Podřízeno pointě
Literární cena Knižního klubu letos dospěla do dvacátého ročníku a i přes opakující se kritický hlas vůči způsobu jejího udělování nelze pořádajícímu nakladatelskému domu upřít, že na literární scénu uvedl nejednoho kvalitního prozaika. V dnešní době je způsob organizace ceny — tedy že do soutěže jsou anonymně přijímány rukopisy a vítězný je „za odměnu“ vydán — sice výjimečný, ale před druhou světovou válkou podobnou soutěž vyhlašovala nakladatelství běžně (mimo jiné tak byla „objevena“ Jarmila Glazarová).
Letošním laureátem, dle záložky na obálce v celé historii vůbec nejmladším, se stal Radovan Menšík (1986) se svým románem Vedlejší pokoje. Pro bedlivého pozorovatele literárního života není Menšík úplně neznámým jménem. V roce 2011 vydal v Nakladatelství Franze Kafky povídkový soubor Moucha v kleci a jiné povídky. Již tehdy bylo patrné, že Menšík přistupuje k psaní s předem promyšleným konceptem a upřednostňuje analytický typ próz, který nevyžaduje rozsáhlý vnější děj.
A podobně je tomu u prozaikova románového debutu. Příběh je nahuštěn do tří dnů a jeho dějištěm je relativně uzavřené prostředí venkovského penzionu, kde se míjejí obyvatelé čtyř sousedících pokojů. V jednom z nich se ubytoval pětadvacetiletý mladík, který se připravuje na návrat své dívky po jejím ročním pobytu v zahraničí. Druhý pokoj obývají dva stárnoucí muži, kteří se seznámili za velmi zvláštních okolností. Stali se přáteli poté, co jeden z nich pravidelně naslouchal hospodským sporům dvou starců o Boha. Když pak odpírač Boží existence zesnul, nahradil jej Viktor a stal se Emanuelovým komunikačním partnerem. V dalším pokoji tráví svoji dovolenou manželský pár středních let se svými dvěma dětmi, jejich soužití nese všechny parametry harmonické rodiny. Jako poslední do penzionu dorazí mladý milenecký pár, který svůj společný život teprve dolaďuje.
Čtenář střídavě nahlíží do soukromí čtyř „pokojových jednotek“, ať už prostřednictvím hovorů jejich dočasných obyvatel, či mnohem častěji pomocí jejich prožitků, vjemů a vzpomínek. „Psychonarace“ je autorovým oblíbeným vyprávěcím prostředkem, v případě mladíka, který je jako jediný single, vlastně ani nemá jinou možnost, jak jeho nitro charakterizovat. Tohoto vypravěčského způsobu pak frekventovaně používá ke zpochybňujícím úvahám, které obracejí původní význam věci, události či citu v jeho pravý opak. Relativizace jinak běžně uznávaných hodnot působí zpočátku zneklidňujícím dojmem, avšak postupem času se z ní stává vyprázdněná manýra, která se zdá pouze zaplňovat prázdné listy knihy. Aktéři těchto pseudointelektuálských výkonů ztrácejí svoji životnost, začínají šustit papírem.
Prezentace postav zaujímá v příběhu významné místo, stejně jako striktně dodržované pojmenování mužských hrdinů (mladík, Ludwig, Baum, Viktor), jež sehraje stěžejní roli v závěru. Autor tu prostřednictvím pevně uchopené konfigurace protagonistů nastražil na čtenáře past a dostál avizovanému oznámení na obálce, že příběhy hrdinů „spolu souvisejí mnohem víc, než by se zpočátku mohlo zdát“. Nutno uznat, že závěrečné odhalení identity obyvatel sousedících pokojů je vskutku překvapivé a v kontextu české prózy nejspíš i originální, avšak moje výhrady vůči autorovu způsobu psaní ještě prohloubilo. Ukázalo se totiž, že právě pointě, již nemohu potenciálnímu čtenáři z pochopitelných důvodů prozradit, autor až příliš násilně podřídil všechny složky textu. Všecko do posledního detailu zaklaplo tak, jak autor zamýšlel, veškeré své kroky měl při konstrukci textu plně pod kontrolou. To sice nemusí být na škodu věci, ostatně ani já nejsem milovníkem improvizace, jež bývá nejednou signálem nemohoucnosti, avšak z románu přímo čiší chladný kalkul. Ve světě Menšíkova příběhu se může čtenář cítit jako ptáček v čerstvě vyklizené klícce: všechno čisté a uměřené, ale něco životného tomu prostě chybí.
Radovan Menšík: Vedlejší pokoje, Euromedia — Knižní klub, Praha 2015