Občanský sektor v ohrožení?

S rostoucí profesionalizací a úpadkem členství v občanských organizacích klesá jejich demokratický potenciál. Hodnota občanských organizací jako participační infrastruktury občanů upadá, čímž tyto organizace ztrácejí podstatné odůvodnění své existence, tj. schopnost socializovat občany k demokracii. Růst profesionalizace a pokles členů občanských organizací je na druhé straně doprovázen nástupem občanského „aktivismu na volné noze“. Jde o tzv. individualizované formy aktivismu, které se už tak pevně nevážou na členství v občanských organizacích a nemají stabilní organizační zázemí.

Dvourychlostní občanský sektor Jak velké jsou hrozby spojené s profesionalizací v českém občanském sektoru? V první řadě je potřeba říct, že profesionalizace jako modelová strategie úspěšného rozvoje občanské organizace se v podmínkách ČR celkově prosazuje jen velmi pomalu. Důvodem je finanční nákladnost spojená hlavně s její zaměstnaneckou variantou, která je nedostupná pro naprostou většinu organizací. Strategie profesionalizace občanského sektoru je drahá i celospolečensky. Asociace nestátních neziskových organizací ve svém strategickém dokumentu odhaduje, že souhrn nákladů na profesionální výkon občanských organizací i veřejné správy v ČR spojený s podáváním žádostí o státní dotace se ročně vyšplhá k jedné miliardě korun. A obdobné náklady odhaduje i v případě čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU. Samozřejmě přímé náklady na podávání žádostí o granty a dotace nevyjadřují celkové roční náklady na profesionalizaci občanských organizací, ke kterým je nutno ještě připočíst náklady na platy zaměstnanců, kteří se věnují získávání a administraci prostředků z jiných než z veřejných zdrojů, a taktéž je potřeba brát do úvahy náklady na řízení, lobbing, marketing, vzdělávání či trénink členů a zaměstnanců občanských organizací. Ideologie profesionalismu v prostředí nových občanských organizací zvítězila jako symbol úspěchu, ale potýká se s „věčným problémem“ nedostatku zdrojů, který sama vyvolává a neustále prodlužuje. Je potřeba otevřeně říct, že proces metamorfózy laických občanských organizací v profesionalizované nemá z hlediska českého občanského sektoru jako celku nějak zvlášť dramatický průběh, protože se pro ni nenašel dostatek zdrojů a ani politické vůle privatizovat oblast welfare služeb. Zatím nejde o žádnou masivní vlnu profesionalizace, ale o inkrementální proces. Jak jsme již mohli vidět v první kapitole, počet zaměstnanců roste jen zvolna a jejich podíl na celkové zaměstnanosti země (1‚9 %) je v mezinárodním srovnání velmi malý. Od r. 1995 do r. 2011 tento podíl vzrostl jen o dvě desetiny procenta. Nízké procento organizací, které jsou schopny čerpat prostředky z evropských fondů, naznačuje, že v ČR se dlouhodobě formuje relativně malá skupina elitních, vysoce profesionalizovaných organizací, jejichž jádro je lokalizováno hlavně v oblasti poskytování sociálních služeb. Dle výsledků výzkumu agentury SANEK Ponte, do kterého se zapojilo více než čtyři sta organizací většinou z oblasti služeb, průměrný podíl pracovníků se zaměstnaneckým poměrem v těchto organizacích dosahuje hladiny 32 %. S jistou rezervou tedy můžeme říct, že až jednu třetinu těch, kteří pro tyto organizace nějakou formou pracují, tvoří profesionálové. Dvě z pěti ze zkoumaných organizací mají formálně vymezenou náplň práce pro všechny pozice. Ukazuje se tedy, že v ČR se díky profesionalizaci formuje dvourychlostní občansky sektor, jehož menší a rychlejší „turbo část“ tvoří vysoce profesionalizované organizace nacházející se hlavně v segmentu welfare služeb. Odhad jejich podílu na celkovém množství občanských organizací můžeme odvodit od podílu organizací s vysokým indexem profesionalizace práce s dobrovolníky, který činí 12 %. Profesionalizovaná organizační kultura sice staví občanské organizace do role konkurentů o zdroje, ale také je spojuje a pomáhá vytvářet specifické (jednotné) sektorové prostředí. Aktuálním projevem jeho sebereflexe je například založení již zmiňované Asociace veřejně prospěšných organizací nebo vydávání publikací, v nichž jsou úspěšné občanské organizace prezentovány jako vysoce profesionalizované organizace.

Ideologie profesionalismu zatím nezvítězila totálně, alespoň ne v celém občanském sektoru. To, co dnes zažíváme, je jakési schizma mezi profesionály a amatéry, kterých je naprostá většina a tvoří tu pomalejší „maňana část“ sektoru. Schizma mezi „turbos“ a „maňanas“ jde napřič jednotlivými segmenty občanského sektoru. Amatérští maňanas si však stále více začínají uvědomovat, že strategie profesionalizace spojená s tyranií grantů a dotací není tou správnou cestou, po které by chtěli kráčet. Zároveň jsou přesvědčeni, že i oni jsou právoplatnou součástí občanského sektoru. Emancipace amatérských maňanas jako představitelů perspektivní a samozřejmé součásti občanského sektoru však musí překonávat hegemonii ideologie profesionalismu v relevantním prostředí české veřejné politiky, kterou aktivně prosazují profesionalizovaní turbos za vydatné podpory EK. Nebezpečí nepředstavuje příliš velký rozsah profesionalizace, ale to, že ideologie profesionalismu, který vyzdvihuje právě zaměstnaneckou formu profesionalizace, ovládla veřejný diskurz o úspěšnosti občanských organizací a rozvoji občanského sektoru jako celku. A ovládla i veřejnou politiku v oblasti welfare služeb, která se touto ideologii řídí a podporuje trend vytváření dvourychlostního občanského sektoru. Časy se ale mění a impulz profesionalismu, který po několik desetiletí určoval směr rozvoje občanských sektorů vyspělých demokratických zemí, začíná čelit významné rezistenci zdola i z akademické půdy a zastánci profesionalizace občanských organizací se dostávají do defenzivy. Duyvendak a jeho kolegové v reakci na to dokonce mluví o demontáži monopolu profesionálů na poskytování služeb. Upozorňují na probíhající vlnu deprofesionalizace a na ni reagující snahy o reprofesionalizaci. Doba, kdy se vysoce profesionalizované občanské organizace daly jednoznačně považovat za avantgardu občanského sektoru, už i v České republice zvolna pomíjí. Budování či posilování kapacit mělo stabilizovat občanský sektor a zvýšit jeho udržitelnost a podpořit schopnost realizovat vlastní projekty občanských organizací. Profesionalizace se EK jevila jako nejvhodnější strategie, jak toho dosáhnout. Profesionalizace zvyšuje absorpční kapacitu občanských organizací a otevírá i dveře k širší a intenzivnější top down evropeizaci občanské společnosti v ČR. Evropeizace a profesionalizace občanského sektoru od začátku postupují ruku v ruce. Otázkou je, proč negativní dopady zaměstnanecké profesionalizace na socializační funkci a demokratický potenciál občanského sektoru zůstávají ze strany EK dlouhodobě nereflektovány? Úspěšné zvládnutí strategie profesionalizace zajistilo občanským organizacím dostupnost zdrojů z evropských fondů. Mnohé z nich by bez evropských fondů ani nevznikly. Ilustruje to například situace v oblasti ženských advokačních organizací, kterou popisují Císař s Vráblíkovou. Konstatují, že v průběhu vstupování ČR do EU se téměř všechny ženské organizace profesionalizovaly a byrokratizovaly. Jejich schopnost otevírat občanům příležitosti pro participaci skrze členské aktivity však zůstala téměř nulová. Zvyšování profesionalizace českých advokačních organizací v důsledku čerpání evropských fondů potvrzují dostupné analýzy jejich aktivit. „Díky prostředkům z EU je možné rozvíjet stávající i zcela nové aktivity NNO, je tedy možné zaměstnat nové zaměstnance na nově vzniklá pracovní místa, stejně jako dále vzdělávat stávající zaměstnance. To následně vyvolává změny v organizační struktuře nestátních neziskových organizací, vznik nových pozic ovlivňuje vymezení kompetencí a odpovědnosti, vznikají např. nové organizační jednotky organizace, což často vede k profesionalizaci organizace.“ Rostoucí míra profesionalizace občanských organizací se projevuje jak v růstu počtu zaměstnanců, tak v zavádění manažerského či programového řízení a v „projektifikaci“ činnosti občanských organizací. Například menší občanské organizace působící hlavně v oblasti sociálních služeb podpořené v rámci Globálního grantu jako hlavní účinek této podpory uváděly zvýšení celkové profesionalizace organizací, „a to jak na úrovni zvyšování kvalifikace zaměstnanců, tak i organizačního uspořádání či provozních činností“. Naprostá většina z 215 dotazovaných organizací díky svému projektu v rámci Globálního grantu rozšířila počet svých zaměstnanců a restrukturalizovala svoje aktivity. Došlo u nich ke změnám v řízení a výběru zaměstnanců a jejich následného hodnocení. V občanských organizacích zapojených do čerpání evropských fondů probíhají restrukturalizační procesy, protože tyto fondy podporují rozsáhlejší a komplexní projekty, které je nutí změnit přístup k projektovému řízení a řízení organizace jako takové. „Už jim nevystačí dělba práce podle projektů (každý, kdo si sám napíše projekt, ho pak sám i dělá), ale musí plánovat týmy, pracovat v nich a dělit práci podle kvalifikací napříč projekty.“ Vliv Evropské unie na profesionalizaci občanských organizací nelze spatřovat jen v realizaci projektů podpořených EU, které vyžadují jistou úroveň kvalifikace jejich realizátorů, ale i v průběžné podpoře vzdělávání členů a vedení občanských organizací. Podpora EU v oblasti poskytování vzdělávacích kurzů pro občanské organizace byla za posledních deset let skutečně masivní. V rámci jednotlivých programů bylo vzdělávání často jednou z hlavních priorit financování (jako příklad lze uvést program Phare, jehož součástí byl projekt „Posílení kapacity vzdělávání NNO“). Nejčastější oblastí vzdělávání bylo projektové řízení, fundraising a management. Snad nejdůležitější vliv EU na profesionalizaci českých občanských organizací má její široká podpora ideologie profesionalismu. Požadavky EK na žadatele o evropské granty definují ideál občanské organizace, jehož neodmyslitelnou součástí je vysoká míra profesionalizace, která předurčuje vysokou míru absorpční kapacity organizace. Úryvek je z kapitoly Modernizační trendy z knihy Občanský sektor v ohrožení?. Pavol Frič je také editorem publikace.   Vydává nakladatelství Slon.