Poezie NDR
Toto vyprávění je vánoční, novoroční, tříkrálové, něco z toho — dojemné, plné mrazu a rozzářených cizích oken, lidské hrubosti a hrubé lidskosti a má se číst u krbu.
Před koncem roku 2019 jsem uklízel knihovnu. Pár zatoulaných knížek jsem zařadil ke správným edicím, vytahal všechno možné, co jsem za rok nastrkal mezi svazky (mám takový zlozvyk), uhladil zmuchlané přebaly a zastrkal záložky, vyřadil asi patnáct knih a ročník jednoho literárního časopisu, trochu si u toho početl a pak to všechno spláchnul Diavou. Vyřazené knihy a ten ročník jsem — jako vždycky — dovlekl na naše malé nádraží, kde máme malou nádražní knihovnu. Náklad jsem rozložil a pečlivě naaranžoval — byl přece konec roku, kdy se všechno musí dvakrát obrátit, než se to položí, zakončit mašlí, než se to pustí. A tak jsem na peroně zanechal působivý objekt sestávající z různě pootevřených knih a okázale narafičených obálek, završený pěti svazky odeonské edice Čtení na dovolenou a antologií Poezie NDR (velký formát, obrovský titul a také Odeon). Když jsem odcházel, dvakrát jsem se vrátil a třikrát ohlédl. Ještě by k tomu jako doprovod mohlo trochu zasněžit!
Později toho mrazivého dne jsem jel pantografem do města a už doma jsem se — jako vždycky — těšil, že se podívám, co z mých knih na nádraží ubylo. Ale jaké překvapení! Nádražní knihovna byla úplně prázdná! A do vlaku nastupoval muž s obří taškou, z níž vykukovala Poezie NDR!
Nastoupil jsem do stejného vagonu a sedl si tak, abych nebyl pozorován. Muž vypadal jako rybář: maskáče, tmavozelená bunda s mnoha kapsami a kožené holínky. Ale rybářské náčiní nevezl. Jen tu tašku. Kolik mu tak je? Jako mně. Možná o něco mladší. Spíš statný, s vážnou tváří, která neměnila výraz. Krátký šedý plnovous a na hlavě čepici, z níž mu za ušima vykukovaly sympatické šedé kudrliny. Vypadal, pomyslel jsem si, jako kombinace Pierra Richarda a Michala Ajvaze. Po celou cestu nehybně zíral z okna s rukou položenou na tašce plné knih. Zatímco jsem ho nespouštěl z očí, střídal pozorování jeho skutečné ruky a jejího odrazu v okně vlaku a spřádal malý nebezpečný plán.
Když na Smíchovském nádraží vystoupil, vydal jsem se za ním. Byl jsem mu zkrátka v patách, sledoval jsem ho, těšil jsem se, že se snad vzápětí budu muset přitisknout ke zdi domu, že ho na vteřinu ztratím a zas objevím. Muž ale bez ohlédnutí a manévrů přešel několik ulic a vešel do antikvariátu v Kotevní ulici. Chvilku jsem počkal a udělal totéž.
Petr Borkovec, foto: Jana Plavec
Nerad i rád poslouchám smutné hovory mezi antikváři a lidmi, kteří přinášejí do antikvariátu knihy, protože nemají vůbec žádné peníze — často to bývají jednání plná květnatých výmluv, stydlivých lží, zbytečných historek, které antikvář dávno nevnímá a utíná drsným: „Tuhle za pět korun, to ostatní ani zadarmo. Chcete, nebo ne?“ Ano, ano, ano.
Ale můj rybář bez rybářského náčiní postrčil tašku k pultu a řekl antikváři jenom jednu větu:
„Nesu vám knížky po mrtvý mámě.“
Jak voní tymián Marcela Pagnola — který jsem vytáhl z regálu, abych nebyl nápadný — mi málem vypadl z rukou.
„Tak ukažte,“ odpověděl antikvář.
A Pierre Richard s Michalem Ajvazem začali vytahovat jednu mou knihu po mrtvý mámě za druhou. Víceméně mlčky, ale sem tam s láskyplnou poznámkou:
„Tohle máma fakt milovala.“ (O. Henry: Vrtkavá štěstěna)
„A tohle mi četla pořád dokola!“ (Buñuel: Do posledního dechu)
„Dárek ode mě k padesátinám.“ (Timmermans: Petr Brueghel)
„Vždycky měla ráda básničky.“ (antologie české poezie Pegasovo poučení)
Když antikvář vytáhl knihu Zelený svetr od básníka Petra Hrušky, zamračeně ji otevřel (básničky na rozdíl od mámy nejspíš rád neměl) a zalistoval. A nahlas přečetl něco, po čem se mi podlomily nohy, přihodilo se mi několik cuknutí pravým okem a Tymián mi málem vypadl z ruky podruhé:
„Petru Borkovcovi, tenhle svetr do zimy. Petr Hruška.“
Jak jsem to jenom mohl přehlédnout!
Ale muž s šedými prstýnky pod čepicí nezaváhal ani vteřinu a prohlásil:
„To byl táta. Už je taky mrtvej.“
Aleluja!
Ale jednání v antikvariátu toho dne před koncem roku 2019 dopadlo koneckonců dobře. Antikvář koupil všechno. Kupodivu i ten — zdůrazněme, že kompletní — ročník literárního časopisu. Celkem za sto čtyřicet korun. Ačkoli — všechno vlastně ne. Antologie Poezie NDR zůstala navzdory mrtvé matce, svátkům, lžím a antikvářovu srdci neprodána. Pokud se jí týká, došlo dokonce a bohužel na staré známé: „Tohle, pane, ani zadarmo!“
Chudák antologie s předmluvou Viléma Závady! Kde asi byla o Vánocích, na Nový rok, na Tři krále! Dotkla se alespoň letmo ruchu, radovánek a slavnostně vyzdobených krámů? Našel se alespoň malý kousek ryby? Talíř horké polévky?
Autor je básník, prozaik, překladatel a dramaturg Café Fra.