Volný jako pták

Když kuřáka dýmky zahánělo srdce, plíce, ledviny stále a znovu do opravny, kde jako žalostné já visel na kapačkách a musel polykat vzrůstající hromádku pestrobarevných, kulatých i podlouhlých tabletek, které šeptaly legendy svých vedlejších účinků; když stáří kladlo penetrantně nevrlé otázky „Jak dlouho ještě?“ a „Proč vůbec?“ a jemu nešly od ruky ani nakreslené obrazy, ani seřazená slova; když mu unikal svět se svými válkami a kolaterálními škodami a on toužil už jen po spánku, po drobných soustech spánku, začal si — sám sobě již cizí — bolestínsky lízat rány; když i poslední studna vyschla, svlažoval mě, jako by ještě existovalo toto přímé dýchání z úst do úst, polibek Múzy ve vedlejším pracovním poměru; a tu se již tísnily obrazy tísněné slovy, na dosah ruky ležel papír, tužka a štětec, podzimní příroda vyrukovala se svou skomírající nabídkou, rozproudila vodové barvy, čmáral jsem z rozkoše a začal, obávaje se recidivy, lačně znovu žít.

Cítit se. Být lehký jako pírko a volný jako pták, i když už dávno zralý na odstřel. Beze studu povolit uzdu zvířeti. Stát se tím i oním. Probouzet mrtvé. Převlékat se do hadrů svého kumpána Stálejiného. Cíleně bloudit. Vyhledávat útočiště pod vyšrafovanými stíny. Říci teď!

Měl jsem pocit, jako by já mohlo vklouznout do jiné kůže, jako by se dala najít nit, rozetnout uzel, jako by štěstí, které ti spadne do klína, mělo opakovatelné jméno.

Günter Grass, foto: Wikimedia Commons

Mdloba a bezmoc

Mdloba, staromódní slovo: módní bylo v dobách, kdy se napudrovaným dámám přikládaly pod nosík povzbuzující lahvičky s parfémem, aby zase přišly k sobě. Mdloba bývala užitečná jako snadná výmluva pro bezmoc, když chyběly činy, jichž by bylo zapotřebí proti té či oné moci. Nyní se ale nadouvá do všezahrnujících rozměrů.

Zatímco bankroty jsou zastřešovány záchrannými deštníky nebo doufají přezimovat ve špatných bankách a všichni se ujišťují ve víře, že to — když ne hned, pak vbrzku — půjde zase nahoru, dokonce kupředu, a zatímco se koryfejové, jako by času bylo nazbyt, odročují od kongresu ke kongresu, jsme ze svobodné vůle kdykoli ochotni nechat se zasíťovat, zanedlouho totálně.

Od rána do noci dosažitelní. Nikde nebýt nepovšimnuti. Podchyceni kliknutím myši. Zadatováni zpětně až k dětskému zásypu. Nic se neztratí. Každodenní výpravy do levných obchodů, do kina, na záchod jsou nepomíjející. Čip velikosti nehtu uchovává i dlouhodechou cestu naší lásky. Již žádná skrýš. Stále v zorném poli. Ohlídán dokonce i spánek. Již nikdy více sami.

Co dělat? Bezmocně, umdlévaje se odpírám, odmítám nabídku. Mezi brýlemi, tabákem a dýmkou sice neleží žádný mobil, nikdo mě nesmí ukazováčkem učit surfovat, googlovat, twitteřit. Žádný Facebook nepočítá mé přátele a nepřátele. Potají se těším psacím brkem. Nanejvýš polohlasné samomluvy, v nichž jde o kravince, kartesiánské čertíky a o pojetí pokroku u mravenců; i mne však má v hrsti moc, která se jednou jmenuje tak, jindy onak, a přesto je bezejmenná.

Nevydává žádný varovný zvuk. Napájí se ze superkvalifikované hlouposti. Kdysi nábožensky zaobalená Všudypřítomnost se nyní blíží střízlivě a chce platit jako průkaz občanské společnosti.

Ne! Zprůhledňuje, odlehčuje paměť. Odnímá odpovědnost. Rozptyluje pochybnosti. Předstírá svobodu. Zbaveni svéprávnosti mrskáme se v síti.

 

© Steidl Verlag, Göttingen 2015

Translation © Jiří Stromšík, 2017

© Atlantis®, 2017