V autorčině novele je motiv pout formativní veličinou. Čtyři ústřední postavy jsou rukojmí jakéhosi zrcadlového efektu, jejich textová identita je výsledkem sociálních (zejména rodinných) interakcí, tedy kontextu, ve kterém vyrůstali nebo v němž se aktuálně pohybují. De Vigan však potenciál modelu pout využívá mnohem sofistikovaněji, když jej vztáhne nejen na tematický horizont, ale také do procesu modelování postavy. Uvedení postavy totiž probíhá zprostředkovaně přes jinou postavu, která je s ní spoutaná, výpověď o jedné postavě je vedena přes jinou postavu. Kupříkladu kapitoly nazvané „Hélène“ a „Mathis“ naznačují, že centrem vyprávění se stane učitelka Hélène nebo kamarád Mathis, avšak ve velké míře se tu přes ně referuje o žákovi Théovi. Obdobně kapitola „Théo“ zase vypráví především o jeho matce a její nenávisti k bývalému manželovi, kapitola „Cécile“ uvádí jejího manžela. Tato základní intence je pak rozšířena o zpětný pohyb, v němž dochází k identifikaci statusu zprostředkující postavy, avšak už jen téměř výhradně v rámci vztahu k jiné postavě. Textová identita postav tak nemá své vlastní parametry, text ji vždy formuje jako důsledek vztahů.

Text komunikuje téměř výhradně vzájemnými reakcemi postav, ty vlastně nemají vypracovaný širší životní profil, mimo tato pouta. Postavy skutečně žijí jen v těchto poutech, jimi jsou určované, skrz ně se ukazují.

Být ve světě novely Pouta přitom znamená trpět. To je imperativ textu Delphine de Vigan. Náznak vysvobození (Cécilino rozhodnutí opustit manžela, Théovo opití se „na smrt“, Mathisovo přivolání pomoci, jež se jeví být posledním gestem pro zcizeného kamaráda, a tak dále) je příznakově doprovázen koncem vyprávění, další osudy postav mimo tato pouta text nezobrazí. Ani samo toto vysvobození (potenciální rozvod, bezvědomí, opuštění kamaráda…) není, jak vidíme, obrácením se ke štěstí.

Postup Delphine de Vigan souvisí se zvoleným žánrem. Novela jako žánr je soustředěna na koncentrovaný dramatismus (oproti románu, který stojí na širší tematizaci), přesto je autorčino řešení jemně iritující. Dílu bychom totiž mohli vyčítat příliš zúženou perspektivu v nahlížení mezilidských vztahů, přílišnou koncentraci výhradně negativních aspektů, tedy tematizaci především destruktivního vlivu pout. S tím souvisí i ustálený hluboký tón všech vypravěčů. Vypravěč sice mění svou pozici z první na třetí osobu, dění popisuje vždy jiná postava nebo nadosobní narativní instance, avšak nedochází k žádným dalším distinkcím, které by jednotlivé pozice odlišily. Text se tak jeví být laboratorní abstrakcí, je příliš přímočarý, jednosměrný a exponovaný. Hloubka se tady měří osobními tragédiemi a tragédie nabývají formu preparace, jsou příkladovými ukázkami, v nichž se ztrácí komplexnost, komplikovanost a mnohobarevnost mezilidských vazeb. De Vigan je jednoduše nekompromisní. Na druhé straně však nelze tuto temnou, mrazivou novelu odmítnout. Všechen ten důraz razantně exponuje vlastně jen to, co je skutečně lidské — že zlo a tragédie nevstupují do života člověka „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem (jak se ostatně tvrdí na přebalu knihy).


Delphine de Vigan: Pouta, přeložila Alexandra Pflimpflová, Odeon, Praha 2018