Nový Šabach? Ani náhodou
Trvalo to sice déle než jeho standardní dvouletku, ale zdá se, že se Petr Šabach opět vrací k románovému tvaru. Jeho nejnovější počin po řadě povídkových souborů nese název Rothschildova flaška. Kniha je opět v grafické úpravě od autorova syna Jana, tedy s motivem starého školního sešitu na přebalu, a vyprávěná opět šabachovskou metodou, která sice skalní fandy může udržovat v opojně melancholickém pocitu „starých dobrých časů“, ale v nárocích na originalitu míří nezadržitelně ke dnu bažiny s fosiliemi vlastního stylu.
Petr Šabach dávno opustil svět dejvických androšů a své oblíbené lidi na okraji začal hledat i v jiných vodách. (Ne)blahé paměti je jeho retardovaný František S. či česky nerozumějící indián Ramon. I tentokrát učinil vypravěčem poněkud zvláštní figurku — proutkaře z Prahy. Ten svou virgulí neboli siderickým kyvadélkem neboli proutkem dokáže nalézt nejen zdroj vody, ale třeba také odhalit místo s tak špatnou energií, že může člověka i zabít. Proutek je taky středobodem první poloviny knihy, která v podstatě sestává z řady humorných historek, kde vypravěč popisuje nejen objev svého proutkařského talentu, ale vyrovnává se také se stářím, utkává se s úředním šimlem či s prostými charakterovými nedostatky lidstva. Vypravěč se zatím sám jeví jako mírně naivní, obětavý, sociálně pomalý děda, který se na všechna příkoří dokáže obořit pouze na svém štamgastském místečku u piva.
Přibližně v polovině vyprávění vkročí do hrdinova téměř poustevnického života Viktorie, žena, která se u něj v duchu „láska kvete v každém věku“ zabydlí a vnese do jeho stagnujícího bytí nový náboj. A především smysl — zachránit Viktoriinu vnučku Alžbětu od mezinárodní hanby. Na literárně brakové úrovni Šabach vykonstruoval zápletku s předrahým vínem, které chudá Alžběta coby au-pair v Anglii vypila přebohatému majiteli kasin Jonesovi, který chce pod hrozbou žaloby škodu nahradit. Nicméně jak už to u Petra Šabacha bývá, zápletka nebývá zdaleka tím nejpodstatnějším prvkem vyprávění. Téma příběhu je jen zástěrkou pro to, co dělá Šabach nejradši. Vypráví. A je jedno co, hlavně že ho někdo poslouchá a že to posluchače baví.
Rothschildovu flašku lze vlastně číst jako dvě knihy. Tou první je tedy v podstatě opět sbírka kratších povídek, anekdot na téma děda s proutkem, do nichž autor vložil řadu svých kritických postřehů důchodce žijícího v České republice. Jistě tu Šabachovi posloužila i jeho momentální zkušenost coby komunálního politika. Druhá kniha je v podstatě taky jen historka, pouze natažená do rozměru kratšího románu nebo spíše novely. Nadto nápadně připomíná některé starší Šabachovy texty, především z povídkového souboru Jak potopit Austrálii — pohádkovou formulí, „jak malý, hodný, ale vychytralý Čecháček přemůže podrazem bohatého goliáše“, resuscituje svůj oblíbený motiv hazardních her. Tehdy hospodští kamarádi porazili bandu skořápkářů, tentokrát hrdina s pomocí svého siderického kyvadélka oblafne bohatého majitele kasina s hracími automaty.
V duchu hospodského tlachání zůstávají Šabachovy příběhy i postavy ploché jak pivní tácky. Hospodská povídačka plyne stejně jako vodnatá desítka a stejně jako si člověk při zavíračce nevzpomene, vypil-li čtyři nebo pět kousků, nevzpomene si posluchač, slyšel-li čtyři nebo pět historek. Šabachovi v žádném případě nechybí talent poutavě odvyprávět i naprostou banalitu. V delších útvarech se mu ovšem nedaří z těchto dílčích postřehů vykutat homogenní tvar, který by banalitu buď přiznal a povýšil ji na integrální součást vyprávění, anebo ji umně přetavil v literárně lákavější útvar.
Petr Šabach: Rothschildova flaška, Paseka, Praha—Litomyšl 2015