08/04/2020 | portrét |

Oživit symboly

Košické bedekry se dnes pyšní jeho jménem. Je po něm pojmenované náměstí, nedaleko rodného domu v Mäsiarské ulici mu byla v roce 2004 postavena socha — sedící postava s prázdnou židlí naproti, která je jakoby nabídnuta kolemjdoucímu k tichému rozjímání s útlou postavou šlechetného muže o pohnutém osudu města, střední Evropy a celého světa napříč 20. stoletím. Sándor Márai, světoznámý maďarský prozaik, esejista, novinář, dramatik a básník se narodil 11. dubna 1900.

Košický Maďar

Jeho cesta zpět na evropský kontinent z amerického San Diega, kde 21. února 1989 zemřel, však nebyla jednoduchá. A to nejenom do Košic, ale ani mezi maďarské čtenáře, kteří pro něj, snad ještě více, než to u jiných spisovatelů bývá, znamenali jediný smysl vlastní existence jako člověka i jako spisovatele. Žal nad ztrátou bezprostředního kontaktu s mateřským jazykem v emigraci nezapomenutelně zaznamenal ve básni „Halotti beszéd“ (česky Pohřební řeč, Lettre Internationale 1992/5)1 už v roce 1950, tedy pouhé dva roky poté, co opustil Budapešť, kde tehdy žil a kde pochopil, že nastupující komunistická moc pro něj nedokáže vytvořit prostor, v němž by mohl tvořit.

O tom, jak totalitní moc funguje, získal představu už při svém dřívějším pobytu v Berlíně, když jako novinář v roce 1933 zahlédl ve Sportpalastu Führera-mesiáše a jemu naslouchající zfanatizované davy a o svém skličujícím dojmu zpravil maďarské čtenáře pomocí zlověstné vize: „Tahle pětina nakonec nepřemůže šedesát milionů Němců, to dnes ví už i Mesiáš. Ale tahle pětina ze šedesáti milionů ještě dlouhou dobu bude působit nezměrnou škodu, chaos a neklid Německu, Evropě i celému světu. Dokud tahle pětina je pospolu a drží při sobě, do té doby na světě nebude mír. Říkám vám, ty tváře musíte vidět.“2

Máraiho socha v Košicích, foto: Judita Čermáková

Autobiografické prvky jsou ostatně jedním z klíčových atributů Máraiho celoživotního díla. Své rodné Košice opouští v roce 1918, přestěhuje se do Budapešti a v revolučním poválečném období se zaplete s Maďarskou republikou rad jako začínající novinář i jako aktivista. Jeho tatínek, dobře situovaný měšťan a významný politický představitel maďarské menšiny v tehdejším Československu, mu ve snaze uchránit ho před represemi Horthyho režimu pro jistotu doporučí odcestovat do Německa, kde pobývá nejdřív jako student, posléze i coby německy píšící novinář. Strávil tu celkem devět let, s občasnými pobyty ve Francii a v Británii.

Období mládí v Košicích zpracovává z měšťanské perspektivy první díl jeho snad nejvíce ceněného románu Egy polgár vallomásai (1934, Budapešť), druhý díl pak ukazuje jeho cesty po západní Evropě (česky vyšly oba díly v jednom svazku pod názvem Zpověď, 2003). V líčení úvah na své pouti pokračuje v díle Föld, föld…! (1972, Toronto; česky Země, země…!, 2004), které končí jeho odchodem do emigrace. V jeho pozůstalosti z kanadského Toronta byly nedávno nalezené do té doby nepublikované první dvě kapitoly tohoto esejistického románu deníkového rázu, později byly vydány pod názvem Hallgatni akartam (2013, Budapešť; česky Chtěl jsem mlčet, 2019). Pojednávají o období od anšlusu až po rok 1944 a tvoří tak dohromady s předchozími díly jedinečný celek podávající plastický obraz maďarského měšťana první poloviny 20. století, s jeho zodpovědností za promarněnou historickou šanci, ale i posláním, ve které Márai nepřestával věřit.

Typický rukopis

Nejplodnějším a v jistém slova smyslu i vrcholným obdobím Máraiho tvůrčí dráhy byla léta 1930—1945. Právě v té době se odpoutává od práce novináře a stává se prozaikem. Do tohoto období se datují vedle již zmíněné Zpovědi i romány klasičtějšího ražení, vydané ve stejném období i v češtině, jako například Idegen emberek (1931, Budapešť; česky Cizí lidé, 1936), Csutora (1932, Budapešť; česky Štěně 1942 a 1943, v pozdějším překladu Čutora, pes s charakterem, 2005) a Vendégjáték Bolzanóban (1940, Budapešť; česky Host v Bolzanu, 1942). Zde se zrodila i další díla, přeložená teprve v době nedávného comebacku maďarského spisovatele na evropskou literární scénu včetně té české, jako Válás Budán (1935, Budapešť; česky Noc před rozvodem, 2006), Eszter hagyatéka (1939, Budapešť; česky Odkaz Ester, 2004), Az igazi (1941, Budapešť; česky Judita, 2005), A gyertyák csonkig égnek (1942, Budapešť; česky Svíce dohořívají, 2003) a Füves könyv (1943, Budapešť; česky Herbář, 2017). 

V roce 1944 začal Márai psát své literární Deníky, které zůstaly klíčovou prozaickou formou jeho díla v emigraci — ve Švýcarsku, v italském Posillipu, posléze v americkém New Yorku, od roku 1967 opět v Evropě, v italském Salermu, odkud se pak po dvanácti letech vrátil do USA, do San Diega. Nedávné vydání jeho 45 let trvajících zápisů A Teljes Napló (úplné vydání Deníků, 2006—2018, Budapešť) má celkem 18 svazků. České dvousvazkové vydání Deníků I, II (2009) vychází z dřívějšího, autorem sestaveného pětisvazkového výboru, ve kterém nás provádí svými reflexemi historických událostí tohoto období, úvahami o literatuře, umění a o člověku moderní doby vůbec.

Právě zde, v první polovině 20. století, vykrystalizoval typický máraiovský rukopis, již zmíněný žánr mezi románem, esejí a deníkem, a rýsují se i klíčová témata, ke kterým se opakovaně a neúnavně vracel, jako je svoboda a řád (respektive systém), role spisovatele ve společnosti, poslání měšťana v minulosti i současnosti, vzdělanost a pedagogika a — to především — otázky úpadku kultury v masifikované moderní západní společnosti.

Návrat domů

O opětovné vydávání jeho děl usilovali Maďaři už v 80. letech minulého století, Márai však tyto nabídky odmítal s odkazem na Sověty okupovanou a nedemokratickou zemi. Svého návratu k maďarskému čtenáři se tak nedožil, byť byl, samozřejmě, velkolepý a stal se jedním ze symbolů nově nabyté svobody po roce 1989. Složitější je otázka po příčinách mimořádné evropské recepce Máraiho díla v 90. letech, kterou započali Francouzi, vygradovali Italové — a paralelně s nimi Němci i Britové — a která posunula Máraiho na špičku evropské, respektive světové literatury.

Přibližně o jedno desetiletí později začíná i jeho nová česká recepce, jejíž hloubku signalizuje nejen úctyhodná řada překladů jeho klíčových děl a jejich nezvykle početný ohlas v domácím tisku, ale i fakt, že se jméno a dílo maďarského autora staly součástí širšího společenského diskurzu. V českých médiích se k jeho dílu vyjadřovali politici z různých pólů politického spektra, podle čtenářsky velmi úspěšného titulu Svíce dohořívají plánoval natočit film Miloš Forman, rodily a rodí se pozoruhodné diplomové i disertační práce o něm, dva překlady z jeho děl získaly prestižní ocenění Magnesia Litera a tvůrčí odměnu Obce překladatelů.

Márai prorokem

Jak bylo řečeno, mesiášství, doktrinářství, ale i jen politická angažovanost evropského umělce meziválečného typu byly maďarskému spisovateli cizí. Individualista Márai nevěřil kolektivním ideologiím, ale nevěřil beze zbytku ani systému západní civilizace, která se zploštila, zkomercionalizovala kulturu a učinila z ní kulturu davovou, masovou. Máraiho individualismus spočíval v hlubokém filozofickém, historickém, literárním a obecně kulturním vzdělání, které si pro sebe vytvořil vlastní kritickou analýzou. Nepochybně mu v tom byli nápomocní četní myslitelé z dějin evropské kultury stoickými filozofy počínaje a Ortegou y Gassetem konče; snad nejmarkantněji na něho zapůsobila četba svého času velmi významného i široce diskutovaného díla Oswalda Spenglera Zánik Západu (1918 a 1922), především jeho přirovnání lidských dějin k živému světu. 

Márai samozřejmě nepřevzal Spenglerovu náklonnost k nacismu či později k fašismu ani jeho ideu „konzervativní revoluce“. Viděl jen nebezpečí, které hrozí při nadvládě průměru, který prostupuje nejen politiku a politiky světa, ale i kulturu, která je podle Máraiho nejvyšší formou vyjádření lidských schopností a dovedností. Právě proti nim staví pedagogiku, respektive svou spisovatelskou činnost jakožto výraz exemplifikace svých myšlenek: „Proti vzteku, který vyráží odkudsi ze skrytých hlubin v člověku, aby v křečích a s pěnou u huby rozděloval a formoval svět. Bojovat proti fanatismu trpělivě, vysvětlováním, rozumem, důslednou pedagogikou.“3 Už v roce 1936 věštil ve výboru ze své publicistiky Kabala, že: „Jednou stejně udělají z třiceti zemí Evropu právě spisovatelé, tito obezřetní dobrodruzi ducha, navzdory všem celníkům. Bude to těžké!“

To vše pochopitelně samo o sobě nevysvětluje současný široký ohlas Máraiho díla. Ale čteme-li jeho Deníky či další díla, kde se k událostem dějin v nejširším slova smyslu vyjadřuje, dodnes žasneme, jak přesně, místy až prorocky, hodnotil dění kolem sebe. A také zjišťujeme, že ty hodnoty, o které mu v díle šlo, nemají navrch dodnes.

Jako Máraiho ars poeticu lze považovat jeho slova ze sbírky novel Mágia (Magie, 1941): „Objevil jsem, že psaní je magie. […] Ne, nezbláznil jsem se. […] Je to směs ze slov, ze snů, ze symbolů i pocitů, směs, směsice kouzelných znaků, které mají zpětnou vazbu na život, stejně jako i život má sílu tvořit slova a oživit symboly.“


1 Druhá nejslavnější Máraiho báseň, skličující žalozpěv po okupaci Maďarska sovětskou armádou na konci roku 1956, napsaný jako parafráze nejznámější maďarské vánoční koledy Mennyből az angyal, vyšel česky ve sbírce Výkřik národa spolklo ticho: Revoluce roku 1956 v maďarské literatuře (2016, pod názvem „Anděli z nebes — běž, pospěš si“.

2 Článek byl publikován 29. ledna 1933 v liberálním deníku Újság.

3 Viz Herbář, s. 65.