Vzdálenost mezi angažovanou a — řekněme — intimní tvorbou se v literárních kruzích mnohdy považuje za stejně fatální, jako je spoj mezi Ostravou a Prahou. Básník a laureát loňské prestižní Drážďanské ceny lyriky Jan Škrob se se mnou pokusil obě dálky překonat.

První básně ti vyšly ve sbornících Hrst (2013) a Hledání (2014). Co to je za knihy?

V obou případech šlo o knihy s docela jasným zaměřením: Hrst měla představovat mladé básníky a básnířky z evangelického prostředí, Hledání mělo o něco širší záběr — evangelické prostředí se rozšířilo na obecně křesťanské. Pro mě to byl rozhodně první zlom, první znamení, že mou poezii opravdu mohou lidé číst, a dokonce jim může něco říkat. Shodou okolností jsem si však Hrst nedávno otevřel, a kdybych si ty své texty nepamatoval, možná bych se ani sám nepoznal. Jeden z mnoha důvodů, proč jsou pro mě ty knihy důležité, je i to, že mě Hrst osobně i básnicky svedla dohromady s Jonášem Hájkem.

Hrst inicioval Jonáš Hájek, druhý zmíněný sborník zase Magdaléna Šipková — bylo to setkání s nimi náhodné, nebo jste se básnicky i lidsky k sobě logicky přibližovali?

Znali jsme se už předtím. Českobratrská církev evangelická je malá, potkávali jsme se třeba na akcích církve určených mladým lidem. Zároveň jsme se zabývali poezií, později nás sblížil i progresivní levicový přístup k určitým tématům. Magdu i Jonáše považuju za své blízké přátele, i když už v tom ta církev nehraje prakticky žádnou roli. Máme k ní dnes dost různý vztah.

První ze sborníků doprovodil křestním slovem Adam Borzič — ten také uvedl tvou prvotinu Pod dlažbou (2016). Ovlivnil tě v básnických začátcích i Adam?

Musím říct, že v té první fázi mě básnicky vlastně moc neovlivnil. Ale dost jsme si rozuměli a vzájemně se hodně respektovali, což přetrvalo — a postupem času se k vzájemné úctě přidalo i to, že dnes vnímám Adamovu poezii jednoznačně jako jeden ze svých inspiračních zdrojů. Jde to ruku v ruce s tím, že jsme přátelé. Ne že by se moje poezie proměnila vyloženě pod jeho vlivem, ale přátelství svou roli sehrálo… Každopádně mi chvíli trvalo, než jsem se Adamovu poezii naučil číst. Od té doby mě fascinuje.

A skupina Fantasía, jíž je Adam členem? Jejich dobový manifest je plný vášně k takzvanému novému patosu. A zejména poslední sbírka Reál, ale i tvůj debut jsou velice vášnivými knihami…

Ano, rozhodně. Tedy ta časová souslednost je trochu jiná — k textu manifestu jsem se dostal vlastně až během psaní prvotiny, ale dost jsem se v něm našel, a když jsem měl nedávno vysvětlovat svůj přístup k poezii v rozhovoru pro litevský časopis Literatūra ir menas, citoval jsem právě z manifestu Fantasíe. Myslím, že šlo především o tu odvahu být patetický. I když já bych tohle slovo asi sám nepoužil.

Proč bys to slovo nepoužil?

Pro mě je „patos“ už příliš negativně zabarvené slovo a myslím, že i v tom negativním smyslu má svůj význam. V tomhle směru podle mě spočívá úkol poezie — a asi umění vůbec —, neustále balancovat na ostří nože. Prožitek, emoce, vášeň, na tom umění, které skutečně oslovuje, stojí. Ale je snadné padnout právě do patosu a kýče. Opačné nebezpečí je cynismus, nadhled a ironie za každou cenu a v každé situaci. V obavách z patosu a kýče je pak lehčí na všechno rezignovat, abych si náhodou nezadal. Pro mě je důležité zůstat v tom napětí.

Ve tvé poezii zaznívají slova jako srdce, polibek, láska a jiné, s nimiž si básníci po moderně příliš nerozumí. Snažíš se tato slova odčarovat? Narážím mimo jiné i na Walta Whitmana, kterého máš rád a který byl ohledně citů podobně autenticky otevřený.

Přesně tak. Ta slova by neměla být tabu. Nakonec jsou součástí našeho každodenního života, proč bychom se jim jako básníci a básnířky měli vyhýbat? Ale samozřejmě to není jednoduché. Na jednu stranu je třeba pracovat svobodně a psát tak, jak to cítíš. Zároveň však člověk musí vědět, že klišé poezii zabíjí, snadno ti pak z té lásky zůstane v básni jenom křeč. Klíčový je kontext. A pak skutečná spontaneita, autenticita. Ano, Walt Whitman je můj velký hrdina právě kvůli té odvaze psát bez zábran o všem, o čem psát chtěl. Ale je nutno dodat, že v jeho době ještě nepanovala taková nedůvěra k tématům, o kterých teď mluvíme. Jeho odvaha tehdy možná spočívala v něčem jiném, podstata je však stejná a je to v těch textech hodně znát: nebál se opřít o skutečnost.

Jan Škrob, foto: Dirk Skiba

S tvůrčí autenticitou souvisí i problém angažovanosti. Sledoval jsi před pár lety diskuse o angažované poezii?

Mně se ta debata vlastně nikdy nezdála zajímavá. Přišlo mi totiž od začátku, že se míjí s tím, co vnímám jako zásadní a o čem jsem mluvil v souvislosti s Whitmanem — aby poezie fungovala jako poezie, musí si autor nebo autorka dělat, co chce. Nejde vůbec o to, cíleně se věnovat, nebo naopak nevěnovat nějakým tématům… Mě je asi možné vnímat jako angažovaného básníka, ale pro mě bylo odjakživa důležité psát o tom, co se mě nějak hluboce dotýká, kvůli čemu třeba nemůžu spát. Že mi do toho vstupují i společenská nebo vyloženě politická témata, to nikdy nebyl program. Jen jsem si v určité fázi řekl, že se nebudu cenzurovat, protože jedině tak můžu psát poezii, která mi dává smysl.

Zmínil ses o zahraničním rozhovoru pro litevský literární časopis — jak vnímají tvou „angažovanost“ v zahraničí?

Řekl bych, že nemám tolik zahraničních zkušeností, aby se to dalo plošně hodnotit. Ale ty, které mám, jsou rozhodně pozitivní. Dokonce tak pozitivní, že by mě to ještě nedávno vůbec nenapadlo. Vyhrál jsem v loňském roce německo-českou Drážďanskou cenu lyriky, což pokládám za svůj největší dosavadní úspěch. Myslím, že právě angažovanost tam hodně rezonovala. Angažovanost a vášeň. A jsme zase u té rovnováhy…

Byl jsem úspěšný i v československé soutěži Básně, kam jsem poslal jednoznačně angažované věci. Pro mě je důležité nezůstávat na lokální úrovni — tím myslím hlavně, co a jak píšu. Žijeme ve světě, který je tak propojený, že naprosto lokální témata mají důležité globální souvislosti. I proto mi záleží na kontaktu se zahraničím a nějaké vzájemné reflexi se zahraniční poezií.

Uvozující oddíl sbírky Pod dlažbou má název „Berdache“, což je slovo inspirativně mnohoznačné: v řeči původních obyvatel Ameriky znamená osobu, která se genderově jasně nevymezuje a neidentifikuje s biologickými, čistě fyziologickými danostmi. Zároveň je to slovo spojováno také s arabským výrazem pro otroka. Pracoval jsi s oběma významy?

Pracoval jsem jenom s prvním významem, ten druhý jsem, přiznám se, vůbec neznal. Pro mě je téma nejasných mantinelů podstatné na více rovinách. V hodně věcech, které dělám, je pro mě důležité překračování hranic — překračování, posouvání nebo prosté nerespektování. Věřím v rovnost všech lidí a lidé, kteří se nemohou nebo nechtějí identifikovat s jedním z jasně definovaných genderů, patří k těm, kterým jsou mnohdy upírány základní věci. Svým zápasem mě inspirují, v podstatě i duchovně a daleko šířeji než jen v tom, co je vidět na první pohled. Je to síla svobody.

Dalším motivem, který mě v prvotině zaujal, je motiv práce. Píšeš: „[…] vysedávám na pohovce / nechce se mi pracovat / ale dýchat / a proto jsem zločinec.“ Vzpomněl jsem si u toho na Lafargueovu knihu Právo na lenost. Co dnes znamená práce?

Fetiš práce je něco, co prožívám čím dál víc. A čím dál víc se taky radikalizuju v tom, že koncept práce v tom smyslu a s těmi souvislostmi, jak se užívá v naší společnosti, je potřeba odmítnout. Lafargue je inspirativní, ale navazovali a navazují na něj mnozí další. Pro mě je (i svou poetikou) hodně inspirativní třeba Situacionistická internacionála, pro kterou byla práce velké téma. Vládne paranoidní představa, že kdyby lidé nemuseli pracovat, nebudou dělat nic. Já naopak vnímám, že bych chtěl dělat hodně věcí, na které kvůli vydělávání peněz nemám čas ani energii. Poezie je na prvním místě, ale není to jen poezie.

Jak pro tebe osobně souvisí levicové smýšlení s básnickým přemýšlením o světě?

Osobně to pro mě souvisí hodně. Přijde mi, že levicová orientace i básnictví u mě vychází z podobné citlivosti ke světu. Někdy si stačí uvědomit, že jsme propojeni jak s dalšími lidmi, tak s celou živou přírodou. To je možná třetí rozměr, který mi do toho vstupuje — duchovní. Nějak se mi to všechno navzájem podmiňuje.

„Pravé zlo má pevnou strukturu,“ zní jeden verš z Reálu. Je to narážka na dnešní potřebu lidí po takřka totální jistotě?

Ten verš, který cituješ, je konkrétně narážka na francouzskou mystičku Simone Weilovou, která napsala, že ve světě fikce působí zlo rozervaně a romanticky, v mnoha ohledech přitažlivě, zatímco dobro je nudné — a ve skutečnosti je to naopak, dobro je často divoké, nespoutané, jakoby chaotické, zlo je sevřenost, konformita, spořádanost. Na jiných místech narážím i docela konkrétně na lidi, kteří tady v devadesátých letech budovali společenský řád podle svých představ, a dnes nejsou schopni přijmout, že hodně lidí — často mladších — má jiné představy o společnosti a o životě. To opět souvisí s nedostatkem představivosti, čímž se dostáváme k poezii. Básnická imaginace má rozhodně překračovat hranice a sabotovat společenské fetiše. Tím neříkám, že každý básník nebo básnířka se musí hlásit k radikální levici. Ta schopnost vidět svět jinak je daleko pestřejší a širší.

Otázkou ovšem je, nakolik je to srozumitelné pro laiky. To je celkově problém levice, že je mnohdy teoreticky fundovaná, ale neumí svou velice přesnou kritickou teorii převést do praxe, aby tomu rozuměl člověk, kterého trápí naprosto stejné věci. Je po diskusích o angažovanosti důležité psát srozumitelně pro „obyčejné“ lidi?

Díky poezii se mi možná daří mluvit i o věcech, které by jinak bylo snadné odmítnout jako levicovou agitaci. Výhoda poezie je v tom, že je osobní, vychází z prožitku, z něčeho hlubšího. Je však pravda, že jsem při práci na Reálu hodně myslel i na to, jak se dostat k lidem, kteří poezii třeba běžně nečtou. Nemyslím si, že bych se požadavku srozumitelnosti vyloženě přizpůsoboval, ať už jazykově, nebo tematicky, ale jak pořád dokola mluvím o překračování hranic, je to pro mě důležité i v tomto ohledu. S tvrzením, že lidé nečtou poezii, je to složitější. Mám řadu výborných zkušeností ze čtení, kam přišli lidé, kteří se o poezii běžně nezajímají, a odezva od nich byla skvělá. Lidé mají často z poezie strach — taky kvůli tomu, jak se o ní mnohdy učí ve školách —, ale schopnost poezie promlouvat k člověku je daleko univerzálnější, než si často uvědomujeme.

Celá sbírka Reál je založena na motivu hry — fotbalu, počítačových her, ale také her imaginativních a řečových. První báseň sbírky zmiňuje fotbal zcela explicitně, další básně fotbal upomínají svým názvem. Nakolik je fotbal pro tuto sbírku a tebe důležitý?

To jsou vlastně první slova knihy: „moje scéna jsou nápisy na zdech politika láska a fotbal“. V tomhle smyslu je to vlastně jen popisné — nápisy, které spatříš na zdech města, se z větší části dají rozdělit do těchto tří kategorií. Politika a láska mi v tu chvíli přišly hodně důležité, fotbal se tam dostal vlastně trochu jako vtip. Ale pak mě začalo bavit se k němu vracet, nejdřív jenom v tom prvním textu, pak i v dalších. Název sbírky Reál s tím nesouvisí, ale třeba to, že se jedna z básní jmenuje „barcelona“, je už hra s názvem knihy a s tím, že je tam o fotbale řeč opakovaně. Funkce fotbalu je pak taková, že jde o určitý archetypální sport, archetypální hru. Já sám jsem hodně pasivní fotbalový fanoušek, dřív jsem chodil pravidelně fandit na Bohemku, teď fandím spíš zpovzdálí. Jinak jsem před nějakými dvěma lety začal boxovat, a to mě neopustilo.

Námět hry mi připomněl Finkovu slavnou knihu Hra jako symbol světa, v níž říká, že právě hrou člověk poznává fasety reality. Miroslav Petříček v úvodu knihy uvádí, že Fink dokonce kdesi říká, že nemůžeme nebýt filozofy, byť tento fakt můžeme vždy zapomínat. Je každý svým způsobem básník a čas od času se na to rozpomene?

Hra jako prostředek k uchopení reality, to se mi líbí. Hodně těch herních, ale třeba i sci-fi a fantasy motivů v Reálu má přesně tuto funkci. Každopádně ke tvé otázce: podle mě je poezie způsob myšlení. Je potřeba se mu chtít otevřít. V naší společnosti to může být někdy i dost těžké. Ale lidé ty možnosti mají. Důležitá je otevřenost, odvaha a nespoutanost.


Rozhovor vyšel v Hostu 2/2019.