06/06/2022 | komentář |

O čem se mluví v Maďarsku: Pentle na klobouku

Čas od času čelím otázce, jak přeložit do češtiny maďarské sloveso „magyarkodik“. Kořenem slovesa je maďarské podstatné (anebo přídavné) jméno „magyar“, doslovný překlad by tudíž zněl přibližně jako „maďarčit“. Akademický maďarsko-český slovník termín opisuje takto: „dávat hlasitě najevo své maďarství“.

„Je-li svět hospodinův klobouk, maďarská otčina je pentle, jež ho zdobí,“ tak parafrázuje Péter Esterházy řádky Petőfiho poémy Maďarský národ z roku 1846. Totálního vyprázdnění svých národně republikánských idejí ve druhé polovině devatenáctého století se už Petőfi dožít nemohl. Ne náhodou psal už v roce 1901 Endre Ady, platící za emblematickou postavu moderní maďarské literatury, v jednom ze svých publicistických textů o činnosti maďarského parlamentu následovně: 

„Civilizované národy nás pozorují. Vidí naši neschopnost rozvoje, vidí i to, jak se tu roztahujeme se svými samojedskými mravy, jak zde držkujeme, přímo veprostřed Evropy, na způsob jakéhosi malého středověku. Vidí, jak jsme prázdní a prostí a jak, chceme-li vykonat cosi velkého, praštíme žida, a jakmile začneme trochu střízlivět, spěcháme se nalokat sladkého nápoje notně přibarvené slávy jakési naší tisícileté historie. Vidí, jací jsme nanicovatí a budižkničemové, a že mocná pevnost národů, parlament, nám slouží jedině k tomu, abychom jej zdiskreditovali. Jak jen tohle skončí, mí drazí, krve panské?“

Velmistr maďarské grotesky István Örkény uchopil dané téma s humorem sobě vlastním: v jedné ze svých takzvaných minutových grotesek přiblížil vizi fiktivní „Dunajské maďarské republiky“, jejíž „břehy omývá čtvero či patero moří“ a v jejímž centru stojí Visegrád, v časech, kdy „se přetrhl řetězec tisícileté smůly“. Nástup výše popsaného prorokuje Örkény „tak za sto deset — sto patnáct let“ a ohromuje čtenáře smrští (sebe)ironie: 

„Žádná slova nejsou s to zachytit, jak skvostné bude být v těch časech Maďarem! Stačí, když řeknu, že termín ‚maďar‘ se promění ve sloveso, tou dobou už absorbované veškerými živými jazyky, navíc s atraktivními významy. Kupříkladu ve francouzštině bude ‚maďařit‘ totéž co ‚perfektně si vykouřit ptáka‘. Španělsky: ‚nalézti peníze na ulici, pro ně se sehnouti‘, v katalánském nářečí specificky: ‚shýbání je mnohem snazší od chvíle, co jsem vyležel housera‘. Prohlásí-li člověk v Londýně ‚I am going maďařit‘ (doslova ‚odcházím maďařit‘), bude to znamenat neméně nežli ‚vyrážím za támhletou sexbombou, oslovím ji, zavěsím se do ní, odvedu si ji domů a tam ji…‘ (následuje hrubý výraz).“

Ačkoli Örkényem prorokovaných sto-a-něco let ještě uběhnout nestačilo, díky státnímu převratu přece jen vznikly institucionální rámce umožňující vést smysluplný dialog o minulosti a přítomnosti ať už na poli kultury, vědy, či ve veřejném životě obecně. Jednou z trefných, hravých, zábavných a obecně srozumitelných forem je porevoluční „vlastenecká“ výstava v regionu při jezeře Balaton. Sestavil ji sběratel a kurátor Ákos Vörösváry, který ji umístil do výstavní síně nazvané „První maďarské fenomenarium“, nacházející se v někdejším mlýně. Výstavu tvoří pečlivě sestavená skrumáž předmětů, z nichž je ustrojeno vědomí dnešního Maďara, od houpacího koně po opletený demižon, po každodenní, ordinérní a líbivou skutečnost, po Maďary, již jsou „zcela průměrní a v životě nebyli stužkou na klobouku Páně“, jak pravil vynikající maďarský spisovatel, básník a esejista Lajos Parti Nagy na vernisáži výstavy. Nedávno se ho na to dotazovali na stanici Klubrádio, odstavené před časem současnou maďarskou vládou z hlavního vysílacího proudu. Proč vlastně Maďaři „maďaří“? Co z toho v současnosti mají? Co je příčinou, že jejich národ tak vyvádí?

„Působí to, jako bychom my Maďaři už od středověku trnuli hrůzou — a sluší se říct, že důvody tu byly. Jako by to v nás vypěstovalo jakousi poruchu identity, jako by následující století — období transformace v národ — považovala za užitečné pracovat s narativem, který nás přesahuje […] a s jehož pomocí mohly nejrůznější politické směry znovu a znovu definovat maďarskou existenci. […] Naše bouřlivé dějiny se svou ztuhlou, nerozmasírovatelnou ukřivděností — se svým trianonem, chcete-li —, se svými prohranými válkami a bezpočtem obludných provinění ještě o to více zatížily průhledné, jednoduše čitelné, hysterické ‚maďarčení‘. Jen tak se mohlo stát, že i hrbolatou tvarohovou tyčinku lze v Orbánově Maďarsku prezentovat jako ‚maďarskou‘,“ uvedl Parti Nagy nedlouho poté, co řečený politik zrovna počtvrté v řadě získal dvoutřetinovou většinu v maďarských parlamentních volbách, jehož politika je jednou z oněch překážek, neřkuli přímo brzdou smysluplné společenské debaty o národních otázkách. 

Jak že to současný i budoucí maďarský premiér říkal na povolební tiskovce, když se ho jeden z novinářů zeptal, co by vzkázal těm, kteří se po volbách chystají opustit maďarskou domovinu?

„Tohle je nejlepší místo v Evropě. Odsud se nevyplatí odcházet, odsud si lze jedině pohoršit.“

Jo, jo, pentle na klobouku.


Příspěvek vyšel v časopisu Host 05/2022. Přeložila Adéla Gálová.

Autor je hungarista.