Odpustky pro příští noc

Když se potkají žena a muž, kolik lidí se vlastně potká? Kolik bytostí je s námi ve chvílích nejintimnějších — a nemusejí to být jen bytosti živé a lidské? V okamžicích milosti jsou stěny mezi námi tenké a propustné jako buněčná membrána — a nejen stěny mezi milenci, ale i mezi světy. Ukázka z nové sbírky povídek Ludvíka Němce.

Koleda Zavinil to omyl v osobě. Kamil pomáhal synovi odnést všechny vánoční dary a laskominky od maminky dolů do auta — a když se vrátil do bytu, slyšel Moniku, jak křičí z okna kuchyně: „Ještě knedlík! Zapomněls tu knedlík!“ Kamila napadne, že knedlík převezme a ještě vyběhne s tím štafetovým kolíkem rodinného štěstí na parkoviště, dřív než syn odjede ke své vlastní rodině bez něčeho tak důležitého. Ale už je pozdě: manželka stojí uprostřed kuchyně a dívá se k otevřenému oknu tak vyděšeně, jako by jím právě proskočila jejich kočka. A třebaže kočku už dva roky nemají, Kamil se v první chvíli poleká taky. „Co se děje?“ „Ten… knedlík.“ „Dej mi ho, já mu ho zanesu. Jestli už teda neodjel.“ „Když já… už mu ho hodila.“ „Až na parkoviště? To bys musela být Helenka Fibingerová. A ty to sice s koulema určitě umíš líp než ona, ale —“ „Hodila jsem ho někomu jinýmu.“ Monika se začne smát, i když dost nervózně. Kamil vyhlédne z okna a na chodníku hluboko pod sebou uvidí cizího muže, podezřelého muže, zírajícího přímo do jejich okna; v rukou má knedlík v mikrotenovém sáčku, ovšem tváří se, jako by k němu v Boží den slétla shůry mana nebeská. Tak užasle a nechápavě. Dokonce ani v podvečerním světle moc nepřipomíná jejich syna. „To je omyl!“ křikne na něj Kamil. „Co?“ „Omyl!“ Zdá se mu to, nebo ve tváři muže tam dole opravdu zahlédl zklamání? Co asi ucítíte, když na vás za soumraku zavolá z otevřeného okna cizí žena — na tu dálku ještě docela přitažlivá žena — a když zvednete hlavu, přistane vám v rukou obří těstové hovno? Tak uvažuje lehce sjetý Kamil, když sjíždí výtahem, aby vše vysvětlil a omluvil. A hlavně — aby převzal zpět ten knedlík, protože to by jeho šetrná žena nesnesla, aby jídlo — jakékoli jídlo, boží dar nejen v Boží den — přišlo nazmar. „Bez té knedle se nevracej,“ řekla mu přísně. A co kdybych se opravdu nevrátil? Uvažuje Kamil. Co kdybych jel tímhle výtahem obráceně, místo do suterénu až do posledního patra, a vyšel přes půdu na střechu, abych uviděl vánoční hvězdu? A pak skočil dolů za tím chlapem s knedlíkem, aby měl od nás celé vánoční menu? Možná by mě nějaké dítě, děvčátko s nosíkem přilepeným na okno, pokládalo za anděla. Před lety v jejich obecním domě jedno dítě opravdu skočilo z okna. Malá holka, dívenka, už si ani nepamatuje její jméno. A to ji dokonce viděl padat. Opravdu se to stalo? uvažuje Kamil ve výtahové kabině, než konečně stiskne knoflík do přízemí. Pohlédne do zrcadla, pod něž nějaký kretén napsal černým fixem: Už brzy se to utrhne! Odulá tvář v zrcadle se usměje, i když Kamil se přece vůbec neusmívá. Necítí, že by se usmíval. Najednou si uvědomí, že tu větu tam přece napsal on sám, když se před dvěma týdny vracel v noci z mikulášského večírku; není totiž zvyklý pít a po pár deci vína mu to připadalo jako dobrej fór. Navíc to vyjadřovalo jeho aktuální světonázor. Kde se ve mně bere něco tak hnusného? Ve mně, který jsem kdysi chtěl psát návody k použití výtahu k jízdám až do nebe? pomyslí si ještě, než se výtah utrhne. Neutrhne. Už zase si vymýšlím zkratky.

České Vánoce: nebe prázdné, popelnice plné. Kamil vyjde před dům a začne s rozpačitým úsměvem vysvětlovat neznámému muži nastalou situaci, když vtom si všimne ženy sedící na místě spolujezdce. Nejspíš ho upoutá, že ta světlovlasá žena má i teď navečer na tváři sluneční brýle. Dostala pár facek? napadne Kamila automaticky, protože cizí muž je tenhle typ: podsaditý, svalnatý, neoholená tvář a vyholená hlava, pod rozepnutým černým bomberem na krku něco kovového. A hlavně protože ta dívka má rozražený ret; možná se to stalo včera, možná před lety, v chabém světle pouliční lampy nelze rozpoznat detaily; ale Kamilova fantazie (a paměť) už ví své a koná své dílo. Měl bych jí nabídnout pomoc, pomyslí si okamžitě. Musím. Současně je mu ale jasné, že od této dvojky je nejrozumnější opatrně vycouvat. Vím přece, jak to končí, když se včas nevycouvá nebo nezatočí. Ale právě proto bych jí měl pomoci! Už dvě ženské bytosti jsem v životě nezachránil před pádem! Copak ty rozražené rty nejsou tím znamením, na které tolik let čekám? Než však stačí proměnit své rozporuplné myšlenky v skutek či útěk, ta ženská stáhne okénko a osloví ho hlasem překvapivě mladým: „Nemáte voheň?“ „Už jsem ti sakra řek, že v mým autě kouřit nebudeš!“ okřikne ji ten chlap — ale tu dívku nezarazí. Jaksi automaticky odsekne, že v tomhle autě kouřila ještě před hodinou něco škodlivějšího než cigára — a pak už se spiklenecky usmívá přímo na Kamila. „Vy jedete s náma?“ Ne, měl by říct Kamil; ale v té dívce (a v celé té situaci) je něco tak zvláštního, že místo toho se zeptá: „A kam?“ „No přece užít si poslední den, né?“ A když se ta dívka nahlas rozesměje, Kamil konečně pozná, že je buď opilá, nebo zkouřená (nebo oboje). Protože sám si taky drobátko dal se synem, hned si toho nevšiml. „Dnes je přece Štědrý den,“ vysvětluje s blahosklonností toho nepatrně příčetnějšího, „a ne Silvestr. Tak jakýpak poslední den?“ „Každej den může bejt tvůj poslední,“ poučí ho ta ženská v černých brýlích s převahou toho, kdo opravdu . „Tak jedem?“ Scéna je o to trapnější, že ten cizí chlap, který by měl svou partnerku umravnit, tam pořád jen stojí s Kamilovým knedlíkem v ruce jako se zbraní, jejíž funkci úplně nechápe. Teprve když se spolujezdkyně dá znovu do smíchu, teď už ovšem jaksi bez kontextu, pokročí k autu. Užuž to vypadá, že udeří tu ženu knedlíkem do tváře, že ji tím houskovým obuškem umlátí k smrti… a já ji přece jen budu muset bránit!… ovšem v poslední chvíli se ovládne a vrátí knedlík konečně Kamilovi. „Promiňte,“ řekne ten chlap překvapivě tiše. „Promiňte,“ řekne tedy i Kamil. Vždycky je rád, když svět nečekaně ukáže přívětivou tvář. A vždycky se snaží naladit tak tu svoji. Zvlášť po drobátku trávy, co neroste na hrobech. „A dávejte si na ten svůj knedlík pozor!“ křikne ta žena rozjařeně… a třebaže Kamil tuší, třebaže , že ten smích a dobrá nálada tu dívku už brzy přejdou, přece jen podlehne atmosféře chvíle a jaksi automaticky odpoví: „Vy taky.“ Teprve tehdy ho ten svalovec chytí za rameno a zblízka mu sykne do tváře: „Pozor na hubu, vole.“ O šest pater výš už je z té příhody historka, anekdota, skoro příběh — protože takhle se kreativní člověk přece vyrovnává s pokořujícími okamžiky, ne? Že ten zkvašený a často i nahnilý máč reality přepálíte nad ohněm svého intelektu, že z něj vydestilujete něco průzračného a jiskřivého a rozjařujícího. Ne? Tak mudruje — dokonce bez destilátu — Kamil, když se manželka směje jeho vyprávění, jak ten rozzuřený hololebec Kamilovi vyhrožoval, že mu ten knedlík narve do zadku — a jak se ta dívka — ta zneklidňující dívka se zjizvenými rty — vyklonila z okénka a nastydlým hlasem řekla: „Bacha, pane, von to myslí vážně. Von to má takhle rád.“ Monice chvíli trvá, než jí to dojde. Jako většina žen nemá homofobní vtípky ráda. Zvláště pak ty s análním kontextem. Ale nešť, hlavně že příběh splnil jednu z hlavních rolí, jež mají tyto hrdinské vyprávěnky už od prvních slam poetry u jurských ohňů: nasadit někomu jinému — někomu silnějšímu než vypravěč — psí hlavu a uříznout mu koule. Kamil nesnášel velké muže ve velkých autech, a když teď jednoho před manželkou potupil, hned se cítil líp. Zvlášť když mu manželka ještě nahraje na závěrečnou smeč. „A co na to ten chlap?“ „To bys nevěřila.“ „Dal jí pár facek?“ „Ne. Celej zrudl a pak mi dokonce popřál šťastný a veselý.“ „Tomu fakt nemůžu uvěřit.“ „To mají tihle Rambové z těch svých anabolik. Jsou z toho svinstva emočně nevyrovnaní, někteří navíc impotentní, některým se dokonce trošku změní sexuální identita.“ „Fakt dobrý téma k štědrovečerní večeři. Co bereš ty?“ „Vždyť víš. Cipralex.“ Což je antidepresivum třetí generace. Kamil je užívá už druhý rok a cítí se po něm opravdu líp. Už protože toho o hodně míň cítí. Dokonce po něm ani tolik netloustne jako po všech těch předchozích patácích. I když naději na svou dřívější váhu — nyní skoro sto deset, předtím sotva devadesát — už dávno vzdal. To je další výhoda těchto antidepresiv. Že toho bezbolestně hodně vzdáte. Měli by to sypat do vodovodního potrubí, pomyslí si. Brzy už jim stejně ani nic jinýho nezbyde. To je můj světonázor. „Na ten bys ale neměl hulit, ne?“ „Vygoogloval jsem si, že nebezpečný je to jen s extází. A copak já hulím? Neuměl bych si to ani koupit! Ta špetka trávy se synkem je jen rodinnej rituál. Jednou v roce na Vánoce.“ „To se mi líbí ještě míň. Že kouříte spolu.“ „Navíc jsem si dělal naděje, že by ta tráva mohla vyrušit tu ztrátu libida, co se připisuje antidepresivům. Co? Nedala bys mi… aspoň šanci? Jednou v roce na Vánoce?“ Ale Monika jen potřese hlavou. Docela krásnou hlavou, zvenčí i uvnitř. A usměje se něžně, opravdu něžně. Jako na domácí zvíře, pomyslí si Kamil. Jako na zlatého retrívra? „Jen se do ničeho nenuť, pak jsi ještě depresivnější. Na takovým vánočním dárečku ses měl možná domluvit s tou holkou v tom autě. Možná by ti za ten knedlík taky něco dala.“ „Vidíš. Vlastně mi říkala, že se tak jmenuje. Darja — jako dáreček.“ „Tak to bylo nejspíš znamení. Jako vánoční hvězda.“ „Ona zas taková hvězda nebyla.“ „Ty taky nejsi zrovna biblickej král. Kdyby to bylo z léčebných důvodů, mně by to možná ani nevadilo.“ Kamilovi se ovšem zasteskne po časech, kdy bývala žárlivá. Kdy jí na něm ještě záleželo. Jen proto neuváženě řekne: „Vzpomínáš, jak jsi jednou házela z okna jídlo právě ze žárlivosti?“ „Co to meleš? Kolik jsi té trávy vlastně vyhulil?“ Ale z manželčina výrazu pozná, že už si vzpomněla. Zostražitěla. Kamil taky. Najednou ani jeden z nich neví, kolik jedu má ještě tento prastarý had — příběh plazící se vysokou suchou trávou, jež kdysi bývala vlahým pažitem — ve svých zubech. Sssss! […]   Vydává nakladatelství Druhé město.