Po volbách do Evropského parlamentu to vypadá, že zelená frakce v Evropě výrazně posílila. Politoložka Anna Durmová tuto skutečnost spojuje také s pátečními protesty studentů Fridays for Future, které probíhají i v mnoha městech České republiky. Skupina předních evropských intelektuálů napsala dopis vyzývající ke globální stávce za klima 20. září 2019. Výzva intelektuálů podobně jako hnutí Fridays for Future upozorňuje na nutnost rychlé proměny fungování společnosti. Nepůjde už jen o malé ústupky, ale o proměnu celého systému.

Vedle prosazování politických a technologických změn a radikálního promýšlení podob společnosti a ekonomiky se při protestech a veřejných apelech vyjevuje i další, hlubší téma k revizi: proměnu si totiž zaslouží i naše myšlení o přírodě, respektive naše myšlení přírody. Máme přírodu zabít podobně jako Nietzsche boha, nebo ji naopak začít vnímat ještě citlivěji?

V českém prostředí se o filozofickou reflexi klimatické krize pokusil například Tomáš Korda v komentáři „Je třeba zabít přírodu“. Dochází k závěru, že naše úvahy o ochraně přírody jsou pomýlené. Východiskem pro Tomáše Kordu je předefinování pojmu příroda. Chce z něj sejmout důraz, relativizovat lidskou spoluúčast na zániku „přírody“ a naopak posílit vědomí, že jsme pány světa, že přírodu vytváříme jejím pojmenováním a vydělením ze zbytku světa.

Autor se pokouší o určité úlevné posunutí úhlu pohledu — nezachraňujme přírodu, pojďme jí konečně začít vládnout. Je zajímavé, že při této snaze o nový pohled zůstane jedna věc zcela nepozměněna — a sice důraz na téměř „osobní“ chování jednotlivce. Přitom to je to hlavní dogma, které musíme v této otázce opustit. Pokud se budeme dál tvářit, že otázky klimatu jsou závislé na chování oddělených jedinců, bohužel nezmůžeme mnoho. Osobní morálka, která vychází z hodnocení člověka jako jednice nebo konkrétních situací, bohužel na tuto otázku nestačí.

Sympatické na tomto uchopení aktuální otázky, které vychází z díla britského filozofa Timothyho Mortona, je vyvázání člověka z věčných výčitek a pocitů viny. Patrný je také důraz na rychlé a nutné činy. Není však jasné, jestli má své jednání měnit pouze jedinec sám za sebe, nebo jestli k proměně má přistoupit i společnost jako celek. Tomáš Korda navazuje na filozofické tradice, které vnímají člověka jako samostatně se rozhodujícího a jednajícího především sám za sebe (sice s hlubokým a nepomíjitelným ohledem na ostatní), ale vždy v určitém soukromém etickém poli.

Zabití „přírody“ jako určitého systému, u kterého máme pocit, že je schopný sám od sebe najít ztracenou harmonii, má navazovat na smrt boha z minulého století. Na tomto místě je nutné přiznat, že přírodu filozofové a teologové zabili ještě daleko dříve než nějakého boha.

Křesťanství představuje boha jako všemocného vládce, který má v područí celou přírodu. Některé interpretace zdůrazňují, že veškerá ostatní stvoření slouží pouze pro lidské potřeby. Důraz na ochranu přírody z hebrejské Bible byl často vykládán spíše jako touha po nekonečném uplatňování moci nad vším odlišným od člověka. Koncept lidské duše přiblížil člověka bohu a vše ostatní vylíčil jako pomíjivé.

Tomuto pochopení se vzpírá například C. S. Lewis, který nechává ve svých výrazně křesťansky laděných příbězích mluvit zvířata a nebe líčí v podstatě jako nádhernou zelenou krajinu. Absenci starosti o stvoření v katolické morální teologii naplno kompenzuje až papež František svou jasnou výpovědí o ochraně našeho společného domova. Navazuje na několik spíše ojedinělých výpovědí svých předchůdců, například Pavla VI., je však nutné přiznat, že křesťanství po boku s pozitivismem a důrazem na pokrok v minulých staletích připravilo půdu pro nehumánní rozmach produkce svojí tezí o oddělenosti člověka od přírody, o podřízení všeho lidskému rozumu a despektu právě k posvátnosti přírody.

Kantův kategorický imperativ coby pomyslný základ moderní, boha zbavené etiky platí v podstatě pouze mezi sobě rovnými lidmi: nedělej druhému člověku, co nechceš, aby on dělal tobě. Příroda nám ale rovná není. Řeka nás těžko může otrávit, deštné pralesy nás nevykácejí a kuřata nás nenapumpují antibiotiky a nezavřou do klecí. Přesto je možné si zde všimnout určité vzájemnosti — také lidé se mohou otrávit z otrávené řeky, také lidstvo pocítí, pokud budou vykáceny celé plíce světa, a antibiotika podávaná ve velkochovech nakonec končí v našem těle. Kant se ale neodkazoval na „boží mlýny“, šlo mu o odpovědný přístup jedince prostý bočních plánů nebo ezoterických pravd.

Oproti Tomáši Kordovi nemyslím, že je pro vyřešení klimatické krize nutné přírodu zabíjet. Inspirativnější je model, který používá například spisovatel Charles Eisenstein a který vyzdvihuje příběh spolubytí. Přírodě je naopak nutné navrátit její posvátnou důstojnost. Mnoho lidí bojuje za ochranu svého nejbližšího okolí také z náboženských důvodů a z úcty k tradici. Nejedná se v tomto případě o nějaký iracionální omyl, ale spíše o hluboké soucítění také s řekami, zvířaty nebo stromy. Dakotští indiáni například spojovali ochranu přírody proti ropovodu s legendou o černém hadu. Na základě požadavků maurského kmene Iwy dostala svá práva novozélandská řeka. Vodní tok Whanganui už nebude možné tak jednoduše znečistit a jeho práva budou hájit dva zástupci — jeden z řad kmene Iwy a jeden zástupce vlády.

Vnímání přírody jako svaté a hodné ochrany je jednou z cest k šetrnějšímu jednání a odvrácení klimatické krize. Tento přístup samozřejmě není v rozporu s důsledným zkoumáním a aplikací všech vědních poznatků. Nemusí ale rozhodně vést k podcenění celé situace a nerozhodnosti v jednání. Naopak se zdá, že mnoho domorodých kmenů mělo k živému světu okolo nás mnohem prozíravější přístup než západní člověk, poučený vším pozitivismem a připravený zabíjet vše nepochopitelné, co se mu dostalo do cesty.

Přes dílčí neshody však s Tomášem Kordou nezbývá než souhlasit v tom, že je potřeba jednat a využít nyní všech technických vymožeností k tomu, abychom se alespoň přiblížili ztracené harmonii přírody.

Stávky studentů Fridays for Future jsou geniální díky obrovské kreativitě účastníků. Mladí lidé si uvědomují, že osud celé planety je nám stejně blízký jako naši nejbližší. Země je tak často přirovnávána k matce nebo příteli, který na rozdíl od klimatu může být „hot“. Výzva intelektuálů podněcuje lidi nejen ke stávce, ale také k tomu, aby si uvědomili krásu světa, který naše generace může už dokonale zničit. Nebo zachránit. Všechny důvody pro vědomý přístup ke klimatu jsou tak ve hře — také ty emocionální, intuitivní a spirituální.