Teď je kuchyně prázdná. Talíře, miska, pánev, příbory se kupí ve dřezu. Elisa, která sklidila ze stolu, právě zmizela z kuchyně, poté co odhrnula závěs z modré látky, který odděluje kuchyň od verandy. Její hlas přichází z verandy a rozléhá se v prázdné kuchyni. Ten Gatův odpovídá. Ne, nechce kávu, říká Gatův hlas. Radši by si dal, pokračuje hlas, který proniká z verandy do rozsvícené prázdné kuchyně, velkou sklenici bílého vína, protože ta žízeň, která mě sžírá, říká ironicky hlas, je neuhasitelná. Velkou sklenici. Takhle velkou, řekne hlas, jejž nepochybně doprovodil v přítmí verandy neviditelný posunek. Elisa znovu vejde do kuchyně, a poté co se vyhne stolu a židlím, němě spočívajícím uprostřed místnosti, zamíří do lednice. Bronzové tělo, z větší části pokryté bílými šaty z hrubé lněné látky, pomalu přechází prostor, který odděluje modrý závěs od lednice, vestavěné mezi bílou zeď a červeně vykachlíčkovaný sporák. Tělo, vnější, prochází osvíceným prostorem. A do té míry se kůže na mase jeví pevná a klidná, hlava strnulá a soudržná, pohled stálý a bezvýrazný, že by nikdo, kdo se dívá zvenčí, neřekl, že zevnitř je prostoupeno nesčetnými obrazy, tlukotem a záchvěvy, jako když kámen po svém obrácení odhalí hrozen horečnatě se hemžících mravenců.

Jako by svým měkkým a rozložitým tělem plavák zaplňoval celý zadní dvůr. Ocas se chvílemi s řinkotem zachvěje a kopyta tu a tam tlučou do země a přitom utváří měkký zvuk jako tělo tlumeně ševelící v temnotě. Jelikož nefouká sebemenší vánek, stromy vzadu neprozrazují svou přítomnost jinak než hustší černotou svých korun odrážejících se od černého vzduchu. Se sklenicí bílého vína v ruce si Gato stoupne tam, kde je veranda sotva osvětlená září prokluzující z kuchyně okraji modrého závěsu, a dívá se do hloubi dvora. Elisa se posadila na jedno z lehátek a hledí tamtéž.

Jakkoli se soustředí, s pohledem obráceným do dvora, kde se plavákovo tělo vznáší jako mlžný opar, výpar či zápach, z pláže k ní nedoléhá žádný zvuk, žádné znamení života, vyjma utkvělých obrazů, dvou či tří, stále stejných, znázorňujících pomyslný pár kráčející skrze prázdný černý prostor k vodě.

Juan José Saer, foto: Ulf Andersen

Blížící se hukot motoru a manévrování vozidla vjíždějícího na pláž, hlasy a smích muže a ženy, otevírající se a zavírající se dveře. Pokud střízlivě zvážíme skrovné množství materiálu, lze si bez jakékoli výstřednosti položit otázku, zda má ještě smysl očekávat, že sem z pláže dolehne nějaké znamení života. V jakémsi okamžiku, z jakéhosi bodu noci, pronikla až do ucha řada zvuků, podle všeho utvářených autem, jež se sem blížilo z návsi a které se nakonec zastavilo u vchodu na pláž, mužem a ženou, kteří při vystupování z auta bouchli dveřmi a nechávali zaznít své nenápadné hlasy a smích. Vzpomínka na tyto zvuky je pevnější a zřetelnější než přesvědčení, že skutečně někdy skrze černotu pronikly až do ucha, vzpomínka na tyto zvuky, bez zvuků, která se teď v tichosti vznáší v Gatově paměti a znovu se rozpouští.

Drahnou chvíli setrvali na verandě, kouřili ve tmě a popíjeli bílé víno. Červené tečky cigaret stoupaly a klesaly z úst a při každém potáhnutí se rozzářily, zatímco ojedinělé hlasy se překřižovaly v černém vzduchu a pomalu se rozplývaly. Křesla skřípala, když se zpocená těla pohnula, přitisknutá k oranžovému plátnu, které zblízka budilo dojem, že slabě světélkuje. Během konverzace se Elisa zmínila o události, k níž došlo předchozího večera: za soumraku, poté co vyprovodila Héctora a kluky na autobus do Mar del Plata, kráčela z nádraží do pusté ulice beze stromů, ve které měla zaparkované černé auto. Během těch dvou či tří bloků, které ušla z nádraží k autu, skoro nikoho nepotkala, skoro nikoho, a přesto, nebylo ani sedm hodin a slunce ještě viselo vysoko. Když došla k autu, měla pocit, že… řekla Elisa na verandě sotva osvětlené chabým světlem, jež prokluzuje z kuchyně okraji modrého závěsu a dopadá na červené dlaždice, přesně do prázdného prostoru oddělujícího obě dvě křesla. A pak se náhle odmlčela s tím, že to nestojí za řeč. Gato odmlčení patrně nezaznamenal a jedním douškem vyprázdnil svou sklenici s vínem, poté ji položil na zem, ke křeslu, což způsobilo nezvučné krátké cinknutí. Krátce nato se zvedli a mezi starými bateriemi a ztrouchnivělými pneumatikami namáhavě postupovali tmou.

Pomalu se blížili k plavákovi, kterého viděli čím dál jasněji, tlumená zář, vydávaná nažloutlou srstí oře. Elisa ho něžně poklepala po krku, zatímco se Gato držel opodál a nahlas podotýkal, že naprostá nehybnost koně, podobající se strnulosti člověka přitisknutého ke stěně tunelu, zatímco se kolem něj řítí v plné rychlosti vlak, je znamením strachu a nedůvěry. Vskutku se zdálo, že se nehýbal ani jeden koňův sval, zatímco se blížili, ani když u něj několik minut stáli. Když však kráčeli zpátky k domu, mezi suchým plevelem šustícím ve tmě znovu zaslechli kovové chřestění ocasu a dusot kopyt bušících do země, jako by se celé žlutavé tělo po odchodu cizinců uvolnilo. Poté co za sebou nechali dvůr a verandu a prošli kuchyní, kde zhasli, vstoupili do vnitřní části domu. V hlavní místnosti, zatímco poslouchal, jak Elisa v koupelně močí, začal Gato vestoje u velkého stolu listovat telefonním seznamem a s roztržitým výrazem promíchával první popsané obálky. Potom přešel do sousední místnosti, a aniž rozsvítil, začal hledět otevřeným oknem směrem k temné pláži. Teprve po jedné či dvou minutách může začít ve velké černé mase rozeznávat nejasné tvary rozličné tloušťky, každý se zvláštním odstínem černé barvy, až se mu nakonec podaří rozpoznat šedavý pruh pláže, řeku jako plát z černého kovu, který tu a tam vysílá slabé odlesky, zakrslé stromy ostrova, jež působí jako plátno bez hloubky, jehož horní zvlněný okraj představuje siluetu řady stromů vykrojenou na velké desce z opracovaného dřeva natřeného načerno. Gato marně hledal na viditelné části pláže něco, co by poukázalo na přítomnost páru, ač se prvně zdálo, že s Elisou při jídle slyšeli hukot auta přijíždějícího od návsi a zřejmě i z asfaltové silnice, které pak manévrovalo u vchodu na pláž, a potom bouchnutí otevírajících se a zavírajících se dveří a hlasy a smích muže a ženy, pramen těch zvuků je v této chvíli zjevně uhašen. Ale vchod na pláž není z okna vidět a rozlehlý prostor v části, kde se nachází rošty, a mezi řídce olistěnými stromy, odtud není pozorovatelný. Gato otevřel dveře vedoucí na pláž a vyšel ven, přičemž je za sebou nechal pootevřené. Po několika krocích po písčité zemi, nakloněný z vrcholu ulice do svahu vedoucího na pás z písku, mohl u vchodu na pláž zahlédnout velké bílé auto zřetelně se vyjímající v temnotě. Jakkoli se však snažil ve tmě pátrat, sebemenší stopu po jeho pasažérech nespatřil.

Zrovna ve chvíli, kdy vstoupí do ložnice, aby si vzal knihu, kterou mu Pichón poslal z Francie, si Elisa, která pečlivě natáhla prostěradlo a položila polštář do čela postele, přes hlavu svléká bílé šaty. Její bronzová prsa se v rytmu jejích pohybů těžce pohupují. Elisa si šaty pečlivě skládá, nadvakrát je přeloží a pověsí na opěradlo postele. Řemínky sandálů, jimiž jsou bronzové kroužky upevněné na nártu, jsou na lýtkách několikrát překřížené a uvázané, a skrze černé, malé a průsvitné kalhotky prosvítá trojúhelník s ještě sytějším odstínem černé a vyčnívá mezi nohama. Když se Elisa otočí, aby pověsila šaty na opěradlo postele, Gato zpozoruje, že jí bělavé hýždě vylézají zpod pružné látky kalhotek, které je nedokážou úplně pojmout — dva pruhy hutného masa, které utvářejí na horní části stehen záhyb. A když se trochu skloní, aby šaty na opěradle rozprostřela, Gato vidí, že se průsvitná látka kalhotek napíná na svislém pruhu, který od sebe odděluje hýždě — látka, která vlivem napjatosti pozbývá svou čerň a ještě více průsvitní, jako by do sebe jakýmsi zvláštním účinkem vstřebala vláčnou mlhu barvy břidlice, která stoupá z černé soutěsky. Zatímco jí tiskne své břicho na hýždě, v důsledku Elisina sklonu lehce vystrčené, a bere do dlaní její visící prsa, zamumlá jí Gato do ucha dvě tři slova, načež Elisa zavrtí hlavou a zasměje se. Potom Gato zamíří k nočnímu stolku a utrousí: „I hřebec by mi ho záviděl, na to vem jed,“ a zvedne knihu. Když se otočí, aby vyšel z místnosti, zarazí se: na bílém prostěradle, které Elisa právě natáhla, lze uprostřed postele zahlédnout, jednu těsně vedle druhé, jako dva kroužky o velikosti ne větší, než je průměr deseticentové mince, dvě krvavé skvrny.

Překlad Jan Machej

Vychází v nakladatelství Runa.