Poetické knižní poklady

Kvapem se blíží konec roku, akviziční agenda největší české knihovny se uzavírá, je potřeba dokončit už jen několik posledních záznamů a pak čerpat dovolenou. Ale i takto na poslední chvíli jsem měl štěstí na dva knižní objevy — jeden se mi objevil na stole, druhý jsem aktivně vyhledal. Oba jistě potěší každého milovníka pěkných knih.

Francouzský objev

Někdy mám za úkol zpracovat titul, který na první pohled působí obyčejně, ale jakmile jej vezmu do rukou a začnu listovat, všechno se změní. A to byl případ malé knížky v červených deskách. Přestože se Isidore Lucien Ducasse kvůli onemocnění tuberkulózou v době pruského obležení Paříže dožil pouhých dvaceti čtyř let, zajistil si pod svým známějším pseudonymem Comte de Lautréamont významné místo nejen ve francouzské literární historii. Svými dvěma díly ovlivnil zejména surrealisty, později byl dokonce označen za jejich předchůdce, a to společně s Arthurem Rimbaudem.

A celé to vlastně bylo dílem náhody, když se francouzský dadaistický — a později surrealistický — básník a spisovatel Philippe Soupault vydal do pařížského knihkupectví a bezděky sáhl po knížce Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy). Ojedinělé dílo vyšlo nejdříve sešitově v letech 1868—1869, ale až později se mu dostalo výraznějšího přijetí, přičemž toho největšího se autor už nedožil.

Zpěvy Maldororovy jsou básněmi v próze, jejichž podstatou je mizantropická, zlá, absurdní a lehce perverzní povaha hlavní postavy Maldorora, který se vzdal konvenční morálky. A právě tento charakter básnického díla je pojítkem se surrealismem.

Předkládaný výbor ze Zpěvů Maldororových uspořádali Philippe Soupault a Karel Teige, který je společně s Jindřichem Hořejším přeložil, navíc napsal studii o Lautréamontově životě a díle a navrhl typografickou úpravu, obálku a desky. Vydání zkrášlují ilustrace Jindřicha Štyrského. A právě ony z této knihy dělají sběratelskou záležitost.

Knihu vydal na jaře roku 1929 Jan Fromek v bibliofilské edici Odeon ve třech stech číslovaných výtiscích, z nichž některé byly ručně kolorované a podepsané Štyrským. Dnes se dá v antikvariátech najít především novější vydání z roku 1967, které je výrazně levnější než ono starší, jehož cena se pohybuje v řádu desítek tisíc korun.

Nesehnatelná

Jak píše Michaela Weiss v nedávno publikovaném portrétu: „V současnosti je to tišší, ale o to výraznější hlas Emily Dickinsonové, který fascinuje kritiky, čtenáře, a dokonce i filmové producenty.“ Díky tomu, že nám autorka svůj článek poslala s výrazným předstihem, mohl jsem se ponořit do tvorby této výrazné osobnosti americké poezie. Vzápětí jsem si pustil loňský seriál Dickinson a za pár dní zhlédl všechny díly.

Samozřejmě jsem si chtěl počíst v jejích básních, nicméně při hledání dostupných titulů Emily Dickinsonové jsem narazil na jeden problém — vzhledem k aktuálnosti a originalitě nejsou její díla téměř k mání. A tak jsem využil toho, že pracuju v Národní knihovně, a půjčil si tři sbírky.

Jednou z nich je Můj dopis světu ve zdařilém překladu Jiřiny Haukové, který vyšel v edici Květy poezie nakladatelství Mladá fronta roku 1977. Jde o edici existující už od roku 1958, dosud v ní vyšlo 241 svazků české i světové poezie. Přestože oficiálně neskončila, v posledních dvanácti letech v této edici kapesního formátu nevyšlo nic nového. Vzhledem k množství vydaných titulů není problém sehnat celou řadu svazků. Samozřejmě až na poezii Emily Dickinsonové, ačkoliv ta vyšla ve čtyřech tisících výtisků. (Což je dnes téměř nepředstavitelné.)


Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s 1. Podzemním antikvariátem.