Nikdy nám nešlo o to, aby nám někdo sedal na lep
Za svou poslední sbírku Světlo v ráně dostal Milan Ohnisko cenu Magnesia Litera. Seznámil jsem se s ním 5. března v Café Louvre. Večeři jsem vyhrál v tipovací soutěži časopisu Host. Otázka zněla, kdo se skrývá za pseudonymem básnířky Jaroslavy Oválské. Neskrýval se za ním sám, druhý „půlovál“ tvoří další držitelka Litery za poezii Olga Stehlíková (tu uhodla Bianca Bellová). Rozhovor s ní nabídne říjnové číslo Hosta. Knižní debut Jaroslavy Oválské vydává nakladatelství Druhé město, křtít se bude v pátek 19. října v pražské kavárně Park.
Poprvé ti vychází kniha pod cizím jménem. Jaký je to pocit? V čem se liší od toho, když je na obalu uvedeno Milan Ohnisko?
Nevychází mně, ale nám. Pocitově je to něčím stejné a něčím jiné: trochu jako na maškarním… Mé jméno mi na obálce určitě nechybí, spíš naopak.
Jakým způsobem se básně z nové knihy draly na svět?
Některé se draly, jiné klíčily pozvolněji, vždy ale napínavě a s překvapením. Jaroslava Oválská nebyl a není žádný koncept, na který jsme navěsili maso veršů jako ozdoby na vánoční stromek, to budiž dvakrát podtrženo. Začali jsme si s Olgou Stehlíkovou psát maily či esemesky ve verších zcela spontánně a dlouho prosti jakýchkoli ambicí. Privátní hra svého druhu: napínavá, vzrušující, návyková.
Když básní byl asi tak tucet nebo dva, začali jsme, opět ale zprvu jenom pro sebe, důkladněji cizelovat autorku, její osobnost, práci, milostné trable… Drahný čas jsme protelefonovali jenom proto, abychom si ji představovali. Abychom její osobnosti dodávali adjektiva a jejímu životu zápletky. Nerad bych to víc rozváděl, byla to alchymie mezi námi děvčaty. Každopádně pokaždé, když jsem psal verše jako Jaruna, tak jsem na Jarunu živě myslel. Nešla mi z mysli o to víc, že ji mé oči nikdy nespatřily. A bůhví, možná že taková osoba někde na Letné skutečně žije a přijde nám v pátek na křest své prvotiny osobně vynadat. Z domova to ostatně nebude mít do kavárny Park daleko.
Jaká jsou specifika básnění v tandemu?
Asi stejná jako specifika čehokoli tvůrčího v tandemu: vzniká cosi z podstaty dialogického — a nezopakovatelného.
A hlavně: my se nemuseli o nic snažit. Prostě jsme jenom společně veršovali a byli plně otevřeni básnickému dobrodružství. O nic jsme se nepřeli. Co hodit přes palubu a co ponechat, bylo vždy jednosvorně jasné. Důležitý byl ten široký prostor pro nečekané, neměli jsme žádné Prokrustovo lože „ideální Jaruniny básně“, do něhož bychom se snažili texty za každou cenu napěchovat. Rozuměli jsme si básnicky po celou dobu a bez jediné výjimky. Což nebylo jen zábavné: psát s někým básně je místy tak trochu jako klečet vedle sebe u zpovědi.
Milan Ohnisko, foto: archiv Milana Ohniska
V čem jste si s Olgou tak blízcí, že spolu můžete vedle sebe klečet u zpovědi? No v poezii přeci. Proč je Jaroslava Oválská zrovna Jaroslava Oválská a ne třeba Markéta Slunečná? Markéta Slunečná? Hrome, to zní dobře! Zrovinka hledáme další pseudonym… Ne, vážně: to jaré, slavně oválné jméno se jednoho dne vynořilo — a hned nám znělo důvěrně. Jaroslava v pátek pokřtí svou první knihu. Nenaruší to její tvůrčí pohodu? Neuspokojí se, nezpychne? Pokud už bookmakeři vypsali kurz, sázím následovně: nenaruší, uspokojí, nezpychne. Odhalit identitu Oválské jste se rozhodli v tipovací soutěži Hosta. Co vás ke coming outu vedlo? Nabídka redaktora Martina Stöhra. Ale je potřeba dodat, že kdyby nedošlo k vyoutování v Hostu, došlo by k němu záhy jinak. Několikrát jsme předtím publikovali jako Oválská, aniž kdo tušil, že Oválská neexistuje, a už jsme nechtěli v „režimu utajení“ pokračovat. Nikdy nám nešlo o to, aby nám někdo sedal na lep, ale o to vyzkoušet si, jak ty básničky fungují bez našich jmen. Dvě známá básnická jména napíšou knihu, která vyjde pod jménem úplně neznámým. Jaký je nakladatelův záměr? Tak moc anonymní ta knížka zase není, bystrý čtenář objeví naše jména v autorské tiráži. Nakladatel Martin Reiner, jak známo, miluje poezii a nezištně ji už tři dekády vydává. Snad můžu prozradit, že nabídku ke knižnímu vydání nám učinil on — poté, co si ty básničky v Hostu přečetl. Do ničeho nás netlačil, přijal tu hru i s chlupama. Tedy i s tím, že místo dvou relativně známých jmen bude na obálce jen jedno a zcela neznámé. Takhle, bez našich jmen, to visí i na Kosmasu. Co chtít víc. Nebudeš mít problém vrátit se od Oválské zpět k Ohniskovi? Psaní pro mě naštěstí není živnost ani obsese, ale subtilní radost, že se mi — možná — podařilo vyslovit něco, co chtělo ven. Od své poslední sbírky jsem toho vyjma Oválské moc nenapsal, hlavu si s tím ale fakt nelámu. Žiju i jinými věcmi. Navíc poezii slyším a vidím každou chvíli: v řečech lidí v tramvaji, na výlepových plochách… To někdy stačí, netřeba hned všechno namlet do básniček.