Do Španělska, které jsem během uplynulých dvou let projel a prošel takřka křížem krážem, mě přivedla — kromě jiného — zvědavost. Chtěl jsem se dozvědět, kam se poděly ty tisíce padlých interbrigadistů z občanské války. Kam zmizeli všichni ti Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Sověti, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Američané, Kanaďané, protinacističtí Němci, protifašističtí Italové a mnozí další — včetně Čechoslováků (ti pak měli v dalších letech projít často velmi dramatickými peripetiemi; mnozí z nich také, po únoru 1948, československými kriminály), kteří v sobě tehdy, v letech 1936—1939, dokázali najít tolik odvahy a vnitřní síly, že se vydali do pro ně neznámé země, aby za ni bojovali a mnohdy i umírali.

Toho, co mě do Španělska přivedlo, bylo však ještě mnohem více. Hledal jsem stopy dávných bojů.

Hledal jsem stopy mrtvých a živých.

Hledal jsem stopy, jež tu zanechali muži a ženy, kteří — navzdory nesmlouvavému ideologickému boji velmocí, chtějících využít španělské události pro své mocenské a jiné cíle — přijížděli do země pod Pyrenejemi vedeni přesvědčením, že svým bojem pomáhají nejenom Španělsku, ale i celému světu. Dnes, s odstupem doby, se leckdo, kdo třeba nemá schopnost dostatečné vnímavosti a historické události posuzuje spíše jen dnešníma očima, může vysmívat heslu „U Madridu se bojuje za Prahu!“. Jenomže čas ukázal (už v době mnichovských událostí a potom, když byl vyhlášen potupný protektorát Čechy a Morava), že tato slova, třebaže je jako první vyslovil Klement Gottwald, o němž si leckdo může myslet cokoliv, měla dějinnou platnost. Vždyť například to, co si němečtí letci Legie Condor vyzkoušeli na baskickém městě Guernica (baskicky Gernika), které v dubnu 1937 zbombardovali a zničili, dovedli v době druhé světové války téměř k dokonalosti při bombardování Coventry či Leningradu.

V údolí řeky Jarama probíhaly jedny z nejtěžších bojů španělské občanské války. Rovněž i tady bojovali a umírali Čechoslováci.

Španělská občanská válka byla začátkem. Začátkem „velkého stmívání“…

Přes půl milionu mrtvých, další stovky tisíc obětí oboustranných represí, více než sto tisíc nezvěstných — to je smrtící bilance španělské občanské války.

Po osmi desítkách let, která od tohoto krvavého konfliktu uplynula, zaznamenává svět vzrůstající zájem historiků, publicistů, spisovatelů o události, jež se tehdy ve Španělsku odehrály. Patrné je to zejména ve Spojených státech amerických, v Polsku, v Rusku, v Izraeli a samozřejmě ve Španělsku.

Tuto „fascinaci“, jak píše mexická spisovatelka žijící v Izraeli Tzila Chelminsky, je možné vysvětlit také tím, že španělská občanská válka „přinesla poslední velké probuzení kolektivního evropského povědomí“. Do zápasu za podporu Španělské republiky, která od 17. července 1936 čelila agresi, a především perfektně vyzbrojeným a vycvičeným povstaleckým vojákům — podporovaným nacistickým Německem a fašistickou Itálií —, se postavily statisíce lidí z celého světa. Lidí nejrozličnějšího politického vyznání. Nebyli to pouze komunisté, jak se například u nás ještě leckdy traduje. Byli to lidé různého přesvědčení, různé víry, lidé všech možných profesí a z různých společenských vrstev. Mezi nimi nejvýznačnější intelektuálové doby: Luis Buñuel, Pablo Casals, Karel Čapek, John Dos Passos, Ilja Erenburg, Ernest Hemingway, Egon Erwin Kisch, André Malraux, Pablo Neruda, George Orwell, Pablo Picasso, Paul Robeson, Alexej Tolstoj a další.

Jeden ze symbolů španělské občanské války.

Vlna solidarity, jež se zdvihla na podporu španělských republikánů, neměla mít potom už nikdy v Evropě obdoby.

Povstání, které mělo, jak tvrdili jeho strůjci, zbavit zemi chaosu a odvrátit komunistickou hrozbu (přestože Komunistická strana Španělska neměla tehdy ještě zdaleka tak významné postavení jako později), s sebou přineslo nejenom válku, ale i do této doby nevídaný teror. Podhoubím tohoto teroru byly nenávist, strach, fanatismus. Již 19. července 1936, dva dny po vypuknutí povstání proti republice, vydal jeden ze vzbouřeneckých důstojníků, generál Emilio Mola, rozkaz, že „je třeba šířit atmosféru teroru“ a že je nutné „vytvořit dojem nadvlády… Každý, kdo otevřeně nebo tajně hájí lidovou frontu, musí být zastřelen.“ Důsledky tohoto rozkazu? V dobytém Valladolidu stříleli protirepublikánští falangisté čtyřicet lidí denně. V Zaragoze bylo již v prvních měsících války zavražděno více než 6 000 lidí. V Badajozu nechal další povstalecký důstojník Juan Yagüe zmasakrovat 2 000 až 4 000 lidí, převážně civilistů. Byly mezi nimi i ženy a děti…

Všichni proti fašismu… Jeden z propagačních vlaků, který měl burcovat veřejnost, aby se zapojila do organizování pomoci špa­nělským republikánům.

Zločiny se odehrávaly i na republikánské straně. Jednou z příčin byla anarchie, která na mnohých místech zavládla bezprostředně po vypuknutí povstání. Ve velkých městech vznikaly často samozvané síly veřejného pořádku. Politické strany si organizovaly vlastní milice. Vznikaly revoluční výbory, které přebíraly moc na radnicích. Následovala vlna vražd, ničení, rabování. Člověk, kterého označili za nepřítele republiky, už si nebyl jistý svobodou, životem. Nenávist zasáhla mnohé velkostatkáře, majitele továren a další privilegované. Rovněž představitele katolické církve. Nenávist mnohých Španělů ke kléru měla svůj počátek už v roce 1931, kdy v zemi padla monarchie a vznikla republika. Lidé z nejchudších vrstev rabovali kostely, kláštery, pronásledovali duchovní. Ve Španělsku měla totiž církev mimořádnou politickou a zejména ekonomickou moc. Ovládala většinu národního bohatství země; přestože měla v rukou i některá ministerstva, například školství, v četných oblastech země byla téměř stoprocentní negramotnost. Lidé často poukazovali na to, že mnoho představitelů církve žilo v okázalém přepychu a dávalo na odiv svůj rozmařilý styl života. I tak to ale neospravedlňuje teror, který pak následoval. Španělští historikové dnes odhadují, že během občanské války zahynulo na republikánském území 4 000 až 6 000 duchovních. Také přes 2 000 mnichů a téměř 300 řádových sester…

Vůdcové protirepublikánského povstání Francisco Franco a Gonzalo Queipo de Llano ve společnosti sevillského arcibiskupa.

Nejvyšší představitelé katolické církve přijali vzpouru povstaleckých vojáků proti republice s nadšením. Válku považovali za „křížovou výpravu“ a „svatou válku“, jež měla bránit náboženství.

Ale již brzy po vypuknutí vzpoury, do jejíhož čela se záhy postavil Francisco Franco, začali do bojujícího Španělska přijíždět z nejrůznějších zemí světa dobrovolníci — odhodlaní za Španělskou republiku bojovat. Mnozí z nich už tehdy totiž tušili, jakým nebezpečím pro svět jsou Adolf Hitler a němečtí nacionální socialisté, kteří španělské povstalce veřejně — především materiálně — podporovali.

Protirepublikánští důstojníci generál Fidel Dávila Arrondo a plukovník Antonio Aranda mezi nejvyššími církevními představiteli.

Do Španělska postupně přijelo, podle nejnovějších výzkumů, na 30 000 až 42 000 dobrovolníků (jejich přítomnost na frontě nepřekročila však nikdy 20 000) z více než padesáti zemí světa. Na 8 000 až 10 000 jich tu zahynulo. Mezi nimi i několik set Čechoslováků. Mrtví zmizeli v anonymních hrobech a ve společných pohřebištích. Do roku 1975, než zemřel autoritativní vládce Španělska a vítěz občanské války generál Francisco Franco, se o těchto lidech ve Španělsku prakticky nemluvilo. Pokud ano, tak — alespoň tedy na veřejnosti — odmítavě.

Změna nastává zejména po roce 1990. Jednotlivé země (Česká republika k nim bohužel stále ještě nepatří), například Spojené státy, Velká Británie, Izrael, Rusko, Francie, Polsko, Maďarsko a jiné, se začínají hrdě hlásit k odkazu svých krajanů, kteří ve Španělsku bojovali a umírali. Některé zastupitelské úřady ve Španělsku iniciují vznik národních památníků, pamětních desek. Čím dál více lidí odmítá lacinou a zjednodušující ideologii typu, že interbrigadisté byli „stejně jen komunisti ve službách Kominterny“ či „Stalinovi žoldáci“, a snaží se seriózně oživovat historickou paměť. Objevují se stále nové a nové skupiny historiků a badatelů, které jezdí po místech dávných bojů, pátrají například po zapomenutých hrobech dobrovolníků…

Poslední strana kalendáře na rok 2016, který vydalo (jako každoročně) Sdružení přátel mezinárodních brigád. Obrázek symbolizuje mezinárodní charakter španělské občanské války.

Mé cesty po stopách španělské občanské války mi daly jedinečnou šanci. Mohl jsem blíže poznat — ať to zní možná podivně — několik pozoruhodných mužů a žen. Aktérů dávných událostí. Mohl jsem je poznat navzdory tomu, že jsem se s nimi, už také vzhledem ke svému věku, nemohl nikdy osobně setkat.

Pomohly mi archivy. Nejenom v České republice a na Slovensku, ale třeba také ve Španělsku, v Izraeli, ve Velké Británii, v Rusku.

Pomohly mi vzpomínky. Vzpomínky posledních pamětníků.

A pak už mi zbývalo vydat se do míst, která jsou s lidmi, o jejichž osudy jsem se zajímal, spojená.

Bylo to jedno velké dobrodružství. Hledal jsem a objevoval. Ze všech lidí, které jsem při svém pátrání, obrazně řečeno, potkával, mi nejvíce utkvělo v mysli šestnáct z nich. Jejich příběhy jsem se pokusil, alespoň částečně, rekonstruovat. Na konkrétních místech s nimi spjatých. Třináct mužů, tři ženy. Sedm Čechů, dva Slováci, tři Američané, dva Němci, jeden Maďar, jeden Španěl. Jejich jména: Ilja Bart, Max Černý, Jan Mrkva, Emília Nitschneiderová, Karel Holubec, Marie Holubcová, Leopold Pokorný, Jozef Májek, Jan Ferák, Federico García Lorca, Hans Beimler, Robert Capa, Gerda Taro, Oliver Law, Paul Robeson, Jacob Chaim Katz.

Tankista, lékař, dvě zdravotnice, čtyři kulometčíci, letec, básník, válečný zpravodaj, dva váleční fotoreportéři, černošský velitel, zpěvák a herec v jedné osobě, židovský rabín.

Dohromady je spojila španělská občanská válka.

Šestnáct osudů. Šestnáct lidí, jejichž zásluhou jsem si opět uvědomil, že svět není nikdy ani jednoznačně černý, ani jednoznačně bílý. A že tehdejší činy nelze hodnotit očima dneška a dnešní morálky. A také že člověka, v jehož situaci jsme nikdy nebyli, nelze soudit, či dokonce odsuzovat.

Madrid v roce 1937.

 

Vydává nakladatelství Rybka Publishers.