17/09/2016 | téma |

Peckova jáma

K novému románu Peckova jáma spisovatel Ivan Binar poznamenává: „Když vás kvůli Sovětskému svazu zavřou do vězení, nemůžete ho jen tak hodit za hlavu a dívat se na kačenky, jak si plavou, přestože na něj chcete zapomenout, přestože je rozpadlý. Nebo spíš opadaný. Kousky, které z něj opadaly, si nevedou nejlíp. Co když je napadne znovu se přimknout k tomu dubisku? Nejraději bych Sovětský svaz přeškrtl, vypustil, vyzmizíkoval, zapomněl na něj a dělal, že tu nikdy nebyl. Jenže to nejde, v jeho stínu, pod jeho křídly a s ním jsem žil převážnou část života. Kdybych se jí zřekl, nebyl bych to já.“

Jámu hloubíme zpravidla shora dolů.

To není rozmar, je to předpis. Vojenský předpis. Všechno vojenské je účelné a přesné. Služba ve vojsku není diskusní klub: co je řečeno, platí. — Proč zpravidla, k čemu ta zadní vrátka? Slovo zpravidla je tu kvůli nepředvídatelným okolnostem, a nepředvídatelné okolnosti nelze předvídat. Nelze je vyloučit ani na vojně. Za mimořádné situace, která sice dosud nenastala, ale co kdyby, můžeme jámu hloubit také jinak. Jenže jak?

Vojáci v písčitém terénu pod borovicemi poblíž Bdělé pod Bezdězem měli za úkol vykopat jámu, do které by se vešel tank T-25, který sice neměli — tanky byly uloženy na tankovišti v Kuřích Vodách, kde o ně pečovali tankisté —, ale v rámci výcviku vojáci v písku předstírali, že jeden mají. A ten je zapotřebí ukrýt v jámě, odkud by překvapivě vyjel a vyděsil nepřítele, který tu sice také není, vždyť vojáci v míru žádného nepřítele nemají, ale jako by ho měli, protože vojna je velká hra. Dospělí si tu v písku hrají na vojáky.

Práce jim nešla, pletli se navzájem jeden druhému, vyhrabaný písek se sesypával zpátky; nejraději by praštili krumpáči a lopatami a odešli do hospody Pod Andělskými křídly na pivo. Jenže hospoda je jim dostupná až v pozdním odpoledni, po čepobití. Praštili krumpáči a lopatami, usedli do vřesu a zapálili si cigarety. Jenom vojín konceptualista Pytlíček z Nuslí zůstal v dolíku a dál nabíral sypký písek lopatou. Chtěl vyniknout, aby dostal opušťák do Nuslí a mohl aspoň na jeden den opustit pískoviště. Dobře věděl, že ho staršina nadrotmistr Prkénko sleduje a v pomyslné knize skutků připisuje k jeho jménu pomyslnou kladnou čárku. Prkénko sleduje všechny prosté vojíny, aby věděl, co kdo a jak, aby mohl kapitánu Kotulánovi, veliteli útvaru, navrhnout, kterého z vojínů kázeňsky potrestat a koho odměnit pochvalou či opušťákem. Prkénko by nejraději odměňoval a trestal sám, bez kapitána Kotulána, jako staršina měl však jen omezené pravomoci. Přesto byl se sebou a se svým životem spokojený. Jeho svět byl jednoduchý, prozářený slunečními paprsky. Směl se blyštět v uniformě s lesklými knoflíky ve všední den i v neděli.

„Ideální jáma by musela být utajená a vedla by rovnou do hospody,“ zasnil se vojín specialista Longin Pecka. „Prkénko by o ní nesmělo vědět.“

„Ideální jámu by měl mít člověk neustále při sobě a mohl by v ní přechovávat rozmanité, na vojně nepovolené předměty. Třeba hospodu Pod Andělskými křídly i s hospodským Andělem a s přívětivými hosty. Mohli bychom se v ní ukrývat před nepřízní osudu a přitom pít pivo,“ rozvíjel nápad vojín pacifista Oldřich Navrátil, snílek. „Byla by to jáma přenosná. To by bylo!“

„Skvělý nápad, Oldřichu Navrátile! Takovou jámu si pořídím,“ prohlásil Longin Pecka velkohubě. „Na to vem jed, jsem přece specialista!“

„Ale Pytlíčkovi ani muk, ještě by to práskl Kotulánovi.“

Pytlíček je voják neprůhledný a nevypočitatelný, jako všichni konceptualisté. V lese poblíž Bdělé pod Bezdězem se zabývá šplháním, aby mohl co nejčastěji opouštět útvar. Na vojně se totiž konceptualismus z konceptualistů plíživě vytrácí, ztrácí se v blátě cvičiště, v překážkách překážkové dráhy, v písku při hloubení jam pro utajované tanky, ve slehlé slámě vojenského kavalce. A přitom nikdo nelpí na svém s takovou úporností jako konceptualisté na svém konceptualismu. Pytlíček musí šplhat, aby směl opouštět útvar, aby aspoň na chvíli unikl vojně a mohl se věnovat svému umění v Nuslích.

Oldřichův nápad vrtal Longinu Peckovi v hlavě. Bylo by úžasné mít osobní jámu, utajenou, pečlivě zamaskovanou, přenosnou, kdykoli k dispozici. I když se docela zabydlel v místnosti s khaki bednami — zašívají se tam s Oldřichem Navrátilem, hrají lodě na čtverečkovaném papíru a vedou humanistické řeči, také se tu věnují neoliberálním, relativistickým úvahám bez koncepce, aby jim ušel vojnou ztracený čas —, přeci jenom solidní jáma, o které nikdo neví, by je před vojenskou buzerací ochránila mnohem líp. V místnosti s bednami je totiž staršina Prkénko vymákne docela snadno a pak musejí pochodovat s ostatními nebo uhrabávat písek mezi stany.

peckova-jama

Když staršina nadrotmistr Prkénko vypáral zašité vojíny z místnosti s bednami a z jiných skrýší a seřadil je do pochodového útvaru, bylo těsně před čepobitím. Vojáci se už těšili, že si vyčistí boty od písku a vyrazí Pod Andělská křídla pivem si vyčistit hlavy od vojny. Chyba lávky. Čekal je nenadálý pěší přesun nařízený samotným velitelem útvaru kapitánem Kotulánem. V pochodovém útvaru vykročili směrem k mostku přes potůček přes potok.

„Zrušiít krok!“ zavelel Prkénko před mostkem. Co to po nich požaduje?

„Krok přece nemůžeme jen tak zrušit!“ remcal Oldřich Navrátil, pacifista. Přidali se i ostatní.

„Vzpoura?“ zeptal se Prkénko lačně. Rád vojáky kázeňsky trestal, mohl však jen se svolením velitele a tady často narážel. Tentokrát nenarazí. Vzpoura je vzpoura, lze snad od vojáků očekávat něco závažnějšího?

„Soudruhu kapitáne, dovolte mi promluvit!“ ohlásil se nadrotmistr Prkénko podle starých předpisů. Ačkoli bylo po převratu a oslovení soudruhu v armádě zrušili rozkazem ministra obrany, stará vojna Prkénko si ne a ne odvyknout. Zvyk je železná košile. Kapitán Kotulán by ho měl za nepatřičné oslovení pokárat, ale také u něj občas narážíme na železnou košili. Staršinova prohřešku si nevšiml.

„Mluvte, Prkénko.“

„Vzpoura!“

„Vzpoura?“

„Vzpoura! Žádám jednadvacet zaražených vycházek pro každého vzbouřence!“

„Za vzpouru?“

„Za vzpouru!“

„Vy jste se zbláznil, Prkénko! Jednadvacet prdů za vzpouru… Za vzpouru je trest smrti! Nafasujte náboje a postavte vzbouřence ke zdi.“

„Třeba to zrovna vzpoura nebyla, soudruhu kapitáne,“ začal staršina couvat, „střeliva máme pro tak rozsáhlou popravu ve skladu málo. Spíš to bylo jenom prosté neuposlechnutí rozkazu.“

„Jakého rozkazu, nadrotmistře?“

„Zrušit krok. Prý se zrušit nedá…“

„Dělali si z tebe srandu, ty jedno Prkýnko. Prkénko. Za tohle se trestat nebude,“ rozhodl velitel.

Zas měl Prkénko po ptákách, ani tentokrát se netrestalo. Kdyby se trestalo za kdejakou prkotinu, vojáci by se kapitánu Kotulánovi rozutekli a bylo by po vojně.

 

Nad řekou visí mlha. Červené zimní slunce přikrčené k obzoru plíží se zvolna k cíli. V tomto lyrickém příšeří lidé bez domova sviní veřejný prostor kolem řeky, novou promenádu, po níž se promenují jen oni a psi. Bezpřístřešníci tu odhazují nepotřebné oděvy, které vyškemrali u Armády spásy, trousí za sebou po dlaždicích odpad, odlupují kusy železného zábradlí a prodávají to ve sběrnách, aby měli na chlast, na únik z tohoto světa, třesou se zimou a makotřasem; nemohou, neumějí, nechtějí na svém stavu nic měnit, táhnou městem zanechávajíce po sobě smrad a špatný dojem, špatné svědomí. Naše špatné svědomí.

Po vodě plavou kačeny, lysky a pár ladných labutí, nohy mají zkřehlé zimou. Kdyby jen trochu chtěly, kdyby zamávaly křídly, kdyby vzlétly a rozletěly se, mohly by té zimě uletět. Kdeže! Líné jsou, tvrdí, že by si mohly o slunce spálit křídla. Raději si nechají v ledu zamrznout zadky.

Vyrazil jsem na pochod a přikrčen kráčím k obzoru, jako bych na obzor mohl dojít. Je to neuróza, bezděčná snaha čemusi uniknout, kamsi dojít, cosi najít…

— Kam kráčíš, Oldřichu Navrátile?

— Vím já? Kolem světa…

Nad řekou byla mlha, slunce se plížilo po obzoru. Kačeny, lysky a labutě přimrzly k řece. Hasiči je vysekali, v hasičské zbrojnici rozmrazili a uložili v teple.

 

Vojín Pytlíček došplhal k opušťáku a vydal se za konceptuálními záležitostmi do Nuslí. V Nuslích zalezl do své nory, a když z ní vylezl, byl to docela jiný člověk — konceptualista. Už na sobě neměl vojenskou uniformu, nýbrž černý splývavý plášť až po kotníky, se zvednutým límcem, červený šál a šedivý klobouček s nepatrnou stříškou. Už nezvedal při chůzi pěsti do výše opasku ani nekráčel rázným krokem, plížil se podél zdí. V Nuslích nešplhal, v Nuslích mu mohla být vojna ukradená.

Loudavou chůzí se šoural k mostu. Ledabyle opřený o zeď činžovního domu číhal na skokana, s fotoaparátem Fujifilm připravený zaznamenat skokanův skok: před, během a po. S úlovkem pak odkvačí do své nory a na computeru ASUS záběry rozfázuje, zpracuje, zmanipuluje, obarví namodro nebo narůžovo, rozloží v pětilitrových láhvích od okurek; všechno řádně zdokumentuje, rozkreslí, opatří zvukem a vystaví ve Špálovce. Tím se proslaví a pak to oslaví. Jenže se mu to ještě nikdy nepovedlo, žádného skokana nevyčíhal ani nevyfotografoval. Pečlivě vymyté láhve od okurek stále zejí prázdnotou. Příště se to jistě povede… Přijďte k nám na skok do Nuslí, do Nuslí na skok z mostu!

První, kdo skočí, bude jistě profesor Weinberger. Postává na mostě každý den a dívá se dolů. Zřejmě přemýšlí o tom, jak zdolat překážky, které mají skokům zabránit. Při svém bádání narazil na ostrově Bali na čtyři dívky, které odtud přivezl do Nuslí, a teď neví, co s nimi. Mohl by je házet z mostu postupně, jednu po druhé, a konceptualista Pytlíček by každý let zaznamenal. Zdá se však, že se profesor při své útlocitné povaze odhodlá ke skoku sám.

 

Vydává nakladatelství Větrné mlýny.