Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika?

Já na svých čteních většinou pouze nečtu, ale spíš nabízím něco nad rámec textu, který si může člověk v klidu doma přečíst sám. Většinou promítám a komentuji fotky — z míst, kam jsem za příběhem jezdila, nějaké zajímavosti z archivů. V případě Offermannových a knihy Fabrika se mi podařilo najít i portréty většiny členů této rodiny. Čtenář tak získá doplňkovou informaci a i samotné čtení pak pro něj může být plnější. Mám takové akce moc ráda, pokud mi ovšem čtenáři nepřijdou nadávat, což se u prezentace Gerty stále stává: naposledy letos v květnu mi čtenář vyhrožoval podáním trestního oznámení za šíření myšlenek nacismu. Zpětná vazba je pro mě důležitá a po třech letech, kdy s příběhem bývám sama, je pro mě reakce publika klíčovým okamžikem setkání s realitou. Momentem strachu, ale i úlevy, radosti nebo dalšího promýšlení. To ale končí v okamžiku, kdy zasedám k psaní dalšího příběhu. Pak už jsem zcela pod vlivem postav a myslím jen na věrohodnost jejich charakteru a jednání, jasné motivace, na kompozici textu, na gradaci pointy. Tam už není místo pro čtenáře, leda tak pro toho profesionálního — připouštím si třeba minulé redakční poznámky, ze kterých jsem se poučila.

Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích?

Osobně jsem zaznamenala nárůst soukromých bookclubů, kdy se scházejí přátelé u někoho doma a diskutují přečtenou knihu. V posledních letech jsem byla pozvána na řadu takových akcí — a odmítla, abych členům bookclubu umožnila v klidu knihu rozcupovat. V případě autorských čtení se mi zdá jejich množství setrvalé, stejně tak početnost publika a myslím, že se neproměnily ani organizující subjekty — knihovny, festivaly, sami autoři, směrem do zahraničí pak Česká centra. Těžko můžu ze své krátké zkušenosti vyvozovat nějaké závěry, ale zájem o podobné akce prostě vypovídá o tom, že lidé chtějí sdílet své názory a zážitky v konfrontaci s autorem, že je láká nasát něco z pozadí vzniku příběhu, že mají dojem, že je setkání s živou literaturou obohacuje. Což mi dělá velkou radost a přeju si, aby tento trend pokračoval. Alespoň k metě v podobě Německa, kde se autorských čtení nebo panelových diskusí dokonce i začínajících nebo neznámých spisovatelů účastní široké publikum ochotné platit — nikterak nízké — vstupné i koupit si knihu.

Kateřina Tučková, foto: Vojtěch Vlk

Kateřina Tučková, foto: Vojtěch Vlk

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit?

Vnímám, že spisovatel nemá tu společenskou pozici, jakou míval v době předinternetové. Rychlost současného světa, množství zpráv ze všech jeho konců, pestrá nabídka umění i zábavy, to všechno odčerpává čas ke čtení, a tak i k zhodnocení myšlenek a názorů spisovatele. Autoři mají menší čtenost, a tak i menší mediální a společenský vliv. Ale marná sláva, pokud nějaký spisovatel není takovou osobností, aby si svůj prostor originálním dílem, smýšlením, formulováním a vystupováním vydobyl, plakáním nad jeho minulým významem to nespravíme. I když já cestu v nějakém „navracení společenské role spisovateli“ nevidím, prostě akceptuji bez výkřiků „krize! krize!“, že doba se změnila a pozici literatury oslabilo audiovizuální umění na jedné straně a specializovaní odborníci na straně druhé. Ostatně i pro mě jsou dnes důvěryhodnějšími majáky v bouřlivém moři zpráv a názorů spíš publicisté, vědci, historici. Od spisovatele očekávám především kvalitně odvedenou práci v podobě dobré knihy. Tím ale nepopírám, že pro mě někteří spisovatelé klíčovými osobnostmi jsou a že mě jejich názory zajímají. V tomto však na sebe beru svůj díl odpovědnosti — za své vzdělání a za aktivní formování svých názorů — a pečlivě si vybírám, koho v mediálním prostoru sledovat. Je na každém z nás, jestli to budou vedle publicistů a politiků i spisovatelé, nebo třeba televizní kuchař. Pro mě, a předpokládám, že nejsem jediná, tedy stále spisovatelé i literatura důležitou roli hrají.

Když odhlédneme od společenské role spisovatele a literatury — co literatura a psaní dává vám osobně?

Radost. Čtení je pro mě zdrojem poučení, inspirace, oddechu, psaní splňuje moji potřebu vyjádřit se k tématům, s nimiž se potřebuji hlouběji seznámit, protože mě trápí, zajímají, vzrušují. Píšu beletrii proto, že mi vyhovuje pohrávat si s těmi tématy v rovině příběhu, zkoumat je v perspektivě několika postav, mít možnost obracet je na záda a na bříško a sledovat, co to s nimi dělá. Čili vyhovuje mi daná témata zpracovat jinak než formou literatury faktu. Ten proces mi přináší naplnění a nakonec zažívám i štěstí, když zjišťuji, že to zajímá i někoho jiného než mě.

Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu?

Ukrajinu jsem měla možnost krátce navštívit během loňského knižního veletrhu Bookfest, protože mi při té příležitosti vyšel překlad Žítkovských bohyní. Kromě Lvova, kde se veletrh konal, jsem tedy tuto zemi zatím nepoznala, samozřejmě ji ale v posledním roce sleduji pozorněji, a s tím i tamní literaturu. Zajímá mě práce Oksany Zabužko, těším se, až během pětidenní cesty po destinacích MAČe poznám Halynu Petrosaňak a skrze ni poměry na ukrajinské literární scéně.