Poezie je jedním z nekonečných způsobů pochopení světa

„Z hlediska formálního i tematického se mírně posouvá, ale s radikálními odlišnostmi nepřichází. Každá jeho sbírka je vždycky o stupínek lepší a vycizelovanější. Údiv nad tím, jak to ksakru dělá, je údivem nad tajemstvím, které slibuje poezii.“ (M. Alexa). Básník a překladatel Milan Děžinský (nar. 1974) je zde s očekávanou novinkou Obcházení ostrova.

V civilu jsi pedagog, takže musíš být vždy připraven s otevřeným hledím reagovat na cokoliv. Čím je pro tebe poezie? Jaký je její smysl? Hledání smyslu poezie je zřejmě jedním z nekonečných způsobů pochopení světa, ne? Pro mě je poezie snaha vytvářet mentální model skutečnosti a pak ho — zpětně — ověřovat. Svět popsat a tím si ho pro pochopení zjednodušit. Pokud to chceš pateticky: chci mít tu záhadu lásky, života a smrti napsanou v hymnických strofách. Název novinky Obcházení ostrova je možná jen libozvučná cestovatelská momentka, ale stejně se mi zdá, že je to přesně trefený pocit muže ve středním věku, pletu se? Ano, jistě, ale nejen to. Především je ta ostrovní symbolika spojená s místem: roudnický říční ostrov nemá jméno a veřejnosti je nepřístupný; obcházet se dá jen po březích řeky a dívat se lze na něj jen z dálky. Pokud ovšem neskočí básník do řeky a nezačne plavat. Pak lze mít na mysli obcházení ostrova, tak jak jej obcházel Cyrus Smith se svými kumpány ve slavné verneovce. Něco, s čím lze začít, dostaneme-li se na neznámý opuštěný ostrov a musíme se zařídit podle toho. Obcházení ostrova jsem psal jako závěrečnou část trilogie, kterou jsem započal Přízraky a rozpracoval v Tajném životě. Jako experimentální ponor do údivu nad světem a smutkem z jeho pomíjivosti. Také ve tvých nových básních jsou ostré existenciální šlehy, přesto mne překvapilo, že při veřejném čtení své práce prezentuješ sebevědomě, civilně a tak dále, což je styl, který se tady moc nenosí. Hm, vždycky mne překvapí, že celá řada čtenářů reaguje na mé básně tak jako právě teď ty. Ale nemám to nikomu za zlé. Jistě na tom mám i svůj podíl. Takzvaný turpismus, ponurost, expresionistický škleb, to vše v mých textech lze jistě nalézt. Ale pro mne to byly vždy básně civilní, popisné, bez okázalých jinotajů. Alespoň tak to bylo v prvním plánu, než si mne text vzal a udělal si se mnou, co sám chtěl. Vzájemně si toho moc nedarujeme a já mu všechny ty rány vracím při nelítostné editaci.

Milan Děžinský, foto: archiv Hosta

Milan Děžinský, foto: archiv Hosta

Přeložil jsi například básně nositelky Pulitzerovy ceny Sharon Olds, ale i jiné autory, co je to za způsob práce? Co taková zkušenost přinese překladateli, který poezii sám píše? Nejhlubší a nejdobrodružnější způsob čtení. Jde o to dostat se za text, uvěřit mu, ale nebýt servilní k originálu. Mít na paměti, že důležitější než dokonalý překlad je „přesná“ česká báseň. A zároveň je to velká škola básnického řemesla. Pochopení, tedy neustálá rekonstrukce a dekonstrukce pravidel, jak může být báseň udělána. Inicioval jsi ročenku Nejlepší české básně, která je inspirovaná podobným americkým projektem, jež po desítky let vychází v řadě zemí. V jaké je vlastně kondici v zemi svého původu? A u nás? Jsi na antologii stále zvědavý? Nejsem si vůbec jistý, jak to vypadá v USA. I když ročenku Best American Poetry stále sleduji, nemohu porovnávat s českou mutací antologie, která je jiná a unikátní právě tím, že se na ní pokaždé střídají nejen arbitr, respektovaný básník, ale též editor. K našim „nejbásním“ bych rád dal monotematický rozhovor, mohu-li, neboť tady na to není asi prostor a nerad bych byl příliš proklamativní. Určitě, vrátíme se k tomu. Prý se chystá knižní vydání tvých básní v angličtině, to je bezvadné. Jak je to daleko? Můj dlouholetý kamarád a vynikající překladatel Nathan Fields přeložil sbírku Tajný život. A skvělý internetový časopis B O D Y, který zaštiťují jména v Praze žijících anglicky mluvících básníků, jako je Joshua Mensch, Stephan Delbos nebo Christopher Crawford, se pro sbírku nadchnul a něco s ní publikačně plánuje. Ale nerad bych předbíhal.
Milan Děžinský vystudoval učitelství českého jazyka a angličtiny. Vydal sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003), Přízraky (2007) a Tajný život (2012). Za sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Žije v Roudnici nad Labem.