Počátky populární kultury v českých zemích

Česká společnost druhé poloviny 19. a počátku 20. století se nacházela v období prudkých změn, z venkovské společnosti se stávala městskou a z agrární průmyslovou. Spolu s postupnou emancipací nižších vrstev se utvářela i nová podoba zpočátku převážně velkoměstské kultury, která se stala obyčejným lidem průvodcem touto radikální proměnou. Kniha sociologa Jakuba Machka zachycuje za pomoci analýzy pražských populárních periodik vytváření moderní velkoměstské mentality a její specifické pražské podoby.

Od tradiční lidové po moderní populární kulturu Různí autoři hledají počátky populární kultury v odlišných obdobích podle jejich pojetí zkoumaného fenoménu. Zatímco jistá společná kultura existovala už od dávnověku, prvky něčeho, co bývá nazýváno populární kulturou, je možné najít v antickém Řecku i alžbětinské Anglii. Ovšem až během 19. století prošla kultura pronikavou přeměnou spojenou se vznikem masových médií a kulturního průmyslu, která souvisela s probíhajícími procesy industrializace a urbanizace radikálně proměňujícími celou společnost. Díky tehdejšímu technickému a společenskému vývoji se populární kultura změnila do podoby, ve které vydržela dodnes. Lidová kultura byla podle Petera Burkeho charakteristickou kulturou předkapitalistického období. Popisuje ji jako organickou, spojenou s určitým způsobem života a závisející na přetrvávající tradici sdílených způsobů chování v ekonomické sféře i ve způsobech zábavy. Ovšem už od 16. století probíhaly v Evropě pokusy ji reformovat. Náboženští reformátoři z obou stran náboženského spektra ji odmítali jako pohanskou a vyžadovali oddělení posvátného od profánního. Druhou fázi snah o nápravu kulturních zvyklostí lidu nachází Burke mezi lety 1650 a 1800, kdy se i díky většímu přispění laiků přidává k tradiční kritice z náboženských důvodů odpor z důvodů estetických, směřovaný hlavně proti lidovému divadlu. „Reformátoři netoužili mít vlastní, oddělenou a očištěnou kulturu, chtěli se co nejvíce přiblížit lidu a vzít všechny s sebou“, ovšem výsledkem byla prohlubující se propast mezi kulturou elitní a většinovou, protože reformy ovlivnily vzdělanou menšinu rychleji a důkladněji než ostatní. V roce 1500 byla lidová kultura kulturou všech; druhou kulturou vzdělanců a jedinou kulturou všech ostatních. V roce 1800 ale ve velké části Evropy duchovenstvo, šlechta, obchodníci a intelektuálové — a jejich ženy — přenechali lidovou kulturu nižším třídám, od nichž byli odděleni jako nikdy předtím hlubokými světonázorovými rozdíly. Duchovní se díky svému rostoucímu vzdělání vzdálili svým farníkům. Šlechtici stejně jako vzdělanci cítili potřebu dát najevo svou kulturou, svým chováním a také svým jazykem svou odlišnost od podřízené většiny. S tím souviselo i odlišení názorů, příklon k vědě a odmítání pověr a šarlatánů. Zatímco Shakespeare ještě hrál pro učně i šlechtice, již na počátku 17. století to nebylo možné a vyšší vrstvy si zakládaly soukromá divadla samy pro sebe. Také rytířské romány byly odsunuty do sféry lidových kramářských tisků. Ve východní Evropě se ovšem oddělení kultur zdrželo a šlechticům i nadále vydržela jak obliba rytířských románů, tak upalování čarodějnic. Vzdělanecká kultura se v této době začala vyvíjet mnohem rychleji a vzdálila se lidové kultuře, ač se i nadále udržel jejich kontakt a vzájemné ovlivňování se. Například obsah kramářských tisků se mezi lety 1500 a 1800 skoro neměnil, lidé četli stále ty samé příběhy, jen výjimečně doplněné o nové. Schopnost přebírat změny rychlejším tempem získala lidová/populární kultura až se změnami v 19. století. Lidová kultura předindustriálního období byla převážně orální. Pověsti, žerty, písně a různá představení byly propojeny s rytmem každodenního a pracovního života i se základním cyklem životních událostí, jako jsou křtiny, dětství, dospělost, svatba a smrt. Různá vystoupení a oslavy byly spojeny s náboženskými svátky. Zábavou byly jak samotné církevní oslavy, tak vystoupení tlup herců, vypravěči příběhů, trénovaná zvířata, monstrozity, zázrační léčitelé, podomní prodavači, lidoví zpěváci, kouzelníci a komedianti. Podobnou slavností ale mohly být i veřejné popravy.

Už od 15. století docházelo k postupné proměně lidové kultury, kdy spolu s rozvojem tiskařských technologií byla postupně využívána v raných novinách. Populární tisk zpočátku vycházel z orálních tradic a reprodukoval mluvenou kulturu. Vznikl tak kanál, který umožňoval expanzi populární kultury poté, co se oddělila od raných forem kultury lidové. Populární kultura se v tištěné formě vyvinula do rozsahu, který do ní umožňoval zahrnout prvky předchozí lidové kultury i takzvané velké tradice elitní kultury, komerčně upravené pro široké čtenářstvo. Před vzestupem novin to byla kultura knížek lidového čtení, tištěných balad a různých letáků s náboženským, moralizujícím, morbidním a apokalyptickým obsahem, která propojovala staré tradice s moderní kapitalistickou kulturou tištěné zábavy a informací. Aby byla nová tištěná kultura úspěšná, musela zůstat v úzkém spojení s orální tradicí a reprodukovat její typické charakteristiky. Právě díky schopnosti vmísit prvky starých tradic do nového kulturního prostředí se populární kultura stávala reprezentantem lidových vrstev. Prvky původní lidové kultury tak byly stále více lidem prodávány zpět v procesu komerčního podnikání. Výsledné produkty si oblíbili hlavně lidé z nižších vrstev. Jedním z důležitých prvků, které přebrala městská populární kultura od lidové, byla tendence k ironickému vymezování se a subverzitě vůči mocným, jejich normám a kultuře. Obrazový charakter se stal hlavním charakteristickým znakem nové, transformované a expandující populární kultury. Hlavním obsahem prvních masových časopisů jako britského The Illustrated London News nebo francouzského L’Illustration byly ilustrace a senzační příběhy. Ke vnímání obrázků nebylo třeba umět moc číst, což představovalo hlavní zlom, protože se tištěná kultura stala dostupnou méně vzdělaným lidem, a tištěné obrázky tak byly prvním médiem pravidelné masové komunikace. Je třeba si uvědomit, že až do 19. století lidé z nižších, méně vzdělaných vrstev nechodili ani do muzeí, ani neměli doma pověšené žádné obrazy či reprodukce, takže obrazy vůbec nevídali s výjimkou kostelů a občasných vystoupení interpretů a prodejců kramářských tisků. Situace se začala zvolna měnit až na přelomu 18. a 19. století s nástupem levných dřevorytů. Ale i v mnohem bohatší Anglii z těchto technologických novinek profitovala až do třicátých let hlavně střední třída, pro chudší obyvatele byly tyto reprodukce stále finančně nedostupné, mohli si maximálně dovolit koupit od potulných prodejců levnou knížku s primitivním dřevořezem na titulu. Ve městě alespoň mohli obdivovat reprodukce za výlohou obchodů s tisky, ale na venkově obyvatelům zůstávaly jen zmíněné kramářské tisky, často vyvěšované po hospodách. Jejich hlavními náměty byly vraždy, exekuce a milostná tematika. Tyto jednoduché obrázky vycházely z obrazové tradice vysoké kultury, ikonografií, konvencí v zobrazování atd., ale v nesofistikované, neopracované podobě jednoduché nápodoby. Obyčejným lidem vyobrazení chyběla a venkovany fascinovaly i typicky anglické malované vývěsní štíty hostinců. V šedesátých letech zasáhla rozvíjející se produkce populární kultury v Anglii plně i dělnické vrstvy, které tak poprvé získaly zkušenost s obrazovou kulturou a připojily se tím ke kulturní formaci neomezené věkem, pohlavím ani třídou — k mase. Podle Patricie Anderson tak dělníci spolu s participací na nové masové zkušenosti populární kultury souhlasili s civilizujícími hodnotami obsaženými v mnoha kulturních artefaktech. Kromě osobního uspokojení potřeby zábavy a informací s tím zároveň získávali repertoár sociálních a kulturních hodnot, které se v produktech populární kultury vyskytovaly a které obohacovaly jejich vyvíjející se třídní identitu. V českém prostředí se v druhé polovině 19. století začala komercionalizovat nejdříve měšťanská kultura. Rozvoj dopravy a komunikací, médií i národní kultury v této době ukončil izolaci jednotlivých měst a měšťané začali využívat možnost konzumovat díla vytvořená jinde. Nejdříve se ustanovil nakladatelský trh umožňující šířit knihy a časopisy, později se přidaly divadelní soubory a na konci století si bylo možné pozvat na představení i houslového virtuosa či dechovou kapelu. Součástí zmasovění a mechanizace kultury byla i možnost zakoupení si grafiky či továrně vyráběného litinového kříže místo náhrobku od místního kameníka. Tento vývoj vedl ke zlevnění, tedy větší dostupnosti těchto artefaktů a do kulturního provozu se zapojovaly stále větší skupiny obyvatel. Jeho důsledkem však bylo i odumírání tradičních průvodů s maskami, karnevalů, stejně jako sousedských divadelních produkcí, místo kterých se rozvíjelo ochotnické divadlo. To představovalo ušlechtilou měšťanskou zábavu, osvícenou, výchovnou, ale mělo mnohem míň diváků než sousedské hry v plenéru, docházelo tedy k elitizaci těchto představení. První profesionální představení vozili po městech loutkáři, po roce 1848 se objevily první české kočovné společnosti, do té doby do českých zemí občas zajížděly společnosti německé. Po uvolnění v šedesátých letech začaly hromadně vznikat ochotnické a pěvecké spolky, po městech se stavěly či upravovaly divadelní sály, letní arény a občas i celé divadelní budovy. Na konci 19. století městské kulturní prostory doplnily sokolovny a muzejní budovy. Návštěvníky představení byli drobní a zámožní měšťané, studenti, příslušníci inteligence i někteří zaměstnanci řemesel a obchodů, občas i zřízenci a dělníci. Návštěvnictvo ovšem bývalo regulováno, například služky měly někde vstup zakázán. V sedmdesátých letech se přidalo dělnické divadlo a na počátku nového století se tento fenomén šířil i na venkov, kde ubylo kočovných divadelníků, kteří dávali přednost angažmá v přibývajících kamenných divadlech. Hlavním repertoárem se stala opereta. Redakčně upraveno.   Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.