Skláněla jsem se nad umělohmotným malíčkem v tichém vytržení. Ležel na mokré dlažbě vedle tribuny, ze které Hitler kynul davům, jen pár metrů od Zlatého sálu, kam měl vkročit, ale nikdy nevkročil.

Pustým norimberským areálem proletělo hejno hus. Slabomyslný muž pouštěl po široké asfaltové cestě autíčko na ovládání. Pravicí pohyboval nahoru a dolů, žádná neonacistická záludnost v tom však nebyla. Jen okouzlení ovladačem v liduprázdném prostoru.

Černošský americký křesťan hrál před prázdnou tribunou na trumpetu, prý aby očistil místo nacistické hrůzy. Jiný trumpeta, filmový dokumentarista Josef, si mě najal jako tlumočnici do češtiny. Po náhodném hráči chtěl, aby zahrál What a Wonderful World od Armstronga. A aby ho při troubení kameraman točil.

Skutečnost, kterou sami nevytvoříme, neexistuje. To si Josef skutečně myslel a chtěl, aby si to myslel i trumpetista. Ten však jen dál nemotorně troubil svou víru a při chůzi s trumpetou dvacet metrů dopředu a zase zpět připomínal mnohem víc misionáře z kostela v St. Louisianě než amatérského herce z filmového konceptu, jehož smysl se musí teprve zinscenovat, aby byl intenzivní jako kešu, co se vozí z Afriky zpracovat do Indie, a teprve potom do Evropy, kde je citliví intelektuálové požírají s aseptickou vášní milovníků umění…

Kameraman točil. Zvukař snímal. Muž troubil. Josef troubil. I já jsem troubila (v mizerném tlumočení).

Totiž — Josef si mě najal, protože netušil, jak dětská byla tehdy moje němčina. Bylo by to vlastně k popukání, kdyby to nebylo spíš k pláči. Josef se snažil inscenovat účinkující v norimberském areálu bývalého sídla NSDAP a já jimi nepřesným tlumočením manipulovala na druhou, a určovala i realitu Josefa, zmateného ze ztráty směru. Ale kdo ví, třeba si Josef ten neřízený komplikovaný chaos užíval.

Účinkující občas Josefovy intelektuálně přepjaté otázky (Má v sobě tady ta dopravní značka stopy nacistické ideologie?) vykolejily, skříply, napnuly a šokem uvolnily… Takže se při natáčení vzájemně objali, chytli se za ruce, drželi při sobě jako klíšťátka v ohrožení, jako nenápadní lidé, na které míří kulomety kamer a otázky, jejichž křehkost je v přímém rozporu s autoritativními befely režiséra na Hitlerově teritoriu… V takový okamžik ozářila naše protagonisty dokonce nepřehlédnutelná aura intimity; veřejné, inscenované, a přesto skutečné.

Josef byl spokojený a i já jsem byla ráda. Už jsem to navíc dávno nebyla já. Hrála jsem s amatérskou vášní svou roli tlumočnice. A jediné, co mě spojovalo s reálným světem, byl umělohmotný malíček na mokrém asfaltu.

A tohle být přece příběh malíčku! Uříznutého umělohmotného malíčku, který patřil všem a nikomu a který bezmocně (žádná instalace to nebyla!) čekal na svůj filmový výstup na vlhké dlažbě. Malíčku, jehož monumentalita byla natolik zanedbatelná, že si ho po celou dobu natáčení nikdo nevšiml. Skutečně jako by nebyl. Rozhodně nebyl ve srovnání s velikostí Zeppelinovy tribuny, s totalitární filmovou technikou, s rozkazy nenasytného režiséra, který měl na každém malíčku asistentku, milenku, studentku, nejčastěji tuhle trojkombinaci.

Malíček, ten norimberský, nevstoupil do filmové hry a jen odevzdaně čekal.

S podobnou odevzdaností čekal na své výstupy z celé výpravy filmařů snad jedině dobrácký profesionální řidič filmového štábu Miro Malíček. Padesát dva let, plachý pohled, pleš, na palubní desce detektivka, na fotce v rámečku dvouletá vnučka, které Miro po dva dny, kdykoli mu to bylo povoleno, vyběhl neúspěšně kupovat blikající srdíčko na pouť norimberských slavností. Miro, který stále jako mantru opakoval: „Veď v pohode, ja som tu pre vás, páni umelci.“ Miro, jehož honorář byl ohrožen, a on o tom jako jediný z celého štábu nevěděl; Miro, který nadával, že dětské topánky stojí dnes třicet eur; Miro, jediný skutečný člověk, zdálo se mi, člověk velikosti malíčku, intimní monument.

Rozhodně ve chvíli, kdy seděl za volantem a vpouštěl k sobě nakřáplý ženský hlas z GPS: „Otoč sa nal’avo, ak je to možné.“ A když se Miro poslušně otočil nalevo, spatřil skrze okýnko ruský kolotoč, horskou dráhu, tlusté občany města N., kráčející spokojeně na pouť; spatřil i koloseum hrůz NSDAP a myslel nejspíš na jedinou vnučku, na svůj život v Bratislavě, na dětství v Rimavské Sobotě a na hlas barmanky z GPS. Usmíval se, ale nikdo ho nefotil ani netočil.

„Jak vlastně vypadá ta žena z baru GPS?“ zeptala jsem se Mira poslední den natáčení v jedoucím autě. Pršelo. Bylo mi už třetí den špatně od žaludku, tlumočila jsem čím dál mizerněji, cítila jsem se čím dál mizerněji a modlila se, ať mou hru ve špatné roli nikdo neprokoukne.

Odpověděl tiše, že nevie, ale kľudne že by mohla byť trochu ako ja.

Dojal mě. Chtěla jsem to potěšeně tlumočit dál, ale nevěděla jsem najednou komu, do jaké řeči, do jaké reality, do jakých kulis…

Dál jsme jeli mlčky. Namakaní a současně nesmyslně přejemnělí kluci od filmu chroupali v autě tyčinky Mars a naše průvodkyně z vesmírného baru GPS nás dál provázela pustým světem velkých filmových činů: „Otoč sa, Miro, ak je to možné… Ak je to možné. Otoč sa…“

Ale Miro se už neotočil.

Kluci mě vyhodili na nádraží, zamávali jsme si. Dál do Berlína jsem jela nočním vlakem.

Už zase pršelo.

Malíček zůstal nevzrušeně ležet na svém místě.

A pokud ho nezvedl mentálně retardovaný muž či misionářský trumpetista, leží tam malíček dodnes.

Nespatřený.


Vychází v nakladatelství Druhé město.