20/10/2015 | recenze |

Oskar kajícný

Pomineme-li předloňské autobiografické účtování s blízkostí smrti Můj život po životě, jehož beletristický charakter převálcovalo rehabilitační „rozepisování se“ po těžkém zdravotním kolapsu, Michal Viewegh se po třech letech vrací na pomyslné literární kolbiště. A spolu s ním přichází i jeho alter ego Oskar. A protože oba míří primárně na svého modelového čtenáře, jde o návrat, jenž neskýtá velké překvapení — ať už ve smyslu pozitivním nebo negativním. V povídkovém souboru Zpátky ve hře Viewegh zkrátka zůstává svůj, byť přibylo temných tónů a životní tragiky.

Knize dominuje téma partnerských vztahů a to, jak nejen tyto vztahy, ale i život sám komplikuje hlavnímu hrdinovi choroba, již prodělal — ruptura aorty. Zde se, jak sám Viewegh připouští, stýká fikční svět literatury s jeho soukromým příběhem, což může přilákat více čtenářů lačnících po pikantériích ze života oblíbeného spisovatele, ale recenzenta to staví před nelehký úkol — nezabřednout do biografičnosti víc, než je nezbytné, zcela vyhnout se jí však nelze.

Z celkem třinácti rozsahem spíše kratších povídek, svou tematickou blízkostí do jisté míry navazujících na veleúspěšné Povídky o manželství a o sexu, vystupuje Oskar desetkrát v hlavní úloze, jednou je „zaměněn“ za Daniela („Chuanovy svatební přípravy“), jednou nepojmenován („Jekyll a Hyde“). V povídce „Subtilní věci chlapi nepochopí“ pak přebírá otěže vyprávění ženská hrdinka, což je podtrženo i změnou vyprávěcí perspektivy — užívá ich-formu. Jde o fiktivní, do značné míry absurdní černohumorný monolog, v němž manželka objasňuje, proč neohlásila smrt manžela, která nastala už před několika dny, hned na začátku dovolené (příběh inspirovala reálná zpráva z MF Dnes citovaná v jeho úvodu). Její zařazení má jistou logiku — i ona pojednává o partnerském vztahu a navíc půlí knihu tematicky i kvantitativně, právě po ní přicházejí ty příběhy, které zachycují Oskarův „život po životě“.

Oskar v příbězích vystupuje poněkud „chameleónsky“ nejprve jako již z dřívějška známý bonviván, úspěšný architekt, svůdník, ale také spisovatel či majitel firmy, která prodělala konkurz. To může méně zkušeného recipienta znejišťovat či iritovat, stejně jako fakt, že někdy je ženatý, jindy rozvedený, pak opět ženatý — v časovém rámci, jehož části do sebe nezapadají. Zkušenější čtenář však nebude mít problém s přijetím faktu, že Oskar(ové) v povídkovém souboru slouží jako nositel(é) určité situace, postoje či autorského záměru, a zdánlivými nelogičnostmi se nebude zabývat.

zpatkyvehre

Oskarův sestup

Oskarův život opisuje v knize descendenční část sinusoidy. První povídka souboru, „Křižovatka“, jej zachycuje ještě v plné síle. Jde o etudu z manželského života, rodinný výlet, na němž Viewegh suverénním způsobem ukazuje rozdílné perspektivy vnímání téže situace pohledem muže a ženy. V „Mrtvole a zombie“ utrpí Oskarovo sebevědomí první vážný šrám, když zjistí, že již není neodolatelným svůdníkem a že mladá servírka, která mu podlehla, byla ve skutečnosti narozeninovým dárkem od přátel. Zřejmě i pod vlivem této zkušenosti si ve třetím příběhu vyslouží jeho titulní označení — „Vymrdanej pánbíčkář“, protože varuje kolegu na firemním vánočním večírku před ztrátami, které přináší nevěra. „Magické kouzlo měsíčního svitu“ zobrazuje Oskarovu manželskou krizi a jeho opilecké pokání zoufale vyslané do vesmíru a vyslechnuté manželkou. „Jekyll a Hyde“ je pak monologem muže, který vlivem nevěry ztrácí ponětí o realitě a zažívá pocit rozdvojení osobnosti. Hédonistický světák je tedy v první půli knihy zvolna konfrontován i s rubem života, vyhasínáním sil (včetně sexuálních) v důsledku blížícího se staří.

Ve druhé polovině knihy, otevřené povídkou „Chuanovy svatební přípravy“, se sestup mění v pád, Daniel-Oskar se zotavuje z prodělané nemoci, jejímž nejcitelnějším následkem je dysfunkční paměť — její výpadky ho v tomto ironickém příběhu připraví o chystané manželství. Následující dvojice textů („Desigual“ a „Jedinej opravdovej mimoň“) ukazuje Oskara po krachu manželství, v prvním z nich marně čeká na svou ženu před madridským obchodním domem, protože zapomněl, že jsou rozvedeni (obdobné zapomenutí řeší i „Bez paměti“), ve druhém mu bývalá manželka uštědřuje lekci z toho, co cítí podváděný partner. Oskar se stává kajícníkem, mužem bolesti a smutku, jemuž se dřívější život plný pozitiv a sociálních jistot mění skoro v nepřátelskou džungli, takže se kromě všech možných léčebných postupů uchyluje i k ezoterickým praktikám („Numerologie versus kynologie“). Za možná vůbec nejlepší povídku lze považovat „Zmenšeného muže“, smířenou metaforu křehkosti a pomíjivosti lidského života, v níž se Oskar postupně zmenšuje, až nakonec (pravděpodobně) zmizí docela. Závěrečné číslo souboru, které pojmenovalo i celou knihu, pak Oskarovi po překonání sebevražedné ataky nabízí i zárodek katarze a naději.

Oskarova proměna je vcelku věrohodná, a ačkoliv si často zoufá a dokonce i občas pláče, nepůsobí sebelítostivě či změkčile — Vieweghovi se podařilo tomuto nebezpečí vyhnout. Mírnou proměnou prošel i Vieweghův styl, respektive jazyk. Zestručněl, zhutněl, takže na poměrně malém prostoru dokáže čtenáře vtáhnout do děje, poutavě vykreslit situaci, v níž se postavy nacházejí — to ovšem byla autorova silná stránka vždy. Častější jsou krátká souvětí a věty — těžko však určit, zda jde o tvůrčí záměr, nebo o důsledek prodělané choroby a autorské nejistoty. Také míra vulgarismů a lexika spjatého se sexualitou, jimiž byly Povídky o manželství a o sexu místy až přesyceny, je v knize Zpátky ve hře podstatně umírněnější, jakkoli i zde existují pasáže, kde se bez nich lze docela dobře obejít.

 

Fantomový Oskar

Michal Viewegh kdysi jasně deklaroval, že se chce literaturou živit, což s sebou ovšem nese již zmíněnou nutnost vycházet vstříc vkusu „svého“ čtenáře, příliš jej nedráždit novotami či jej nevyvádět z konceptu nabouráváním mnohdy pofiderních životních jistot. Ve Zpátky ve hře zřejmě i z tohoto důvodu Viewegh rezignoval na hlubší reflexi Oskarových životních peripetií. Dozvíme se sice, že Oskar měl „žít a psát jinak než dosud“ a že „pěstoval kult úspěchu a mužského hédonismu, včetně vyloženě trapné adorace nevěry“ („Numerologie versus kynologie“), ale to je víceméně vše. Choroba sama a skutečnost, že patří k jedné desetině těch šťastných, kdo rupturu aorty přežijí, jej nevedou k přemýšlení o smyslu prožitého, nedej bože o smyslu života samotného. Dočteme se, že Oskar „civěl do stropu a ponuře přemítal o tom bizarním provizoriu, v něž se loni změnil jeho kdysi skvělý život“, ale co bylo podstatou jeho přemítání, nám zůstane dokonale utajeno.

Má to také jeden nechtěný vedlejší efekt — Oskar ne vždy působí jako živoucí a životaschopná literární postava, ale spíš jako fantom nebo simulakrum. Přispívá k tomu i fakt, že je zachycen v jakémsi vztahovém vakuu, o podstatě jeho vztahů k přátelům, manželce, dětem se také nedozvíme prakticky nic. V dřívějších dobách mohla jeho vnitřní plochost sloužit jako zrcadlo biedermeierovské podstaty nově se rodivší české střední třídy, pro kterou tehdy tak propagovaný návrat do Evropy znamenal hlavně přijetí západního individualismu a konzumerismu, ne obnovení duchovní a společenské dimenze bytí jednotlivce i společnosti. Oskar druhého desetiletí jedenadvacátého století však vzhledem k tomu, co prožil, mohl zamířit dál, mohl (a snad i měl) odvážněji účtovat se sebou samým i dobou (o autorových „sociálně kritických“ aspiracích nelze po knihách Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu pochybovat). Potenciál ke změně tak bohužel zůstal nevyužit, a to je možno považovat za největší nedostatek celé knihy.

Na otázku, která se v souboru implicitně tají, tedy je-li „Oskar-Viewegh“ zpátky ve hře, lze odpovědět — ano, je. Zatím určitě nejde o vysokou hru, ale knihu lze vnímat jako další krok na cestě od Života po životě, soustředěného na sebe sama, k okolnímu světu a literatuře, jako opatrnou a úspěšnou rekognoskaci autorských sil a literárního terénu. Teprve budoucnost ukáže, jestli tato cesta povede opět na výsluní populárního autora, popřípadě ještě dál, k horizontu „velké“ literatury, nebo jestli se promění v bludný kruh.


Michal Viewegh: Zpátky ve hře, Druhé město, Brno 2015