Paul Celan stoletý

Třiadvacátého listopadu roku 2020 slavíme sto let od narození jednoho z největších hlasů německy psané poezie minulého století. Zároveň však téhož roku uplynulo padesát let od ztráty jeho nositele, básníka Paula Celana. Pro celé „komplikované“ dvacáté století je snad příznačné, že jde o autora s pestrým etnickým původem, autora, jehož vztah k německé kultuře byl — jemně řečeno — ambivalentní. S odstupem je zřejmé, že dílo Paula Celana se nám díky archivům a zpřístupněné korespondenci z velké části rozkrylo, aniž by však ztratilo na své naléhavosti.

Antschel — Ancel — Celan 

Celanova nesnadná poezie jakoby odráží — mimo jiné — básníkův původ. Narodil se roku 1920 jako Paul Antschel do židovské rodiny v Černovicích, hlavním městě východoevropského regionu Bukovina. Ta ve své době představovala nejvýchodnější výspu rakousko-uherské monarchie, kde vedle sebe po staletí koexistovalo mnoho různých evropských národů. Mezi nimi zde žila početná židovská menšina, jejímž dorozumívacím jazykem byla spisovná němčina. Roku 1920 spadala Bukovina již dva roky pod území nově vzniknuvšího Rumunského království. Němčina zde přesto vedle rumunštiny platila jako úřední jazyk až do roku 1924 a kulturní vzmach oblasti, jehož podněty přicházely od židovského obyvatelstva, neustával. Celanova matka, představitelka vzdělaných asimilovaných Židů, synovi zprostředkovala německou kulturu a spisovnou němčinu jako mateřštinu.

Paul Celan v Paříži, 1963, foto: Lufti Özkök

Paul Celan v Paříži, 1963, foto: Lufti Özkök

Roku 1938 se Celan po maturitě vydal studovat lékařství do francouzského města Tours, o rok později se zapsal ke studiu romanistiky v Černovicích. V červnu roku 1940 severní část Bukoviny anektoval Sovětský svaz, byly zahájeny deportace Židů a německy mluvící obyvatelstvo začalo oblast hromadně opouštět. V polovině roku 1941 obsadila celé území fašistická rumunská armáda, podporovaná jednotkami SS. Následovaly masivní deportace židovského obyvatelstva do koncentračních táborů v Transnistrii a v hlavním městě bylo zřízeno ghetto. V červnu roku 1942 byli z černovického ghetta deportováni i Celanovi rodiče a v koncentračních táborech zahynuli: otec podlehl tyfové nákaze, matka byla zastřelena. Celan sám byl později nasazen do pracovního tábora.

Černovice byly Rudou armádou znovu dobyty v březnu roku 1944. Celan v květnu roku 1945 emigroval do Bukurešti, kde našel místo literárního překladatele z ruštiny. Zde také přijímá svůj pseudonym, který vznikl přesmyknutím písmen jeho příjmení transkribovaného do rumunštiny (Ancel). Pod tímto jménem také v květnu roku 1947 vůbec poprvé literárně vstoupil na veřejnost: jednalo se o časopisecky publikovaný rumunský překlad „Fugy smrti“. V prosinci 1947 Celan emigroval do Vídně. Zde připravil k vydání svou první básnickou sbírku a rovněž navázal bouřlivý umělecký i milostný vztah s básnířkou Ingeborg Bachmannovou. Na její pozvání také četl roku 1952 na setkání německé literární Skupiny 47, což byla jedna z jeho prvních prezentací před německým publikem, nicméně nesetkala se s kladným ohlasem.

Ještě koncem roku 1948 Celan emigroval do Paříže, kde se definitivně usadil. Oženil se zde s francouzskou grafičkou Gisèle Lestrangeovou, s níž měl syna. Věnoval se literární a překladatelské činnosti, postupně získával svou básnickou tvorbou mezinárodní věhlas a stal se nositelem několika významných literárních cen. Dlouhodobě však propadal pochybnostem o vlastní básnické a lidské identitě a od poloviny šedesátých let i duševní chorobě, která byla příčinou jeho opakovaných pobytů na psychiatrické klinice. Na jeho neutěšeném stavu se výrazně podílela tzv. gollovská aféra, v rámci které byl osočován z plagiátorství: Claire Gollová, vdova po francouzsko-německém básníkovi Yvanu Gollovi, Celana neprávem obviňovala, že do svých básní přejímá prvky z poezie jejího zesnulého muže.

V říjnu roku 1969 Celan podnikl cestu do Jeruzaléma, kde znovu potkal některé své přátele z Bukoviny a konfrontoval se s vlastním židovstvím. Prožil také svůj poslední milostný vztah s Ilanou Shmueliovou, svou někdejší přítelkyní z Černovic. Tyto události představují mimo jiné inspirační zdroje Celanových posledních básní. Pravděpodobně 20. dubna roku 1970 Celan dobrovolně ukončil svůj život skokem do řeky Seiny z Mirabeova mostu.

Rumun — Rakušan — Francouz — Žid

Paul Celan se narodil na území Rumunska, necelý rok strávil v Rakousku, polovinu života prožil ve Francii a jeho básnické sbírky vycházely v Německu, které navštěvoval jen s velkým sebezapřením. Jeho literárním jazykem přesto zůstala jeho mateřština — spisovná němčina. Proto bývá nejčastěji — nikoli neprávem — řazen do dějin rakouské literatury, avšak se stejnými pochybnostmi, jaké máme v tomto směru například o Franzi Kafkovi, autorovi Celanem velmi uznávaném.

Jedním z ústředních témat Celanovy poezie je ztráta domova, a to jak individuálního, tak kolektivního (zánik celé bukovinské multikulturní společnosti). Tato ztráta navíc proběhla za nanejvýš traumatizujících okolností — během holokaustu Celan přišel o svou rodinu i většinu přátel. Je čelným zástupcem básníků a básnířek židovského původu, kteří se přes děsivou zkušenost holokaustu nadále pokoušeli psát poezii, a nadto v němčině, „jazyce vrahů“ — z dalších autorů jmenujme především Rose Ausländerovou (1901—1988), Celanovu souputnici z Černovic, a Celanovu přítelkyni, německou nositelku Nobelovy ceny za literaturu Nelly Sachsovou (1891—1970). Ambivalentní vztah těchto autorů ke kultuře, z níž vzešli a která se je pokusila zničit, dal vzniknout nebývale intenzivnímu výrazu poezie zacházející hraničním, experimentálním způsobem s jazykem, kterým je psána.

Počáteční Celanova tvorba stojí ve znamení pozdního symbolismu a tradic, které se do Černovic dostávají díky kulturním vlivům především z Vídně; zároveň je silně (a to i později) poznamenána četbou německých klasiků od Friedricha Hölderlina přes Georga Büchnera až po Stefana Georga, Rainera Mariu Rilka a Georga Trakla. V Celanově tvorbě máme vůbec co do činění s poezií nasycenou citáty a aluzemi. V Bukurešti se seznámil se surrealismem, který silně poznamenal jeho pozdější básnické dílo. Celanova poezie prochází radikální proměnou a on postupně téměř úplně opouští klasický vázaný verš, aniž by však rezignoval na výmluvnost formální stránky básně.

První Celanova sbírka Písek z uren, která vyšla roku 1948 ve Vídni, obsahuje z převážné většiny básně z černovického období, avšak autor ji nechal skartovat (údajně pro četné tiskové chyby, ve skutečnosti snad spíše proto, že se v Paříži chtěl od své minulosti oprostit). První oficiální sbírkou a zároveň prvním velkým úspěchem Celanovy poezie byl tedy až soubor s názvem Mák a paměť, který vyšel ve Stuttgartu roku 1952, už v době Celanovy pařížské emigrace. Po této sbírce Celan za svého života napsal a připravil k vydání ještě sedm knih básní; v sedmdesátých letech pak vyšel posmrtně uspořádaný výbor básní z pozůstalosti.

Celanova poetika prochází pozoruhodnými proměnami až do svého finále. Tradičně bývá jeho poezie označována jako hermetická, avšak sám Celan se takovému označení bránil — jeho básně se často vztahují ke konkrétním historickým či politickým událostem. Dojem jakési neprostupnosti a nesrozumitelnosti je vyvoláván radikální prací s jazykem, která se projevuje úsečnou zkratkovitostí, vytvářením neologismů a mísením významů a stylových vrstev. Cílem Celanovy poezie je dovést básnickou řeč na samou hranici srozumitelnosti a poukázat na nemožnost vyslovení některých prožitků; jedná se o nejzazší a ve svém důsledku marný pokus dát holokaustem zmařenému básnickému slovu nový konkrétní výraz a obsah a nalézt nový básnický jazyk.


Corona

Z dlaně mi podzim žere svůj list: jsme přátelé.

Vylupujeme z ořechů čas a učíme ho chodit:
čas navrací se do skořápky.

V zrcadle je neděle,
ve snu se spí,
ústa mluví pravdu.

Mé oko sestupuje k pohlaví milenčinu:
díváme se na sebe,
vyříkáváme si temné,
milujeme se jako mák a paměť,

spíme jako víno v mušlích,

jak moře v krvavém paprsku měsíce.

Stojíme v objetí v okně, z ulice dívají se na nás:

je čas, aby se vědělo!
Je čas, aby se kámen odhodlal kvést,
aby neklid tloukl srdce.
Je čas, aby byl čas.

Je čas.

(Báseň z výboru Černé vločky a vyšla v autorově překladu v nakladatelství Archa.)


Autor je spisovatel, básník a překladatel.