Nová jména: Ondřej Novotný
V poezii Ondřeje Novotného je přítomen naprosto známý svět — rodiče, matka, otec, děti, žena, hospody a rum. Zároveň je ale v tom světě skoro vše jaksi přízračné, bezpečí známého mizí, mluví se kamennou mluvou, zasahují nás blesky, máme konstantní obavu o budoucnost, vraždí se a pak se ty ruce schovávají pod květované ubrusy. Tentam je pocit nadměrného klidu vedle přesně popsatelných tváří, věcí a dějů, když lednička zahučí jako peklo.
Ondřej Novotný (* 1984 v Praze) vystudoval VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Působil jako pedagog Pražské konzervatoře a souběžně v letech 2011—2022 jako pedagog Konzervatoře Duncan centre. Od roku 2014 se živí jako dramaturg a kmenový autor nezávislého Divadla X10. Napsal řadu divadelní textů a scénářů, které byly uvedeny v různých českých divadlech. Je zpěvákem a saxofonistou punkové kapely Vyčůrat a spát a latentním dramaturgem a hercem uskupení Masakr Elsinor, které inspirace poezií spojuje s poloimprovizovanými performancemi v netradičním prostoru.
Ondřej Novotný, foto: osobní archiv
***
Bující červen. Otec v zahradě sehnutý nad nefunkční sekačkou.
V očekávání odpoledního pekla montuje nový kondenzátor.
Myslí na prokouřené oči sestry v terminálním stadiu.
Matice vpadlé do podrostu vyplaší bodavý hmyz.
Slunce v nadhlavníku, co bych se na to nevysral.
V půlce cigarety začne zahrada rotovat.
Otec odchází do rekonstruované koupelny
a vyčkává večer na chladných dlaždicích s motivy routa, protěž.
Vzrostlá tráva je plná hadů.
K nejbližšímu stavení kilometr.
Bojí se, že jsme si nestačili sdělit
něco nezbytného.
***
Matka žije v domě, ve kterém se narodila.
Vlastnická práva byla převedena na příbuzné.
Ve smlouvě označili matku za věcné břemeno.
V tomto domě zemřela její matka.
Hrozila exekuce.
K lesu i k řece naměřila matka
během procházek stejnou vzdálenost.
V noci čte historické romány a mluví s květinami.
Má veselého souseda Jirku, který pracoval na těžbě uranu,
ale matka je raději sama.
Nevěří v boha, ale chodí do kostela.
Doktoři zjistili, že výron krve
byl způsoben prasklou cévkou.
Na nic už neslyší.
***
Muž,
který byl v lese zasažen bleskem,
přežil. Po propuštění
vyhledal v noci tutéž mýtinu
a vystřílel mezi zlověstné kmeny
plný zásobník.
Jeho žena se následující dva roky
bála kontaktů.
Přesto bulvárnímu tisku poskytla rozhovor.
Muž mluvil o lidech mlhovin,
o kamenném jazyku.
Často tisknul ženě tepny, aniž jí ublížil.
Upíral přitom oči k nebesům.
***
Nesnášel veřejně sdílené svátky a výročí.
Ve slavnostních dnech slídil odlehlými čtvrtěmi,
laserovým zrakem rozřezával vlajky v oknech
a na zahrádkách urážel trpaslíkům výčnělky,
což nezpůsobilo okamžitou eliminaci objektu,
pouze nenápadné zmrzačení,
které v postižené rodině zaneslo pochybnost
o smyslu planety, na které se usídlili.
V podobných sabotážích pokračoval roky,
stupňoval agresivitu, sral do begónií i na rohožky,
číhal s plastovou lahví hořlaviny na domácí mazlíčky.
Jednou spatřil dítě se psem a vydal se za nimi.
Sledoval je k jednomu z těch prefabrikovaných domů.
Bylo ticho, zíral, činil rozhodnutí.
V hospodě si nechal zahrát píseň o démonech.
Vypil tři piva a zavolal na nouzové číslo.
***
Obklíčili ho na dvoře bezlidného statku.
Jeden ho nakonec drap. Odnesli k potoku
tučné tělo. Hlavu mu strhli pod hladinu.
Vytáhli tkaničky z vysokých bot. Škrtili.
Nakonec vzali tlusté klacky, bili ho do lebky.
(Jeden hlídal z každé strany silnice.)
Mrtvé tělo dovláčeli k lesu. Kuchali.
Pohřbili vnitřnosti v mělké jámě. Zabalili
trup do novin, do armádní blůzy.
V místní hospodě pili s místními. Rum.
Ruce schovávali pod ubrusy s květy. Zaplatili.
Upekli maso pod skalním převisem. Tuhlo
mezi mírným ohněm a ústy, mezi stoličkami.
Ráno vyšlo slunce, sbírali maliní na čaj.
A borůvky. Uhasili oheň, posbírali se.
Skupina chlapců vyrazila k městu.
***
Je to poněkud komplikované: paralelní vesmír,
singularita, démoni minulosti, uzavřený areál…
Nový seriál odpovídá přesně našim životům, vysavač
pohlcuje světlo, vlasy, zbytky kůže, prach.
Když děti spí, lednice zahučí jako peklo.
Data spotřeby (šunka, jogurt, sýr) jsou překontrolována.
V podbřišku hlísti, havrani. Obavy z budoucnosti.
***
Takhle žijeme: v neustálém přenášení
předmětů. V neustálých projekcích.
Nejsem už ani pro nikoho krásná,
řekneš a pohledem půlícím
prvního kosa na prvním rybízu
prodloužíš den dvojnásobně.
Takhle se ženeme, aby nás nepomluvili,
do úpalu pro přepravku mrkví.
S varovným nabodeníčkem v ledvinách,
s rezavými kousanci od kotníků po kolena
organizujme sousedskou slavnost.
Chlapi z vesnice ti čumí na zadek.
Sklízíme mastné talíře ze zahradních stolků.
Děti spí napojeny na vysílačku.
Přesnými pohyby omývám ztichlé nádobí,
pak vyjdu pod fialové nebe.
Spatřím tě stát uprostřed koridoru chroustů
tvrdě nalétávajících do březové koruny.
Autor je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.