Modernita zde přitom znamená nejen konec carismu, ale především monumentální industrializaci, pokus dohnat stoletý náskok evropské průmyslové revoluce i vytvoření podmínky pozdějších válečných úspěchů. Vadim Damier, autor Dějin anarchosyndikalismu (česky 2016), přerod ruské společnosti popisuje právě z perspektivy anarchistické alternativy k vítězné bolševické diktatuře vedené úzkou vrstvou ideologů. Respektive perspektivou anarchismu a ocele: Ocelové století sleduje dějiny 20. století primárně materialisticky — pozornost upírá na konkrétní ekonomické, mocenské a především výrobní vztahy. Jsou to dějiny výčtů a počtů (závodů, obětí, tun, kilometrů etc.).

Jakkoli je autorova zřetelně kritická pozice jasnou součástí historické interpretace, v textu přeci jen převažuje spíše pozitivistická evidence než analýza vyplývající například i z dobové kultury, estetiky či myšlení. Damierovy dějiny jsou dějinami konkrétního vyjednávání pozic v hospodářském systému, definovaném hlavně čísly. O takto pojatou historickou rekonstrukci se pak opírají mnohá kritická konstatování. Například o rychlé ztrátě ideje revoluce zdola, tedy zjednodušeně řečeno anarchistického principu, oné revoluční představy „horizontální“ distribuce moci, koexistence mnohočetných, partikulárně vyjednaných dohod řízených dosud neprivilegovanými vrstvami (například mezi jednotlivými závody a subdodavateli, mezi technickou inteligencí a dělníky apod.).

Vadim Damier sice nijak nezpochybňuje reálnou životnost těchto politických vizí (radikálně decentralizovaný způsob řízení ekonomiky by byl nejspíše silně kontraproduktivní, neboť administrace nekonečného množství ad hoc pravidel by znemožnila efektivní výrobu, chaos by způsobila i nepředvídatelnost práva apod.), umožňují mu ale trefně kritizovat stranicky podmíněnou vertikální distribuci materiálních a pozičních výhod a z ní vyplývající sociální konzervativismus a teror. Tedy systém do značné míry kopírující svou strukturou carismus.

Jestli pak českému čtenáři může předválečné období lidově-politického kvasu a občanské války v podmínkách rané industrializace připadat snad i exotické, poválečné ekonomicko-politické „vzestupy a pády“ SSSR už do značné míry kopírují i náš poválečný vývoj. Tedy vlastně naopak: československá realita byla echem východních politických turbulencí. Nakonec i u nás kult těžkého průmyslu přinejmenším fatálně zabrzdil nástup globalizované postindustriální ekonomiky. Československým štěstím pak byla skutečnost, že masivní industrializace neprobíhala v materiálních podmínkách raného novověku a nevyžádala si tedy ony nepředstavitelné miliony obětí.


Vadim Damier: Ocelové století. Sociální historie sovětské společnosti, přeložila Dagmar Magincová, Nakladatelství Anarchistické federace a Barbora Machková, Praha — Dvůr Králové 2018