18/01/2021 | recenze | Marián Pčola

O chřipce a mlze

Hravý krvák ze současného Jekatěrinburgu. Recenze románu U Petrovových řádí chřipka ruského prozaika Alexeje Salnikova.

Alexej Salnikov: U Petrovových řádí chřipka
přeložila Alena Machoninová
Paseka, Praha 2020

Chřipka jako románové téma může v dnešní pandemické době u leckoho vyvolat i mírně alergickou reakci. Pokud ale autorovi nepřiřkneme nedozírné věštecké schopnosti, v roce 2016, kdy svůj text dopisoval a připravoval ke knižnímu vydání, mohl současnou situaci předjímat jen těžko. I když, kdo ví: Salnikovův román není na fantaskno a paranormálno nikterak chudý, zprvu náhodné události se tajemně propojují, nejasné předtuchy se naplňují a vše se vším nějak podivně souvisí.

Příběh rodiny Petrovových se odehrává na přelomu devadesátých a nultých let v zauralském Jekatěrinburgu, v internetové anotaci ke knize se píše cosi o „ruském zapadákově“ — půldruhamilionovou metropoli s metrem a několika univerzitami bych za něj ale asi tak úplně nepovažoval. Románoví hrdinové bloumají ulicemi města, potkávají lidi různých profesí a naturelů, s až nimravým smyslem pro detail sledují dění kolem sebe a ta pozorování se jim mimoděk mísí se vzpomínkami na sovětské dětství. Obrazy se přitom neřadí jeden vedle druhého jako explicitní srovnávání „před“ a „po“, spíš se vrství jako klipovité sestřihy každodenních událostí. Autorův sympaticky zvrácený smysl pro humor většinou udržuje čtenáře v bdělém stavu i tam, kde děj zrovna nevyniká dynamičností.

Román za mnohé vděčí tradici tzv. lidové smíchové kultury, jak o ní psal Michail Bachtin v souvislosti s poetikou středověkého karnevalu. Zvláště jistá podobnost s žánrem ruského lubku — jakýmsi předchůdcem dnešního komiksu — je nepřehlédnutelná, o to víc, že jedna z hlavních postav se kreslením komiksů sama zabývá. (Mimochodem, zdaleka nejde jen o fenomén východoslovanský, čtenáři Hosta si možná vzpomenou na článek „Nic vážného se neděje! Ivan Wernisch a zapomenuté kouzlo ruského lubku“ od Petra Hrušky, jenž podobné ozvuky nachází i v díle tohoto básníka.) Kromě charakteristicky karnevalového míchání vysokého s nízkým (odkazy k literární klasice střídají citace ze Simpsonů nebo z Matrixu), vydatných popisů tělesně-fyziologických procesů či mytologických motivů smrti a znovuzrození (jízda v pohřebním voze, přípravy na oslavy Nového roku) si autor pohrává také s prostupováním přenesených a doslovných významů. Odtud četné zmínky o zastřeném vnímání postav (kromě chřipky k němu pochopitelně přispívá i vodka), o neurčitých záměrech a motivacích (podtrhováno slůvkem „kdovíproč“), zatímco se nad městem vznáší zimní mlha, z varných konví se valí pára a okna trolejbusů jsou permanentně orosená: „Všechno, co se stalo, od úplného začátku flámu, počínaje tím, že si Petrov přesedl do pohřebního vozu, a konče jeho probuzením tamtéž, v Petrovově paměti už zahalil jemný opar nostalgie, která v ní nechala jenom to veselé a dobré a podobala se mrazivé mlze kolem.“ Salnikovovi hrdinové ze všeho nejvíc připomínají jakési mechanické figurky, v nichž se snoubí vypjatá žízeň po životě s naprostou letargií — jako by je někdo střídavě zapínal a vypínal: „Jednou se Petrov nechal nachytat na její klidný výraz, když krájela cibuli a hřbetem ruky si přitom utírala slzy, začal ji zezadu objímat a manželka jakoby znuděně zívla a rychle a hluboko mu po celé délce rozřízla předloktí. Petrov byl tenkrát překvapený, ne jejím činem, ale tím, jak ostré mají doma nože.“

Pokud si odmyslíme situační gagy, je to především samotný jazyk vyprávění, co ze zdánlivě banální historie jedné „bezejmenné“ ruské rodiny (příjmení Petrov je cosi jako české Novák) dělá četbu, již lze pro dlouhé covidové večery směle doporučit. Dovedné zacházení s polopřímou řečí ještě zesiluje nejistotu ohledně toho, co se v té které epizodě vlastně odehrává (leckdy není zřejmé, zda zrovna promlouvá vnitřní hlas postavy, nebo děj sledujeme skrze ironizující odstup vypravěče). Výrazně hovorový styl navíc zdůrazňuje „sluchovou“ stránku textu: Salnikov začínal coby básník a básnivá múzičnost pouličního buskera se promítá i do jeho rytmizované prózy (nepromítla se už ovšem tolik do českého překladu, jenž mnohdy spíš „šustí papírem“). Ve výsledku vzniká dojem jakéhosi horečného blouznění, v němž se spolu s rozmýváním hranic mezi hlediskem vypravěče a postav do značné míry stírají i rozdíly mezi skutečností a smyšlenkou. Lidské loutky neklidně pobíhají ve svých uzavřených světech-monádách, jež nejsou tak docela „bez oken“, ta okna se ale kdovíproč (snad za to může to uralské podnebí) zhusta mlží.