Odpovědnost za každé slovo

Jednou z nejvýznamnějších literárních událostí roku 1997, umocněnou vítězstvím v anketě Lidových novin Kniha roku, se stalo souborné vydání do té doby takřka neznámého básnického díla Josefa Topola. Stalo se tak zásluhou nakladatelství Torst a jeho editora Jana Šulce. Na sklonku loňského roku v témže nakladatelství vyšla kniha s obsahem neméně cenným — tentokrát jej tvoří Topolovo dílo esejistické, které vybrala, uspořádala a úplnou autorovou bibliografií doplnila Milena Vojtková.

Josef Topol, třebaže patří k autorům, kterým byla po dlouhá léta zapovězena jakákoli publikační možnost, působí dojmem, jako by sám o své vůli neustále ustupoval do stínu. Tento plachý muž přitom vytvořil dílo poměrně rozsáhlé, čítající kromě deseti divadelních her a objemné knihy básní ještě řadu překladů (Euripides, Shakespeare, Čechov, Synge) a několik divadelních, filmových a televizních adaptací. Nyní máme před sebou svazek, do něhož byly soustředěny eseje, úvahy, rozhovory a různé příležitostné texty (to vše, jak bývá v Torstu dobrým zvykem, je doplněno bohatou fotografickou přílohou).

Řeči okolo

Skladatel Jan Klusák ve svém příspěvku do sborníku Slovo je zázrak asi, uspořádaného k Topolovým sedmdesátinám, napsal: „Vážný, šetřící slovy, stále jakoby pohroužený do sebe; kdykoli měl promluvit, zdálo se, že váhá, zda to, co chce říct, stojí za vyslovení. Myslím, že tahle nápadná odpovědnost za každé slovo (protějšek Schönbergovy ‚odpovědnosti za každou notu‘) Topola významně charakterizuje. Říká-li se, že každé zbytečné mluvení je hřích, určitě na tomto poli je Josef sněhobílý a bez hříchu.“ Téměř všechny texty v knize O čem básník ví lze označit jako příležitostné, což souvisí s předešlými řádky: za jejich vznikem se vždy skrývá nějaký vnější popud, jímž bývá nejčastěji významná událost — shakespearovské či máchovské výročí, životní jubilea (devadesátiny Leopoldy Dostalové, sedmdesátiny Jaroslava Seiferta či Jana Wericha, vyznání Jaroslavu Foglarovi) nebo smuteční projev na pohřbu Libora Fáry. Dále jsou tu odpovědi na různé ankety, promluvy na výstavách přátel (Jana Koblasy, Olgy Karlíkové) a samozřejmě četná interview. Přítomná kniha by tedy nevznikla, kdyby Josef Topol nebyl k sepsání toho kterého textu pokaždé vyzván. Mnohá taková výzva jej přiměla ohlédnout se a zavzpomínat, není tedy přehnané, řekneme-li, že tento svazek nám do značné míry supluje Topolovy paměti. I v gratulačním listu Jaroslavu Seifertovi se Topol dotýká okamžiků svého dětství, během loučení s Bedřichem Fučíkem vzpomíná na venkovský pohřeb svého švagra, v portrétech přátel (Ladislav Dvořák, Mikuláš Medek) nešetří vzpomínkami, jež vypovídají leccos o něm samotném, k tomu je nutno připočíst řadu rozhovorů mapujících velmi zevrubně Topolův životaběh (přičemž za jakýsi pandán k těmto textům lze považovat jeho básnický cyklus Epika). Josef Topol je vypravěč par excellence, jakkoli si to sám o sobě nemyslel — viz rozhovor s Jiřím Ledererem z roku 1976: „Obdivuju prózu, ale zatím jsem to nezkusil. Asi nedovedu vyprávět. Možná že mě ten dar potká ve stáří. Je pravda, že mě to dřív nebavilo. Psal jsem hry, protože je to samá přímá řeč. Žádné řeči okolo.“ Topol ony „řeči okolo“ umí, navíc je ctitelem drobných, nepatrných detailů, s jejichž pomocí vyvolává náladu té či oné situace (Bohuš Záhorský si při setkání ve Slavii „nervózně povytahoval manžety u košile“, paní Střílková, od níž Topol kupoval svůj nynější malostranský dům, se během rozhovoru „plácla do kolínka“ a podobně), to vše jazykem co nejméně zdobným, natolik přímým a jasným (sám JT v textu „Mlčení“ přiznává, že špatně snáší cizí slova), až čtenář vskutku může podlehnout pocitu, že „naslouchá“. Pokud se však najde místo pro obraz, Topol jím nepohrdne a zvolí příměr až alžbětinsky košatý, jako v této evokaci rysů Jana Wericha: „Tvář jako ostění renesančního okna, v kterém všechno dostává jitřní obrysy“, vzápětí však i po shakespearovsku jadrný: „věčný antištercl, který nepřežvykuje slova jako řezanku, jako šmírácký dobytek“. Tímto výrazovým rejstříkem — sahajícím od bohatých metafor po slovník takřka antilyrický — se vyznačuje značný díl Topolovy poezie, zatímco v jeho tvorbě dramatické, pomineme-li prvotní Půlnoční vítr, převládá jazyk co nejstřídmější, Topol v replikách „nebásní“, básnický tvar jeho dramat je patrný až při celkovém pohledu (v Topolově vzájemné korespondenci s Jiřím Voskovcem, zveřejněné před dvanácti lety časopisem Divadelní revue, čteme ve Voskovcově dopisu z května 1966 toto: „Jsem mimochodem rád, že taky nenahlížíte na dramatiku co literaturu v čirém slova smyslu, nýbrž co na jakousi partituru k provedení.“). Zcela na okraj: Pavel Drábek ve své záslužné knize České pokusy o Shakespeara uvádí, že „pfrancouzskou princeznou“ z Holofernova monologu ve svém překladu komedie Marná lásky snaha (1970) Topol možná naráží na Werichovu a Horníčkovu forbínu z inscenace Těžká Barbora, kde se hovoří o „pfrancouzském pfilozofovi“.

 

Na vlásku slova

Touto asociací, tvořenou linií V & W — Shakespeare — Josef Topol, se dostáváme k Topolově rozsáhlé stati, kterou napsal roku 1964 u příležitosti čtyřstého výročí Shakespearova narození. Není to jen další kapka v moři shakespearovské literatury, nýbrž velmi cenný pohled básníka, překladatele a divadelního praktika, jenž je Shakespearem podněcován k otázkám do té doby možná nevyřčeným (Topolovo pojetí není vzdálené mínění Ivana Diviše, že Shakespeare byl básníkem-antropologem): „Nechte právníka nebo lékaře vyprávět příběhy jeho hrdinů, vylíčit jejich skutky: nebudete se otřásat odporem a hrůzou?“ Topol obrací Shakespeara ze všech stran a jakkoli jej ctí, nezachází s ním jako s relikvií, podrobuje ho zkoumání, do jaké míry je schopen vyslovit se k našim životům, zkouší, z kterého místa Shakespearova díla ještě vytryskne skutečná krev. A teď se obracím k mladým divadelníkům: přečtěte si Topolův příspěvek do diskuse o současném dramatu z roku 1960.

Tak jako stať „Člověk jménem Shakespeare“ nezastaral ani Topolův vstupní  máchovský esej z roku 1960, podle něhož byl pojmenován celý tento svazek. S jakou průzračností a noblesou je tu pojmenován význam Máchova odkazu: „Co vzalo dech mnoha jeho současníkům, vracelo dech tomu nejlepšímu, co v české poesii do dnešního data existuje.“ Přehlédněme Topolovy lásky (Kosmova kronika, Klicpera, Kollár, M. Z. Polák, Zeyer, Stanislav Mráz, ale i John Donne), které jistě neodpovídají obecným představám o literárních zájmech moderního dramatika a básníka. To není starožitnická záliba, žádné mazlení s bibeloty a vzdychání po starých dobrých časech (anno dazumal!), Topol pouze dokázal naslouchat hlasům těch, které jiní považovali za dávno oněmělé sádrové hlavy, dokázal hledat a nalézat podněty zcela jinde než jeho generační souputníci. Autor Půlnočního větru šokoval své budoucí přátele, když z jeviště Burianova divadla slyšeli — řečeno slovy Jiřího Kuběny — neuvěřitelně čarovný jazyk, jakýsi inovovaný shakespearovský blankvers. Josefu Topolovi, který na literární a divadelní scénu vstoupil roku 1955, se v mládí zatočila hlava při pohledu na plné regály antikvariátu: Do tohohle množství chci přispět? Snad také odtud pochází ona rozvaha před každým slovem, spolu s potřebou poznat do hloubky, kdo byl přede mnou, co a jak už bylo vyřčeno a jaké postavení v tom všem zaujímám já.

Knihu O čem básník uzavírá poslední dosud publikovaný rozhovor s Josefem Topolem, pořízený roku 2004 Karlem Hvížďalou. Topolova závěrečná slova jsou hořká: „Když dnes slyším moderátory v televizi, mám dojem, že čeština není vůbec krásný jazyk. Opravdu, někdy už mám hluboké pochybnosti, protože hluboce narušené jsou naše duše.“ Ano, snad přímo poraněné, ale co to Julie v Topolově překladu vyhrkne na chůvu, když z ní ne a ne vymámit, zdali je Romeo mrtev? „Na vlásku slova visím, řekni ‚je‘, / a mě to krátké slovo zabije.“ A vzápětí se připomínají poslední verše Holanovy básně „Ad candidum decembrem“: „a jenom utrpení je nepřeberné / jako mateřština“. Tak tedy: o čem básník ví? Myslím, že právě o tomhle. Že jediné slovo zabíjí i uzdravuje. A jestliže odbýváme slovo a řeč, pak odbýváme i sebe samy a naše duše jsou hluboce narušené.

Bez této knihy by dílo Josefa Topola nebylo úplné, a to nejen v bibliografickém významu; nejde o bagately, nenechme se zmást onou příležitostností většiny textů nebo publicistickým zevnějškem rozhovorů, setkáme se tu se stejnou zodpovědností za slovo, výraz a myšlenku jako v autorových dramatech, básních a překladech.


Josef Topol: O čem básník ví, Torst, Praha 2014