Obrana kritiky

V komentáři nazvaném „Kriticky ano. Ale proč vulgárně?“ se Zbyněk Vybíral ohradil proti ostrým soudům některých kritiků na adresu současné české literární tvorby a speciálně pak proti jazyku, jímž jsou tyto soudy formulovány. Vyslovil názor, že část literární kritiky rezignuje na „tolerantní kultivaci“ umělecké kultury a místo toho inscenuje samoúčelné konflikty. Protože jedním z textů, které vzbudily Vybíralovu nelibost, je i můj článek „Nesprávně umístěné těžiště“, otištěný v Hostu (4/2016), dovolím si několik slov.

Vybíral cituje několik konkrétních formulací a ptá se po jejich významu. Tato námitka má smysl především tehdy, pokud předpokládá, že vyplývají z narcistní potřeby zaujmout pózu, a ne z četby ošetřené analytickou rozvahou. Ale tento předpoklad je dojmologický, smyslem článku, v němž jsem reagoval na názory Evy Klíčové, nebylo rozebírat konkrétní díla české prózy, nýbrž shrnout závěry, kterými se vymezuji vůči některým doporučením Evy Klíčové. Vybíralovi jako kdyby unikalo zaměření celého článku, podivuje se, že byť je inzerován jako „polemický“, není zase tak „polemický“, ovšem to, že sdílím celou řadu hodnotových soudů Evy Klíčové, jsem zdůraznil hned v úvodu. V článku jde o rozdílný náhled na to, v čem tkví příčina dlouhodobé stagnace české prózy a zda nás něco v povaze současné doby nutí přepisovat kritéria kritické reflexe literární tvorby jako takové. Snad není nutné prohlašovat, že rozsah jednoho článku neumožňuje provádět rozbory, které by potřebovaly nesrovnatelně větší prostor.

V jedné pasáži se Vybíral ohrazuje proti větě „řada autorů volí znaky vysokého umění bez hlubšího opodstatnění“, aby obratem vzal vlastní výtce vítr z plachet přiznáním, že ji chápe jako výhradu proti manýře a nápodobě (a považuje ji za legitimní, byť jen slovem „budiž“). Přitom těžiště mého výroku leží právě v onom „hlubším opodstatnění“, kdy jazykové prostředky odrážejí potřebu autora vyjádřit něco závažného a zároveň tuto potřebu zpětně utvářejí. Existují významné důvody, proč Hemingway nemohl sáhnout po stylistickém rejstříku dejme tomu Virginie Woolfové nebo proč je nemožné, aby si Plačky nad Finneganem vystačily s výrazovými možnostmi Dubliňanů. Tuto zásadní spjatost specifického chápání světa coby jazykového chápání světa v polistopadové české próze citelně postrádám a navzdory několika silným místům, která mě vtáhla do vypravěčova prožitku, ji nenalézám ani v takové Hořavově Pálence.

Nejen neporozumění, ale naprosté dezinterpretace se pak Vybíral dopouští hned v další části téhož odstavce, kde mi vytýká:

„Ale Puskely vystupuje také proti umělecké ctižádosti spisovatelů! Ctižádost je podle něj dokonce u kořene ‚špatného textu‘. A zase jsme u toho, dle mého vulgárního, předpokladu, že já, kritik, určuji, jaký text je špatný (plný chyb) a jaký text je dobrý.“

V mém textu ovšem stojí něco úplně jiného:

„Dovozovat, že u kořene ctižádostivého, ale špatného textu je přecenění nebo ignorace čtenářských preferencí, a kdyby autor od začátku pracoval s adekvátní představou čtenáře, zrodil by se lepší text, lze jen stěží.“

Jinými slovy, evidentně netvrdím, že autorská ctižádost je příčinou špatného psaní, jak mi Vybíral podsouvá, hovořím o textech, které jsou navzdory zřetelným ambicím svých autorů nezdařené, což je jistě nešvar mnoha vzniklých rukopisů. Navíc v bezprostředně následující větě dodávám: „Právě tak nelze tvrdit ani to, že ti autoři, kteří nalézají vděčné publikum, ho nalézají právě proto, že potlačují své umělecké tendence ve prospěch populárnějšího sdělení […]. “ Problémem Vybíralovy „metody“ je pozoruhodná schopnost ignorovat kontext: v dané pasáži se zastávám právě autorské kompetence proti názoru, že by autoři měli psát podle soustruhu čtenářských preferencí, a protože to je zhruba má hlavní teze proti názoru Evy Klíčové a Jiřího Trávníčka, neplatí ani Vybíralovo absurdní zevšeobecnění: „Puskely se přidává k Evě Klíčové a Jiřímu Trávníčkovi: k jejich apelu na plebejství, realismus a na společenskost.“

Má teze naopak zdůrazňovala schopnost nalézt literárně nosné téma, které v rukou disponovaných autorů poskytuje výslednému tvaru potenciál pro jazykovou, estetickou a kognitivní sílu. Ctižádostivost tedy stojí u kořenů dobré literatury, ale dlouhodobým problémem české prózy je absence skutečné literární ctižádosti — což, ano, považuji za prohru na celé čáře. Můj článek končí odkazem na Sartrovo „a máš vůbec co říci?“. Co se nám ale snaží sdělit polistopadová česká próza? V případě nesčetných děl o minulosti nás seznamuje s jednoduchou encyklopedií dobra a zla, jejíž autoři většinou zařazují postavy a situace do jednoduchých, předem daných schémat. V případě mezilidských vztahů se bez hlubší analýzy zdůrazňuje fragmentárnost digitalizovaného světa. Pravdy se nehledají, ale předpokládají. Ponory do vlastního nitra často zakrývají absenci tématu; někteří autoři by rádi psali, ale nemají o čem, a proto vezmou zavděk vlastním životem, viz například Hruškadóttir Jany Šrámkové.

Místo toho ve Vybíralově příspěvku přichází obrana děl jako Pálenka, Mapa Anny nebo Žítkovské bohyně poukazem na seznam různorodých ocenění, kterých se jim dostalo. Jenže literární ceny jsou problematickým měřítkem literární kvality a ve zpětném pohledu je nutné brát s rezervou i ty nejprestižnější. I mizerný výtvor se může dočkat neadekvátně nekritického ohlasu. Navíc faktor literární ceny v Česku trpí častou nutností vyznamenat jednookého mezi slepými a zdůrazňovat, že někdo jiný danou knihu ocenil, pak není nic jiného než argument ad hominem.

Tím se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, čemu se paradoxně — nebo „paradoxně“ — Vybíral vyhýbá. Místo toho, aby dal najevo, v čem tkví přehlížená síla současné české prózy, volá pouze po otupení nožů. Neklade si otázku po kvalitě, zajímá ho pouze to, zda je kritická reakce k autorovi natolik přívětivá, aby ho povzbuzovala a „kultivovala“. Rejžkovy invektivy na adresu Kahudova románu jsou přehnaně temperamentní, ale jen stěží z toho plyne, že a priori neplatné je každé ostré vyjádření směrem k literární tvorbě.

Co tedy sám očekávám od literatury? Budu stručný: kognitivní sílu, jazykovou přesvědčivost a schopnost problematizovat pohodlné stereotypy konvenčního světonázoru. Jenže místo kognitivní síly dostávám ideologicky zbarvené prefabrikáty, místo jazykové síly otřesnou stylistiku nebo pouhou vyčichlost a místo odvahy nalézat nová témata a vlamovat se jejich prostřednictvím do mé hlavy neustále se opakující, únavné litanie. To, že se v dosavadním díle Petry Soukupové začínají projevovat naučené vzorce a stereotypy, je postřeh, který už v české kritice zazněl několikrát. Nemám nic proti zařazení Soukupové jako zručné autorky, ale autorka, která aspiruje na první literární ligu, jak uvádí Eva Klíčová? (Klíčová je v dotčené sérii pro Salon Práva mimochodem daleko smířlivější, než prezentuje Vybíral.) Abych parafrázoval jednu z recenzí Pod sněhem, vzniká tu obava z „vyprazdňování jednou zvolené literární strategie“, „vykrádání sebe sama“. Co je ovšem horší, monotónnost charakterizuje především polistopadovou českou literaturu jako celek. Slovo „močál“ vystihuje mé pocity poutníka její krajinou, z které ani při nejlepší vůli nejsem schopen mít lepší dojem. Aby mohl Vybíral tvrdit, že kritický jazyk, vůči němuž se vymezuje, vzniká na úrovni kritického egoismu, měl by se nejprve zabývat otázkou, čím si česká literatura ve svých jednotlivých provedeních i celkovém úhrnu říká o respekt.

Obávám se však, že Vybíral fakticky formuluje podobné stanovisko, jaké normativně vyžadují mnozí účastníci amatérských literárních soutěží: ocenit píšícího autora za to, že vůbec píše, vyvarovat se tvrdých soudů, jakkoli jsou ve své nekompromisnosti oprávněné, protože by ho mohly odradit. Právě tento postoj označil Pavel Janáček na Sjezdu spisovatelů v květnu 2015 za jeden z hlavních příznaků amatérismu jako takového. Ale kde to tak funguje? Kdo řekne falešně zpívajícímu zpěvákovi — uděláme z tebe popovou hvězdu? Kdo řekne estrádnímu zpěvákovi — ty jsi Jim Morrison? Buď tedy budeme kultivovat průměrnost, nebo hájit vysoce nastavenou laťku. Nikomu nebráním dělat to první, ani Zbyňku Vybíralovi. Ale je absurdní vytýkat vulgarizaci literárního prostředí někomu, kdo se rozhodl nechat laťku vysoko na stojanech.