem byl zdatný, byť nesoustavný žák, bystrý a vnímavý, ale matka mi nevědomky dokázala tyto přednosti upřít, když po počáteční chvále nikdy neopomněla poznamenat: „Jistěže jsi chytrý, jsi tak ohromně inteligentní, ale…“ — a tady přišla rána — „ale to není tvá skutečná zásluha, to je dar od Pánaboha.“ Na rozdíl od otce vyzařovala ve vztahu ke mně určitou podmanivou vlídnost a povzbudivou citlivost, které, dokud trvaly, pro mě představovaly životodárnou sílu. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že mě matka skutečně miluje tak, jak to tvrdí, ale asi ve dvanácti, třinácti letech už jsem věděl, že jakýmsi nevysloveným a záhadným způsobem je ke mně hluboce kritická. Měla mimořádnou schopnost si člověka získat, přesvědčit ho o své absolutní přízni, aby o něco později, téměř bez výstrahy, vyšlo najevo, že v jejích kritických očích vlastně neobstál.

[Matka rivalství mých sester a mě] šikovně využívala ve prospěch svých ovladatelských a manipulátorských snah. Zavřené dveře Rosina a Jeanina pokoje jako by zhmotňovaly definitivní fyzickou i citovou propast, která se mezi námi začala pomalu otevírat. Jednu dobu pro mě platil i výslovný zákaz vstupu do jejich pokoje, vyhlášený a příležitostně kontrolovaný otcem, který teď stál nepokrytě na jejich straně jako ochránce a patron. Mně připadla role bratra s pochybnými úmysly, role, jejímiž průkopníky v rodině byli (v otcových očích) strýcové z matčiny strany. „Máš je přece chránit,“ opakoval mi neustále, ovšem bezvýsledně. Především Rosy se vyžívala ve hře na kočku a myš a pod nejrůznějšími záminkami mě lákala a vábila do dívčího pokoje, odkud mě pak zaháněly sprchou školních gum, ranami polštářem do hlavy a výkřiky hraného děsu a nevázaného veselí … K úplnému odcizení nás tří sourozenců ale nikdy nedošlo, protože jsme sice rádi navzájem soupeřili, ale málokdy v tom bylo skutečné nepřátelství. Ale nikdy jsme se neobjímali, jak to bývá mezi bratry a sestrami běžné: protože právě tady jsem podvědomě vnímal jakousi odtažitost na obou stranách — jejich vůči mně i mé vůči nim. Fyzický odstup mezi námi trvá dodnes (já ho cítím) a léty spíše zesílil, snad matčiným přičiněním. Vždycky když se odpoledne vrátila z Káhirského ženského klubu, vložila se mezi nás. Stále častěji jsem se za nejrůznější provinění stával terčem jejích zlobných výlevů: „Copak tě ani chvíli nemůžu nechat se sestrami, aby hned nebyl malér?“ zněl refrén, často následovaný obávaným dovětkem: „Jen počkej, až se vrátí tatínek.“ …

Už dlouho jsem věděl, že moje tělo i těla sester jsou z neznámého důvodu tabu. Snahu změnit a snad i od základu předělat mé tělo na sebe postupně převzal otec, ale matka nezůstala stranou a pravidelně se pro mě dožadovala lékařských kontrol. Když se ohlédnu za tím, jak jsem tělo od svých osmi let vnímal, vidím je v přísném vleku dalších a dalších nápravných opatření, uvalených na mě rodiči, jejichž výsledkem většinou bylo jen další posílení mé nelibosti proti sobě samému. „Edward“ byl uvězněn v ošklivém vzdorovitém těle, na kterém bylo skoro všechno špatně.

Prvním problémem byla moje chodidla, prohlášená již v raném věku za plochá. Druhým problémem byl můj zvláštní zvyk krátkého křečovitého zachvění při močení. Samozřejmě jsem byl vyzván, abych zachvění předvedl u doktora, ale zachvění ani močení jsem, jak jinak, na povel vyvolat nedokázal. Matka mě několik týdnů pozorovala a potom se obrátila na světového „dětského specialistu“. Grünfelder pokrčil rameny. „To nic není,“ pronesl, „asi psychického původu.“

Třetím problémem byl žaludek, zdroj bezpočtu neduhů a bolestí po celý můj život. Všechno začalo Grünfelderovými pochybnostmi o matčině zvyku břicho v létě i v zimě stahovat pevně sešpendleným pruhem látky. Věřila, že mě tak chrání proti nemocem, prochladnutí, a snad i uhranutí. Později jsem se od přátel dozvěděl, že v Palestině a Sýrii je to zvykem. Po prodělaném zánětu rohovky a trachomu jsem měl problémy s očima. Dva roky jsem chodil s tmavými brýlemi (tehdy je nikdo nenosil). Když mi bylo dvanáct, bylo mi řečeno, že pubické ochlupení, které mi raší mezi nohama, není „normální“, což jen posílilo můj beztak přebujelý stud vůči sobě samému. Nejsilnější kritika ovšem vždycky patřila mé tváři a jazyku, zádům, hrudi, rukám a břichu. Nevěděl jsem, že čelím zákeřným útokům, ani jsem všechna nápravná a omezující opatření nevnímal jako akty války, jimiž bezpochyby byly. Bral jsem je jako součást výchovy, která k vyrůstání patří. Nicméně konečným důsledkem těchto opatření bylo především neustálé sebezpytování a stud.

Prvního listopadu 1947, v den, kdy jsem slavil dvanácté narozeniny, viselo ve vzduchu rozčilení, a já jsem nevěděl proč. Moji nejstarší jeruzalémští bratranci Júsuf a George se bavili o výročí Balfourovy deklarace[2] a „nejčernějším dnu v našich dějinách“, ale já neměl nejmenší tušení, o čem to mluví. Jen jsem tušil, že jde o něco osudově významného. Bratranci ani rodiče se s vysvětlením neobtěžovali. Asi si mysleli, že konflikt se sionisty a Brity je pro mé chápání příliš složitý. Schylovalo se ke krizi a její blízkost se projevovala na každém kroku. Britská armáda rozdělila Jeruzalém na několik zón a na jejich hranicích vybudovala vojenská stanoviště, kde kontrolovala auta, chodce i cyklisty. Všichni dospělí příbuzní dostali průkazy s jasně vymezenými pravidly pohybu. Otec a Júsuf měli univerzální propustku (platnou v zónách A, B, C i D), ostatní se směli pohybovat jen v jedné nebo dvou zónách.

[Po vystěhování z Jeruzaléma] jsme v Káhiře v rámci širší rodiny udržovali kontakty tak jako dřív. Alespoň to tak vypadalo na první pohled. Ale vzpomínám si, že jsem vnímal určité falešné tóny, lehké pnutí a nesoulad, které mezi námi dřív nebývaly. S Palestinou jsme se museli rozloučit, to jsme všichni věděli. Stala se místem, kam pro nás není návratu, ale po kterém se dál tiše a zoufale teskní.

V pátek teta Nabíha [starala se v Káhiře o palestinské uprchlíky] zůstávala doma a přijímala návštěvníky, kteří o ní někde slyšeli a doufali, že by jim mohla pomoci. Když jsem k ní jednou v pátek přišel, dost mě šokovalo, že přes dav prosebníků jsem se skoro neprobojoval ke dveřím. Teta bydlela ve druhém patře činžovního domu v ulici Fuád al-Awwal, na jedné z věčně ucpaných a nesmírně hlučných křižovatek. Když jsem procházel domem, mísil se ohlušující hluk z ulice s křikem, a dokonce i vzlyky desítek a desítek Palestinců natěsnaných podél schodiště od domovního vchodu až k tetiným dveřím. Seděl jsem u tety tiše asi dvě hodiny a sledoval jsem neochabující nápor žadatelů. Teta si občas odskočila do kuchyně pro trochu vody, ale jinak jen seděla a nevzrušeně přijímala jeden zoufalý případ za druhým. Rozdávala peníze, lékařské a právní rady, pomáhala umístit děti do škol, které se jí podařilo umluvit, aby tyto ztracené dětské existence bez prostředků přijaly, nabízela ženám práci služebných nebo pomocnic v kancelářích a mužům práci portýrů, poslíčků, nočních vrátných, továrních dělníků a sanitářů v nemocnicích. Ale nevzpomínám si, že bych si v tu chvíli uvědomoval, že celý tenhle strastiplný výjev je přímým důsledkem politiky a války, která se týká i tety samotné stejně jako mojí rodiny. Tehdy poprvé jsem díky tetě a čekajícím prosebníkům pocítil, jak obtížný je palestinský úděl, a kolik pomoci, soucitu, peněz, ale také rozhořčení si zaslouží bída a bezmoc, v níž se uprchlíci ocitli.

Když jsem v roce 1951 odjížděl z Káhiry do Spojených států (tehdy jsem to bral jako vyhnanství), ve vztazích mezi káhirskou a jeruzalémskou větví naší rodiny už zely trhliny, které nešly zacelit. Cítil jsem, že někde u kořene problému je zmizení Palestiny, ale ani já, ani žádný jiný člen rodiny nedokázal říct přesně proč a jak. Všem jako by nám chyběla pevná půda pod nohama, protože v Egyptě jsme zůstávali cizinci, ale do země, ze které jsme vyšli, jsme se vrátit nemohli.

[redakčně upraveno]

Překlad Lucie Kellnerová Kalvachová

Vychází v nakladatelství H&H.


[1] E. Said onemocněl leukémií, na niž i zemřel.

[2] Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 položila základ pozdějšímu poskytnutí části palestinského území židovským uprchlíkům z Evropy. (pozn. překl.)