Cesta vlakem z Vídně do Benátek nezanechala v mé mysli skoro žádné stopy. Snad hodinu jsem sledoval krouživě mě míjející světla necitlivě zastavěného jihozápadního okraje metropole, až jsem se pak, upokojen rychlou jízdou, která na mě po nekonečných vídeňských toulkách působila jako utišující prostředek, pohroužil do spánku. A zatímco venku se už všechno dávno nořilo do tmy, spatřil jsem ve snu venkovský výjev, na nějž nemůžu od té doby zapomenout. Téměř celou jeho spodní část překrývala přicházející noc. Jakási žena tlačila po polní cestě kočárek k několika domům. Na jednom z nich, sešlém hostinci, byl velkými písmeny pod lomenicí vyveden nápis Josef Jelinek. Nad střechami čněly temné lesnaté vrcholy hor, jejichž černé zoubkované hřebeny ostře vystupovaly ve večerním svitu. Všechny pak přečnívala planoucí, průhledná a oheň a jiskry dštící špička Sněžníku, jež se tyčila v pohasínajícím jasu oblohy pokryté podivuhodnými šedorůžovými oblaky, mezi kterými vykukovaly zimní planety a srpek měsíce. Ve svém snu jsem neměl nejmenších pochyb o tom, že oním vulkánem je právě Vídeňský Sněžník, stejně jako jsem nepochyboval, že okolní krajina, nad niž jsem zanedlouho za třpytivého mrholení vystoupal, je Argentina, nekonečně rozlehlé zelenající se pastviny s ostrůvky stromů a bezpočtem koní. Probudil jsem se teprve tehdy, když se vlak, který se tak dlouho sunul rovnoměrnou rychlostí údolími, rozjel z hor do roviny. Rázně jsem stáhl okno. S hlukem se proti mně vyvalily cáry mlhy. Řítili jsme se divoce kupředu a modravě černé kamenné masy téměř vrážely svými zahrocenými klíny do vlaku. Vyklonil jsem se a marně pátral po jejich vrcholcích. Před námi se otevírala rozeklaná údolí, hučely horské potoky a vodopády, bíle zpěněné v pozvolna končící noci, byly tak blízko, že se mi závanem jejich chladu zachvěla tvář. Furlánsko, táhlo mi hlavou, a přirozeně jsem pomyslel na katastrofu, jež oblast před několika málo měsíci postihla. Za rozbřesku vystupovaly zvolna z šera úlomky skal, hory sesuté zeminy, pobořená stavení, haldy suti a štěrku, tu a tam se kolem mihly siluety malých stanových vesniček. V celé oblasti nebylo vidět téměř jediné světlo. Nízké mraky přicházející z alpských údolí a šířící se nad zpustošenou zemí se mi v představách spojily s Tiepolovým obrazem, před nímž jsem často trávil dlouhé hodiny. Je na něm v rovině ležící město Este, zasažené morovou ranou, ale napohled neporušené. V pozadí se táhne pohoří s dýmajícím vrcholem. Jako by malíř namaloval světlo šířící se po obraze přes závoj popela. Skoro to vypadá, že právě ono vyhnalo obyvatele z města do polí, kde potácející se postavy definitivně skolila epidemie zasáhnuvší jejich útroby. V popředí výjevu leží morem schvácená mrtvola matky, na paži ještě živé děcko. Vlevo klečí svatá Tekla a přimlouvá se za obyvatele města, tvář obrácenou k obloze, kde se vzduchem míhají nebeské voje, a pokud k nim vzhlédneme, dají nám znát, co se odehrává nad našimi hlavami. Svatá Teklo, oroduj za nás, abychom byli milosrdně ušetřeni všech nakažlivých chorob a náhlé smrti a nedostihla nás zkáza. Amen.

sebald

Když jsem na nádraží Santa Lucia prošel u holiče ostrou kúrou a vyšel na přilehlé prostranství, spočívala ještě mezi domy a nad Velkým kanálem těžká vlhkost podzimního rána. Kolem projížděly až po okraj ponořené a do výše naložené čluny. Šplouchavě se nořily z mlhy, jako pluh brázdily rosolově zelenou vodní záplavu a opět mizely v bílých chuchvalcích mlhy. Jejich kormidelníci stáli na zádi vzpřímeně a bez hnutí. S rukou na kormidle hleděli neochvějně vpřed, každý z nich, jak se mi zdálo, budící dojem odhodlanosti k pravdě. Od Fondamenty jsem se vydal, ještě dlouho pohnut významem, jaký jsem těm mužům připisoval, přes rozlehlé náměstí po Rio terra Lista di Spagna a přešel Canale di Cannaregio. Kdo vejde do středu tohoto města, nikdy neví, co dalšího spatří nebo kdo v příštím okamžiku uvidí jeho. Sotva do něj vstoupí, hned ho zas jiným východem opustí. Tyhle krátké expozice jsou až teatrálně nemravné a zároveň v sobě mají cosi ze spiknutí, do nějž je člověk zatažen, aniž o to stál. Kráčí-li za někým v jinak prázdné uličce, stačí, aby nepatrně zrychlil, a okamžitě nažene chodci před sebou strach, a totéž se může pochopitelně stát i jemu, ucítí-li v zádech pronásledovatele. Zmatek se tu střídá s mrazivým úlekem. Proto jsem přijal s určitým ulehčením, když jsem po hodině bloudění kolem vysokých domů ghetta znovu narazil u San Marcuoly na Velký kanál. Urychleně jsem nastoupil do vaporetta, jako bych byl jedním z místních a spěchal na nákup. Mlha mezitím prořídla. Nedaleko ode mě, na jedné ze zadních lavic, se rozvaloval muž v ošoupaném zeleném lodenovém kabátě, v němž jsem okamžitě poznal Ludvíka II. Bavorského. Byl sice o něco starší a vytáhlejší a bavil se kupodivu s jakousi dámou trpasličího vzrůstu silně nazální angličtinou vznešených vrstev, ale jinak všechno souhlasilo: chorobná bledost tváře, doširoka otevřené dětské oči, zvlněné vlasy i zkažené zuby. Il re Lodovico, nebylo o tom pochyb. Pravděpodobně sem do città inquinata Venezia merda dorazil přes vodu, pomyslel jsem si. Když jsme vystoupili, pozoroval jsem ho, jak kráčí v rozevlátém plášti po Riva degli Schiavoni a zmenšuje se nejen vlivem narůstající vzdálenosti, ale i proto, že se při nepřetržitém hovoru se svou drobnou průvodkyní stále víc skláněl. Dál jsem je nesledoval a místo toho se usadil v nábřežním baru, vypil ranní kávu, pročetl Gazzettino, udělal si pár poznámek o pobytu krále Ludvíka v Benátkách a začetl se do Grillparzerova Deníku na cestě do Itálie z roku 1819. Koupil jsem si jej ještě ve Vídni, protože na cestách se mi nezřídka daří stejně jako Grillparzerovi. Podobně jako jemu se mi nic nelíbí, většina pamětihodností mě obvykle hluboce zklame a nezřídka usoudím, že bych byl udělal líp, kdybych zůstal doma u svých map a cestovních plánů. Dokonce i Dóžecímu paláci vzdává Grillparzer úctu jen s výhradami. Přes veškeré křehké umění a půvab svých arkád a říms, píše, má palác neforemný korpus a připomíná krokodýla. Jak na tohle přirovnání přišel, nevím. To, o čem se uvnitř rozhoduje, musí být tajemné, nezvratné a tvrdé, soudí a nazývá palác kamennou záhadou. Povaha téhle záhady bude nejspíš děsivá, neboť Grillparzera neopouští po celou dobu jeho pobytu pocit, že se tam děje cosi příšerného. Coby znalec práva bez ustání přemýšlí o paláci, který si za své sídlo zvolily soudní úřady a v jehož skrytém nitru se rodí to, čemu říká Neviditelný princip. Vystupují před ním zesnulí, pronásledovatelé i pronásledovaní, vrazi i zavraždění se zahalenými hlavami. Nešťastného, mimořádně citlivého úředníka z toho mrazí v zádech.

Jedním z těch, kdo se dostali s benátskou soudní pravomocí do křížku, byl Giacomo Casanova. Jeho Histoire de ma fuite des prisons de la République de Venise, qu’on appelle Les Plombs, écrite à Dux en Bohème l’année 1787, která vyšla poprvé v Praze roku 1788, podává výstižný obraz vynalézavosti tehdejšího trestního soudnictví. Mezi jiným popisuje Casanova i rdousící aparaturu. Oběť je posazena zády ke zdi, na níž je připevněn třmen ve tvaru podkovy. Do něj se vsune hlava tak, aby třmen obepnul polovinu krku. Kolem hrdla je pak ovinut pás vedoucí k navijáku, jímž zvolna otáčí pacholek tak dlouho, dokud sebou odsouzenec nepřestane zmítat. Aparát je uložen ve vězení pod olověnými střechami Dóžecího paláce. Když je sem Casanova předveden, je mu právě třicet. Šestadvacátého července 1755 ráno vstoupí do jeho pokoje messer grande. Vyzve Casanovu, aby bez otálení vstal, vydal mu veškeré písemnosti, které u sebe přechovává, oblékl se a následoval ho. Slovo „tribunál“, píše Casanova, mě úplně ochromilo a ponechalo mi pouze fyzickou svobodu nutnou k uposlechnutí příkazu. Mechanicky ještě vykoná toaletu, navlékne si širokou košili a přes ni nově ušitý kabát, jako by se chystal na svatbu. Chvíli nato se ocitne v šest sáhů dlouhém a dva sáhy širokém prostoru pod střechou paláce. Samotné vězení, do nějž ho uvrhli, měří čtyřikrát čtyři metry. Je tak nízké, že se v něm nemůže narovnat, a není vybaveno jediným kusem nábytku. Do zdi je zapuštěno prkno sloužící jako stůl i postel, na něž Casanova odloží svůj krásný hedvábný plášť, neslavně posvěcený nový kabát a klobouk se španělskou krajkou a bílým volavčím perem. Na půdě panuje strašné horko. Za mříží spatří pobíhat krysy velikosti zajíce. Přistoupí k okennímu parapetu, odkud je vidět nebe, a v téhle nehybné pozici zůstane plných osm hodin. Nikdy předtím, říká, neměl v ústech tak trpkou chuť. Propadne trudnomyslnosti, která ho dlouho neopouští. Přicházejí vedra. Z Casanovy stékají potůčky potu. Dva týdny trpí zácpou. Když z něj konečně vyjde jako kámen tuhé lejno, má dojem, že bolestí umře. Přemýšlí o hranicích lidského rozumu. Konstatuje, že přestože se člověk zblázní jen zřídka, stačí k tomu málo. Nepatrný posun způsobí, že nic náhle není jako předtím. Jasný rozum přirovnává Casanova ke sklu, které se nerozbije, pokud ho někdo neroztříští, ale jež je snadné zničit. Stačí jediný chybný pohyb. Proto se rozhodne, že se vzchopí a pokusí se své situaci porozumět. Brzy si ujasní: vězni v tomhle vězení jsou samí ctihodní lidé, které je však třeba z důvodů, jež znají jen soudci a které se uvězněným nesdělují, vyloučit ze společnosti. Zakročí-li tribunál proti nějakému zločinci, je v tu chvíli už přesvědčen o jeho vině. Na nařízení, podle nichž jedná, dohlížejí koneckonců senátoři, kteří jsou voleni z nejschopnějších a nejbezúhonnějších lidí města. Casanova si uvědomí, že se bude muset smířit s právním systémem republiky, který je teď na rozdíl od jeho pojetí práva jediným platným měřítkem věcí. Fantastické představy o pomstě, jimiž se v počátcích svého uvěznění zabýval — jak vzbouří lid a znectí především vládu a aristokracii —, se samy od sebe rozplývají. Brzy je dokonce svolný prominout republice bezpráví, jehož se na něm dopustila, jen když ho pustí na svobodu. Přijde rovněž na to, že s mocí se lze do určité míry dohodnout. Některé věci denní potřeby, pár knih a jídlo si smí nechat přinést na vlastní náklady do cely. Počátkem listopadu dojde v Lisabonu k velkému zemětřesení a přílivové vlny dosáhnou až k břehům Holandska. Casanova pozoruje, jak se jeden z nejtěžších střešních trámů u jeho vězeňského okna natočí a pak vrátí do původní polohy. Nedlouho poté se vzdá vší naděje na propuštění z vězení, o němž neví, zda mu není souzeno navěky. Všechny jeho úvahy se teď soustředí na přípravy na útěk, jež mu včetně jednoho vážného nezdaru zaberou celý rok. Protože se smí každý den procházet jistou dobu po půdě, kde se válí všelijaké harampádí, podaří se mu opatřit si pro svůj záměr několik prospěšných věcí. Narazí přitom i na hromadu starých sešitů se záznamy o trestních procesech z minulého století. Obsahují obvinění vůči zpovědníkům, kteří zneužívali pokání jiných k vlastnímu prospěchu, do nejmenších podrobností popisují zvyklosti učitelů obviněných z pederastie a jsou rovněž plné svérázných a pro právní vědu inspirativních líčení nejrůznějších přestupků. Obzvlášť časté, jak Casanova ze starých listů vyčetl, jsou otázky týkající se svádění panen v městských sirotčincích, k nimž patřil i dům, jehož obyvatelky pozvedaly v kostele Navštívení Panny Marie nedaleko olověných komor na Riva degli Schiavoni denně hlas k Tiepolovu nástropnímu obrazu tří hlavních ctností, jehož se malíř naposledy dotkl štětcem tři dny před Casanovým zatčením. Jurisdikce se v těch dobách i později bezesporu zabývala zejména usměrňováním milostných pudů, a nemálo arestantů, z nichž pod olověnými střechami paláce pozvolna vyprchával život, jistě patřilo k neukojitelným povahám, jejichž touha je pokaždé dohnala k tomu jedinému.

Na podzim druhého roku dospějí Casanovovy přípravy tak daleko, že může pomýšlet na útěk. Chvíle je příznivá, neboť inkvizitoři přejíždějí v těch týdnech na terra firma a dozorce Lorenzo se v nepřítomnosti nadřízených zpravidla opíjí. Na určení přesného dne se po způsobu sortes virgilianae dotáže Ariostova eposu Orlando furioso. Nejprve si zapíše otázku, o niž mu jde, z čísel, která z ní vyplynou, vytvoří obrácenou pyramidu, a po trojnásobné operaci — odečtení devítky od každé dvojice čísel — dospěje k prvnímu řádku sedmé strofy devátého zpěvu: Tra il fin d’ottobre e il capo di novembre. Údaj přesný jako úder hodin je pro Casanovu rozhodujícím pokynem, neboť v téhle neuvěřitelné časové shodě spatřuje projev zákona, kterého se není možné dobrat ani nejpronikavějším myšlením, a jemuž se proto podřizuje. Mne tenhle Casanovův pokus rozkrýt pomocí zdánlivě libovolné hry slov a čísel cosi neznámého přiměl, abych zpětně zalistoval v kalendáři, a ke svému překvapení, ba úleku jsem zjistil, že onen den osmdesátého roku, kdy jsem seděl v baru na Riva degli Schiavoni mezi hotelem Danieli a Santa Maria della Visitazione, tedy nedaleko Dóžecího paláce, byl posledním dnem měsíce října, a tudíž výročím dne, respektive noci, kdy Casanova s průpovídkou E quindi uscimmo a rimirar le stelle na rtech rozrazil krokodýlův olověný pancíř. Téhož večera jsem se v baru na Rivě, kam jsem se po pozdní večeři ještě jednou vrátil, dal do hovoru s Benátčanem jménem Malachio, který studoval v Cambridgi astrofyziku, a jak se ukázalo, nejen na hvězdy pohlížel ze zásadního odstupu. Kolem půlnoci jsme vpluli jeho člunem, který na nás čekal u mola, do dračího ohonu Velkého kanálu, minuli nádraží a Tronchetto a vyjeli do laguny, odkud bylo vidět řady světel rafinerií v Mestre, rozbíhající se na obě strany. Malachio vypnul motor. Člun se zvedal a klesal s vlnami a mně se zdálo, že uplynula dlouhá doba. Před námi dohasínala zář našeho světa a my se pohledu na nebeské město nemohli nabažit. Zázrak života povstalého z uhlíku končí v plamenech, poznamenal Malachio. Motor opět naskočil, příď člunu se nadzdvihla a my vpluli širokým obloukem do Canale della Giudecca. Můj průvodce ukázal mlčky na místní spalovnu, ležící na bezejmenném ostrůvku západně od kanálu. Nad mrtvolně tichou betonovou stavbou se vznášel bílý kouř. Na můj dotaz, zda se tu pálí i v noci, odpověděl Malachio: Sí, di continuo. Brucia continuamente. Spaluje se bez přestání. Do obrazu se vsunul Stuckyho obilný mlýn, zbudovaný v minulém století z milionů cihel. Svými slepými okny shlíží z Giudeccy na protější Stazione Marittima. Budova je to tak mohutná, že by jistě několikrát hravě pojmula samotný Dóžecí palác, a člověk si klade otázku, zda tu skutečně mleli jen obilí. Ve chvíli, kdy jsme míjeli fasádu tyčící se před námi ve tmě, vystoupil zpoza mraků měsíc a v jeho svitu se pod levým průčelím mlýna rozzářila zlatá mozaika zobrazující žnečku se svazkem klasů, jejíž postava působila v téhle krajině kamení a vod nanejvýš překvapivě. Malachio řekl, že v poslední době hodně přemýšlel o zmrtvýchvstání a pátral po významu věty, podle níž byly naše kosti a těla přeneseny anděly před tvář Ezechielovu. Žádné odpovědi se zatím nedobral, ale vlastně mu stačily samotné otázky. Obilný mlýn zmizel ve tmě a před námi se vynořila věž kostela San Giorgio a kupole baziliky Santa Maria della Salute. Malachio zamířil k mému hotelu. Už nebylo co říct. Přistáli jsme a podali si ruce. Vystoupil jsem na břeh. Vlny pleskaly o kameny porostlé střapatým mechem. Člun provedl ve vodě obrat. Malachio mi ještě zamával a zvolal: Ci vediamo a Gerusalemme! A z větší vzdálenosti ještě jednou a hlasitěji: Příští rok v Jeruzalémě! Přešel jsem prostranství před hotelem. Nic se nepohnulo. Všichni už leželi v posteli. Dokonce i noční portýr opustil své stanoviště a v jakési otevřené komůrce za vrátnicí se uložil na úzký kavalec s podivně vysokými nohami, jako by ležel na márách. V televizi se tiše chvěl monoskop. Jen stroje pochopily, že spát už se nesmí, pomyslel jsem si, když jsem stoupal do schodů k pokoji, kde i mě záhy přemohla únava.

Překlad Radovan Charvát

 

Vydává nakladatelství Paseka.


W. G. Sebald (1944—2001), rodák z německého Allgäu, žil od r. 1970 ve Velké Británii, kde mj. působil jako profesor evropské literatury na University of East Anglia a jako ředitel Britského centra literárního překladu. V češtině dosud vyšly jeho prózy Vystěhovalci (1992, č. Paseka 2006), Austerlitz (2001, č. Paseka 2009) a Saturnovy prstence (1995, č. Paseka 2012).