Neil Gaiman je v současnosti popularita sama. Nejen že stále píše komiksové scénáře, romány a povídky, ale také své romány převádí do podoby televizních seriálů. Tak jako v roce 1996 převedl pro BBC svůj román Nikdykde, tentokrát jsou to s velkým úspěchem Američtí bohové. Kromě toho pro televizi zpracovává Dobrá znamení, román, který napsal spolu s Terrym Pratchettem. Jeho jméno také zarezonovalo v užším výběru pro alternativní Nobelovu cenu. Jako by Gaimana bylo najednou všude plno. Jeho jméno je však stále nejhlasitěji spojováno s komiksovou sérií, odkud vzešla jeho popularita — Sandman vycházel osm let a v Americe vyšel celkem v pětasedmdesáti sešitech.

Gaiman se rozhodl obnovit už sedmnáct let spícího Pána snů primárně z důvodu dvou výročí. Prvním je třicáté výročí samotného komiksu, jehož první číslo vyšlo roku 1989. Druhým je pětadvacetileté výročí vydavatelství Vertigo, ve kterém Sandman od 46. čísla vychází. Anoncované pokračování Sandman Universe představí čtyři nové série a jeden samostatný komiks jakožto úvod do rozšířeného sandmanovského univerza. Autorem těchto sérií už nebude Gaiman sám, ale jím vybraní zástupci nové autorské generace Simon Spurrier, Nalo Hopkinson, Dan Watters a Kat Howard. Každý z nich si spolu s příslušnými výtvarníky poradí s jednou sérií. Jsme svědky něčeho podobného, jako se odehrálo ve Francii před rokem 2013. Pětatřicátou knihu dobrodružství o Asterixovi už netvořil ani René Goscinny (který zemřel už v 70. letech) ani Albert Uderzo (kterému už je přes devadesát let), ale byla stejně tak jako nyní Sandman předána novým mladým autorům, kteří už vytvořili tři čísla galských příběhů.

U nás začal Sandman knižně vycházet v roce 2002 v nakladatelství Crew (knižnímu vydání předcházela ještě povídka v magazínu Crew z roku 1997). K naší smůle ale první svazky sandmanovské ságy nevycházely barevně — tak jako v Americe a jiných zemích —, byli jsme ochuzeni o jeden z hlavních aspektů samotného komiksu. Jak poznamenal jeden můj kamarád, je to jako číst knihu ve špatném překladu. Naštěstí nová vydání už tento přehmat napravují, a tak jsou první svazky nově k dostání už kompletní. Nostalgikové by jistě řekli, že se jednalo o nutné nakladatelské rozhodnutí, a já sám jsem se potkal s lidmi, kteří byli na černobílého Sandmana tak zvyklí, že když začaly pozdější díly série vycházet v barvě, přestali je číst. Protože pravý Sandman pro ně byl černobílý.

Pro spoustu komiksových čtenářů byl Sandman jedním z prvních setkání s komiksem pro dospělé. Není náhodou, že v městských knihovnách můžete často sešity s ním nalézt i v dětských odděleních mezi sebranými svazky Witch, Kačerem DonaldemAsterixem. Sandman nabídl jejich čtenářům to, čím si musel nutně projít každý komiksový fanoušek: setkání s komiksem, který už není jen pro děti, kde barva a kresba hrají silnou roli, kde téma, kterým se komiks zabývá, překračuje standardní rámec dětského čtiva. Sandman ovlivnil svou vizuální poetikou nejednoho adolescenta, zvláště když si uvědomíme, že sám Sen vypadá tak trošku jako Robert Smith z The Cure a jeho sestra Smrt zase trošku jako Siouxsie Sioux (ač je obojí podobnost čistě náhodná).

Látka sandmanovské ságy je odvinutá ze snů a nočních můr, z mýtů a legend. Proto je v příbězích možné vše. Sandman vyzdvihl to, co je pro komiks nejvíce specifické (jinak řečeno, udělal komiks ještě více komiksovým). Vyprávění se nedrží jediné linie, dovoluje si navázat kdekoliv, kde se mu zachce. Gaiman totiž vchází do chaotického světa, aby se mu pokusil vnutit řád. Alespoň trošku. Někdy to vyjde, někdy ne. Je jedno, že v jednom sešitu čteme o jedněch mytologických postavách a v dalším o jiných. Vždyť Sandman sám není víc než mýtem. Stejně tak peklo a v něm Lucifer a Belzebub. Stejně tak celá rodina věčných, stejně tak Kain i Abel. A mezi nimi se procházejí historické postavy — Chaucer, Shakespeare nebo Chesterton. A ve světě snů je knihovnička románů, o nichž jejich autoři jen snili, ale nikdy je nenapsali.

To, na co se při tom všem nezapomíná, je vyprávění, které je jednou z nejsilnějších složek celého komiksu. Gaiman si při psaní dovolil využívat žánrů, postav i vypravěčů tak, jak se mu právě zamanulo. Dovolil si horor i pohádku. Nechal vyprávět kočky i mrtvé. Polemizoval nad tím, co je to vypravěč a psaní (nezapomenutelný příběh 24 hodin). Nejvíce fascinující přesto zůstává komplexnost sandmanovského světa. Nikdy nevíme, která z postav se ještě vrátí, který příběh, jen jakoby mimochodem naznačený v jedné z bočních povídek nebo jen jako zmínka v epilogu či prologu, se v dalším sešitu rozvětví do obrovského komiksového románu. Sen zde spojuje postavy mrtvé i nemrtvé. Spojuje je napříč prostorem a časem. Všechny provázané Osudem stejným způsobem, jako všechny spojují Sny i Smrt. Snad se novým autorům podaří objevit v budoucích svazcích některý z takto zapomenutých příběhů.