Odjinud: Beaton, Debré, Kunial
Ve druhém dílu seriálu Odjinud se podíváme na tři knihy ze tří různých zemí. Všechny, i když každá jinak, jsou autobiografické, a přestože nemají na první pohled nic společného, překračují jakési hranice a ukazují něco, co dobře neznáme anebo přehlížíme.
Nejistý, osamělý a drsný život
Nejdřív se vydáme do Kanady s grafickým románem Ducks: Two Years in the Oils Sands (Kachny: Dva roky na ropných píscích) komiksové výtvarnice Kate Beaton, která má už na svém kontě například oblíbený a oceněný seriál o literárních a historických postavách Hark! A Vagrant (Slyšte! Pobuda). V novém, autobiografickém komiksu z produkce montrealského nakladatelství Drawn & Quarterly zpracovává zážitky z oblasti Athabaských ropných písků v provincii Alberta, kde si jako čerstvá absolventka bakalářského studia chtěla vydělat na splacení studentské půjčky.
Její příběh začíná na ostrově Cape Breton v provincii Nova Scotia, který charakterizují dvě „diametrálně odlišné zkušenosti“ — láska k domovu a „vědomí, jak často ho kvůli práci musíme opouštět“. Na několika stovkách stran jsme pak svědky toho, jak se (postava/autorka) Kate snaží vyrovnat s tím, že si na studium milované historie vydělává nelehkou prací v nářaďovně u ložiska ropné břidlice, a nepříjemně zblízka vidíme i to, jak se potýká s neustálým pokřikováním, sexuálním obtěžováním i násilím v oblasti, kde žije padesátkrát více mužů než žen.
Vtipně ironické i mrazivě upřímné vyprávění rozhodně není monotónní, jak by se při dvoubarevném provedení mohlo zdát: přestože v „táboře“ u ložisek ropy Kate potká několik chápavých lidí, život tam, kde třínohá liška dává dobrou noc, je nejistý, osamělý a tak drsný, že si tamní dělníci často vypomáhají alkoholem a kokainem. Když ve vzácných chvílích spolu s hlavní postavou pozorujeme polární záři nebo místní zplundrovanou a zmrzačenou přírodu, nezbývá než položit si také otázku, co bude, až se na tomto (či jakémkoli jiném) místě ropa vyčerpá — jak bude vypadat krajina a kdo v ní dokáže žít?
Touha žít po svém
Druhá kniha vyšla poprvé v roce 2020 ve Francii a její anglický překlad — letos vydaný nezávislým kanadským nakladatelstvím Semiotext(e) — může signalizovat rostoucí zájem angloamerických čtenářů o překladovou literaturu. Autorkou autobiografického románu Love Me Tender (což je i název původního francouzského vydání) je Constance Debré, která úspěšně působila jako právnička do doby, než se odhodlala opustit praxi obhájkyně, rozvést se, psát na volné noze a žít se ženou. Jejím pohledem postupně poznáváme různé čtvrti Paříže, typy žen a vztahů i sílu pokrytectví společnosti, jež sice deklaruje toleranci a (ve Francii dokonce) rovnoprávnost, ale odmítá pochopit a odpustit touhu žít po svém.
Úsporný, drsný a přísně upřímný text vypráví o prokletí mateřství, zatuhlém a nevlídném francouzském soudnictví i o syndromu zavrženého rodiče — jímž je výjimečně matka-lesba, která prohrává nejen soudní spor o opatrovnictví, ale nakonec i přízeň syna poté, co ho nesmí vidět několik měsíců. „Nechápu, proč by se láska mezi matkou a synem měla lišit od jiných druhů lásky. Proč bychom se neměli přestat milovat. Proč bychom se neměli rozejít…“ ptá se provokativně autorka hned v úvodu románu, aby pak se smyslem pro sebeironii strohým, a přece emotivním jazykem — v anglickém překladu Holly James — zaznamenala svou depresi ze ztráty blízkosti a dítěte, zoufalé, a přece tolik nutné hledání rovnováhy i to, co všechno vlastně člověk (ne)potřebuje k životu.
Dovnitř a ven
I třetí kniha, England’s Green (doslova Zeleň Anglie, lépe snad Anglické trávníky) Zaffara Kuniala, je autobiografická, přestože u sbírky poezie se s podobným označením setkáváme méně často. Její název nenápadně odkazuje na lyrickou báseň „Echoing Green“ Williama Blakea a v jednotlivých básních lze postřehnout i ozvěny („echa“) dalších anglických básníků, včetně Shakespeara. O tom, že rezonuje se čtenáři i literární kritikou, svědčí i její nominace na literární cenu T. S. Eliota a na cenu Rathbone Folio Prize.
Kunial svou sbírku rozdělil na dvě zdánlivě protikladné části, „In“ a „Out“, „dovnitř“ a „ven“ se však obrací neustále. Snad nejsilnější je v okamžicích, kdy se prodírá do nitra krajiny a ke kořenům jazyka a jednotlivá slova rozkládá, obrací a pitvá, aby je zase složil, položil vedle sebe, hrál si s nimi a překvapoval pokusy o nová spojení. V básni „Foxglove Country“ (Země náprstníků) například slyší ozvěny anglických slov označujících svit, záři, třpyt a lesk (glisten, glow, glint, gleam), aby v nich objevil mimo jiné i „lásku“ (love). V dlouhé básni „Thinnings“ (Probírání) si pohrává se strukturou haiku nad několika popisnými názvy motýlů a v dalších skladbách hledá střípky z angloskotského dědictví své matky i stopy pákistánského původu svého otce. „To poslední, co je poezie, je báseň,“ zní verš, jímž Kunial uzavírá svou sbírku, která je pro milovníky angličtiny pěknou lahůdkou, a přece trápením: jakmile totiž začnou přemýšlet nad možným překladem, při prvním i druhém čtení se jim může místy zdát (zatím) skoro nemožný.
Autorka je překladatelka.