Pankáčská máma Anne Hahn

Anne Hahn se narodila roku 1966 v Magdeburgu. Nudné dospívání na maloměstě ve východním Německu, řeklo by se. Ale ne v případě Anne Hahn. Pořádala totiž v Magdeburgu punkové koncerty, byla dle svých slov taková magdeburská „pankáčská máma“: „Bylo mi asi dvacet, milovala jsem tu hudbu, jejich oblečení, celou tu scénu. Sama jsem sice číro neměla, ale v té době jsem o svůj zevnějšek moc nedbala a nosila vlasy čím dál rozcuchanější. Pro moji matku to celé byla noční můra. Vzhledem k tomu, že jsem měla vlastní byt, pro stejně staré pankáče a hodně mladších jsem byla něco jako azyl. Já sama bych to řekla spíše takhle: patřila jsem do okruhu ‚pestrých‘ v Magdeburgu. Na ulici nám dávali pokaždé najevo nevraživost. Jednou mě v tramvaji jedna žena zbila jen proto, že jsem měla červenofialové pruhované kalhoty, lodičku na hlavě a dlouhý černý kabát. To odění ji tak provokovalo, že na mě skočila, čepici mi strhla z hlavy a začala mě mlátit.“ Punk tehdy prý nebyl jen punk — byl to způsob, jak jinak žít a sdělit světu svá trápení. Zpívali většinou ti, co to neuměli, protože jinak nemohli, punk byl tehdy důležitá forma politického vyjádření a životní styl: „Kapela tehdy byla víc než jen kapela.“

Státní moci se ale tato aktivita nelíbila ani za mák a Anne dostala na vybranou: buď přijme trest a vzdá se svých pankáčských kamarádů, nebo přijde o svoji práci a přislíbené studijní místo na berlínské Humboldtově univerzitě. Anne se se svým nejlepším kamarádem nakonec rozhodne pro úplně jinou variantu: pod rouškou turismu vycestovat do Baku, do Ázerbájdžánu, a odtamtud utéct do Turecka. Nakonec ALE byli na hranicích s Íránem zatčeni a Anne strávila půl roku ve vězení jako politická zajatkyně, netušíc, že světové dějiny se konečně dávají do pochodu.

Zeď padla. Anne se o tom ve vězení dozvěděla až další den ráno. Sedm dní poté jí bylo sděleno, že bude propuštěna. U vězení ji vyzvedli rodiče. Jaký to byl pocit? „Nejdříve skvělý, bylo úžasné být venku. Ale taky matoucí. Proč proboha venku čekali mí rodiče? Neměla jsem v plánu frnknout na Západ, aby mě pak nakonec vyzvedl tatínek. Bylo to svým způsobem ponižující. Byla jsem vzteklá, plná hněvu. Protože jsem si říkala, že teď jsou všichni fuč, mí kamarádi.“

Anne Hahn se několik let spolu s Frankem Willmannem knižně věnovala zpracování východoněmeckých subkultur: mimo jiné fanouškům a hooligans (kniha Stadionoví partyzáni) nebo pankáčské legendě přezdívané Otze alias Dieterovi Ehrlichovi, tváři punkové skupiny Schleim-Keim (kniha Satane, můžeš mi ještě jednou prominout).

Anne Hahn, foto: Antje Sturholz

Své zážitky z doby převratu zpracovala v románu Třináct let, který vyšel roku 2005. Vypráví v něm o třech kamarádkách z Magdeburgu — Nině, Mo a Katrin. Jejich osudy sledujeme od roku 1986 až po rok 1999. V postavě Niny lze spatřovat paralely s životem samotné Anne Hahn, mimo jiné přímou konfrontaci s režimem Stasi a rebelií vůči systému. Mo a Katrin tvoří pouze protipóly jiného přístupu k době, v níž žijeme. Mo svět nezvládá vůbec, skončí v blázinci. A Katrin se pohodlně dokáže zařídit v jakémkoli systému, tedy i kapitalismu, jako úspěšná architektka.

Překládala jsem text Anne Hahn pro její autorské čtení v rámci festivalu Meeting Brno. V rámci komunikace jsme zjistily, že už jsme dříve byly v kontaktu, protože Anne se na doporučení našeho společného berlínského kamaráda na mě obrátila, abych jí pomohla s drobnými překlady archivních materiálů. „Pomáhala jsem tehdy svému otci, který psal rodinnou kroniku rodiny Hahn. Zkoumal tehdy v Litoměřicích dokumenty farní matriky, hledal naše předky. Kroniku jsme v roce 2014 dokončili a jedna kopie se nyní nachází v Oblastním muzeu v Chomutově díky zájmu velmi angažovaného ředitele Stanislava Děda.“ Bylo to v roce 2010, ruku v ruce se vznikem jejího druhého románu TříDeník, který vyšel v roce 2014.

Próza se odehrává během tří dní a zobrazuje přitom osudy tří žen, které jsou však rozprostřené po celém století. Nejsoučasnější hrdinkou je Alba, která preparuje zvířata v Přírodovědném muzeu v Berlíně. Před očima má neustále smrt a v sobě taky. Když začne zkoumat svoje úzkosti, musí se otevřít své rodinné minulosti. Objevuje příběh své matky Dory, odvážné fascinující ženy, které byla NDR příliš malá, a proto jí čelila pestrým zevnějškem a rebelantským smýšlením. Hodně toho ale má také ze své babičky Anny, která musela po skončení druhé světové války opustit Chomutov, kde žila hořkosladký život se sedmi dětmi a násilným manželem na krku. Alba nakonec nalézá cestu z pasivity, nachází cestu sama k sobě.

„V rámci rešerší pro román jsem vedla rozhovory s mojí tetou a strýcem, kteří si události z roku 1945 pamatují do poslední minuty, takže mi velmi přesně popsali, co se tehdy v Chomutově stalo — když moje babička se sedmi dětmi musela opustit svůj byt, svoje město, svoji vlast.“ Kromě toho mě zajímalo, jaké byly reakce na knihu při čteních v Česku. „Měla jsem čtení jen v Chomutově a tam byly reakce velmi zdrženlivé, měla jsem pocit, že ze zúčastněných téměř nikdo nechtěl přiznat, že rozumí němčině. Ale v rámci udělení Ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) se mi dostalo spousty velmi pozitivních reakcí, byla jsem až dojatá. Někdejší obyvatelé Chomutova byli překvapení, jak přesně se mi povedlo některé věci popsat, a jeden starší pán se mě udiveně ptal, jak to, že tu historku se slonem a cirkusovou trupou nezná. Tvrdil, že si nevzpomíná, že by něco takového četl v novinách, a ptal se, kdy přesně se to stalo. Musela jsem mu přiznat, že jsem si to vymyslela. A on mi řekl, že to je zvláštní, protože všechno sedí, potok Assigbach, zvonek na závoře, vůně jezera Alaunsee… To mi udělalo velkou radost.“

Ve svém třetím románu Srdce úhoře (Das Herz des Aals) se Anne Hahn vydala do Berlína krátce po přelomu století a během druhé světové války. Příběh cirkusového principála a jeho statistky Charlotte je tentokrát čistou fikcí a šikovnou literární akrobacií.

Tento rok si Anne udělala čas na rezidenční pobyt v Brně v rámci festivalu Meeting Brno: „Píšu tu román, který se odehrává roku 2031 v Magdeburgu. Rezidenční pobyt využívám k intenzivní práci na románu. Ale možná že něco z toho, co tu zažívám, se objeví v mých jiných textech, někdy mi trvá roky, než něco písemně zpracuju. Dělám si poznámky a hodně chodím městem, navštívila jsem někdejší káznici, opuštěný fotbalový stadion a taky ten nový, hodně kostelů, muzeí a podzemí, účastnila jsem se muzejní noci a Pouti smíření — jsem z Brna nadšená!“