Počasí bylo onoho druhu, kdy vzduchem poletují drobné kapky vody sem a tam, bylo vlhké noční počasí. Lampy bryndaly po chodníku kaluže světla. Na rohu ulice Dante a bulváru Saint-Germain otálel starý muž, který se neodvažoval přejít. Projíždějící nákladní auto mu zavadilo o okraj deštníku; na hromadu beden se vyškrabavší pes na něho zavile zavyl. Stařík ustoupil a něco si bručel do hustého, povislého kníru. Ulicí projížděla všechna možná vozidla — taxíky, limuzíny i rachotiny, kola, hipomobily, tramvaje. Nenáviděl je všechna. Nebylo to tak dávno, co se málem osobně střetl s nákladní trojkolkou, po kterémžto setkání mu zůstala památka v podobě přerývaného dechu a zvýšené opatrnosti. Přísahal si, že jednoho dne všechny ty ďábelské vehikly bez milosti zničí, ale kterého, to bylo zatím nejisté. Občas se zaobíral potměšilou myšlenkou propíchat pneumatiky všem vozidlům parkujícím podél chodníku — kapesním nožíkem to jde samo. Tento plán ale nikdy neuskutečnil, snad proto, že za něj hrozilo pěkných pár ran přes hřbet. Jediné, v co ještě doufal, bylo, že za podobného psího počasí, kdy je dlažba kluzká, dostane některý z těch strojů smyk a včetně krasojezdce uvnitř se v blátě před jeho očima rozletí na kousíčky. Byla na to ostatně vhodná doba. Říjen už byl skoro u konce, a neříká se snad, že co září nedovaří, říjen dopeče?

Navíc, když to mrholení nejvíce ze všeho připomíná olej? Kdepak mrholení — mrholejení je to! Mastné neměl vůbec rád, dokonce ani do zálivky by se nemělo dávat moc oleje. Vedle něho, na kraji chodníku, se zastavil druhý stařec a čekal, až se namane skulinka, kterou by mohl přejít na druhou stranu.

Vypadali jako bratři, ale spříznění nebyli, ani tak, ani onak. Možná že jako bratři vypadali díky hustým, povislým knírům. Stejně jako se nezkušenému oku všichni kolonizovatelní domorodci jeví jako nespočetné exempláře téhož modelu, tak se zase jinému, jinak nezkušenému oku zdají všichni staří muži s hustými a povislými kníry být replikami toho samého jedince. Je pravda, že jednomu z přítomných staříků zase připadalo, že všichni mladí muži jsou si podobní právě díky bezvousým tvářím. Výzvy „Do hajzlu s holýma hubama!“, čmárané křídou po zdech pánských záchodků, však přesto nebyly jeho dílem. Jmenoval se Brabbant. Podíval se na druhého, který se jmenoval Tolut. Pan Tolut se podíval na pana Brabbanta. Brabbant řekl Tolutovi:

„To je úplný olej. Něčemu takovému se ani nedá říkat počasí. Já tomu říkám olej.“

„Čemu se divíte? Takhle je to od války pořád. Granáty nám napáchaly v ročních obdobích pěknou paseku. Vzpomeňte si, jaký býval říjen před válkou. Tenkrát pršívalo tak krásně. A sluníčko, když svítilo, tak svítilo krásně. Teď je to všechno páté přes deváté, hodinky nebo holínky, Vánoce nebo svatého Jana… Člověk ani neví, kdy si má vzít kabát a kdy ho zase sundat.“

„Já si myslím, že za ten olej můžou kanóny.“

„Já si myslím totéž. Naštěstí už žádná další válka nebude, jinak by za chvíli byly Vánoce na svatého Jana, jak jsem zrovna povídal.“

Brabbant se na Toluta zahleděl zpod svého paraplete.

„Mně se, pane, zdá, že vás odněkud znám. Já už vás musel někde vidět.“

Druhý muž se zamyslel.

„Možná v archivu?“

„Kdepak, to určitě ne. Do archivu nechodím, znám jenom tu ulici. Vaše fyziognomie je mi však povědomá. Pořád si říkám, kde jsem vás to mohl vidět.“

„Tak u mého švagra?“

„U vašeho švagra?“

„Ano, u Brennuira, víte přece, ten umělecký nakladatel. Možná jste mě viděl u něho. Chodívá k němu hodně lidí, spisovatelé, malíři, novináři, dokonce básníci…“

Brabbant se ušklíbl.

„Básníci!“ utrousil.

„Někteří jsou velmi dobří,“ odpověděl Tolut dotčeně.

Ne že by ho lyrično trochu neděsilo, protože se však s básníky u svého švagra setkával, měl za to, že si jich musí vážit. Přesto, poněkud blazeovaně, dodal:

„Básníci, pochopitelně!“

Temné nebe přestalo potit olejnaté kapky. Tolut zavřel deštník. Brabbant ho napodobil a zvolal:

„Teď už vím, kam vás zařadit! Nesedával jste celé léto v Lucemburské zahradě…“

„…poblíž sadu? Přesně tak! Já už také vím, kam vás zařadit. Nechodíváte si posedět k soše…“

„Ovšemže,“ řekl Brabbant a podal druhému muži ruku. „Jmenuji se Brabbant, Antoine Brabbant. Válčil jsem v sedmdesátém. Když byla bitva u Bapaume, bylo mi sedmnáct.

„3. ledna 1871. Vyhrál ji generál Faidherbe. Kvůli jeho tvrdošíjnosti mu Němci přezdívali Svízel.“

„Ano, ano. Vy jste tam byl?“

„Kdepak. Jsem — tedy byl jsem — profesor dějepisu. Jmenuji se Tolut. Jérôme Tolut. Žáci mi říkali Prďola.“

„Kluci bývají hloupí,“ řekl Brabbant.

„Jsou i chytří. Zažil jsem takové, kteří znali zpaměti všechny letopočty moderních dějin, které se zkoušejí u maturity.“

Po celou dobu hovoru stáli oba na kraji chodníku.

„Podívejte, teď bychom mohli přejít,“ řekl Brabbant. Jedno nákladní auto uvízlo mezi tramvají a autobusem.

„Pojďme honem!“ Vydali se opatrně vpřed.

„Klouže to jako namazané. Jako naolejované. Ještě pořád jsme nepřišli na správný systém dláždění ulic.“

Došli až na druhou stranu.

„Pařížské ulice se začaly dláždit za Filipa Augusta,“ řekl Tolut.

„Vážně? To jsem se nenadál. Jsem moc rád, že jsem vás poznal, drahý pane. Když jsem vás denně vídal v Lucemburské zahradě, říkal jsem si ‚Copak je to asi za pána? Obchodník? Soudce? Voják?‘ Přiznávám, že jsem se přikláněl k tomu poslednímu.“

„Neuhodl jste to, viďte? Učitel! Třicet pět let, milý pane, jsem učil dějepis. Starověké i moderní dějiny, dějiny současnosti, Francie i celého světa, řecké i římské. A také zeměpis, pane, učil jsem zeměpis Francie, Evropy, světových velmocí. Dokonce jsem napsal několik skromných prací o francouzské revoluci v departementu Seine-Maritime, protože posledních dvacet let jsem vyučoval na lyceu v Le Havru.“

„Departement Seine-Maritime, sídlo prefektury Le Havre. Podprefektury Fécamp, Bolbec, Pont-Audemer, Honfleur,“ odpověděl Brabbant hbitě.

Tolut se zastavil, poněkud znepokojen. Chvíli váhal, pak pokračoval v chůzi, s očima upřenýma na průchodky svých bot. Jeho společník se ohlédl za mladou dívčinkou; pak několikrát zatočil deštníkem.

„Dějepis je sakramentsky zajímavý,“ zvolal vesele. „Člověk se toho moc naučí o lidech…“

„A o věcech.“

„Jsem ohromně rád, že jsem vás poznal, vážený pane!“ uzavřel Brabbant.

Došli na bulvár Saint-Michel a vystoupali až k Lucemburské zahradě. Znovu se rozpršelo, tentokrát prudčeji. Oba muži rozevřeli deštníky.

„Tentokrát je to voda,“ řekl Brabbant spokojeně.

„Kanóny nám zničily všechna roční období. Bože, ta válka! Ještě pořád pociťujeme následky.“

„A ten déšť nevypadá, že by brzy přestal.“

„To nevypadá.“

„Co byste tomu říkal, milý pane, kdybychom si zašli někam sednout na nějaký posilňující nápoj?“

„To bych tedy nic nenamítal.“

„A co třeba Soufflet?“

„Chodíval jsem tam jako mladík, a vrátím se tam jako stařec,“ pronesl Tolut.

„Stařec? Prý stařec!“

„Žádný kluk už také nejsem!“

Radostně naladěni vstoupili do kavárny a suverénně zavřeli deštníky. Bylo plno; svrchníky na věšácích setřásaly vlhkost. Místnost byla cítit psem, mokrým psem, mokrým psem, který ještě ke všemu nejspíš kouřil dýmku. Nově příchozí jen stěží našli volné místo mezi skupinou mladých, poněkud venkovsky vyhlížejících mužů a jednou šlapkou. Skupina mužů halasila, aby vypadala; žena snila. Bylo slyšet, jak déšť bubnuje o asfalt. Brabbant a Tolut se spokojeným povzdechem dosedli na lavici. Žena pozvedla těžká smyslná víčka a přejela je zamyšleným pohledem. Pak se vrátila do svého snu. Mladí venkované si starců nevšímali.

„Pro mne pernod,“ řekl Brabbant.

„Pro mne to samé,“ odpověděl Tolut, i když pernod nikdy nepil.

„Absint to samozřejmě není.“

„Samozřejmě,“ řekl Tolut.

V teple začali oba starci dřímat, avšak pernod je zase probral.

„Byl jste ve válce, pane?“

„Bohužel, ani v této, ani v žádné jiné. Ale svou povinnost jsem svým způsobem splnil; mé povolání mi bylo skutečným posláním!“

„Rozumím.“

„Pěkným pár mladým mužům jsem otevřel oči, vážený pane. Naučil jsem je, jací jsou lidé… jak se můžeme poučit z historie… porážky, vítězství… běh věcí…“

Brabbant si pod tíhou tolika myšlenek pořádně přihnul zelené tekutiny.

„To je to, co chybí našim politikům — znalost historie. A zeměpisu. Na zeměpis nezapomínejme! Víte, co se říká o Francouzích?“

Brabbant se tvářil, že neví. Tolut mu to prozradil a oba se zasmáli. Uvědomili si, že ani na jednoho z nich průpovídka nesedí, protože ač byli oba vyznamenaní, jeden z války v sedmdesátém a druhý řádem akademických palem, oba měli naopak slušnou znalost zeměpisu, což u jednoho z nich bylo normální, neřkuli nutné, u druhého to však žádnou samozřejmostí nebylo. Brabbant to vysvětlil takto:

„Cestoval jsem, víte.“

„Mnoho?“

„Ohromně mnoho.“

„Já ohromně málo. Téměř vůbec, i když bych býval rád…“ Jeho melancholický knír sklesl ke kostce ledu tající ve sklenici.

„Býval bych rád cestoval,“ pokračoval. „Co já se napozoroval lodí mizejících na obzoru nebo se vracejících z Indie a z Nového světa… Tak se to dřív říkalo, z Nového světa… Dvacet let jsem učil na lyceu v Le Havru. V druhém největším přístavu Francie, pane! A víte přece, co se říká o dobrém bydle. Tedy o bydle s ypsilon, nikoli o bidle s měkkým i.“

„No zdali!“

„Kde že jsem to skončil? Á, přístav. Ach, pane, co já se napozoroval lodí, jak se vydávají na dlouhé anabáze, ano, ano, anabáze. Někteří se vydávali k pólům, jiní k protinožcům. To já, já jsem se neprojel ani parníkem do Trouville. Teď už jsem moc starý na to, abych někde šplhal přes hory a doly nebo se plavil v nějaké ořechové skořápce. Jsem moc starý.“

Měl na krajíčku. Brabbant zakašlal a druhý muž se trochu vzmužil.

„Někteří z mých žáků se stali námořníky nebo žijí v koloniích. Několik mi jich posílalo pohlednice ze všech možných koutů světa. Ze všech možných koutů světa.“

Po tomto výlevu se starý muž odmlčel. Jeho společník se ujal slova a vypravoval mu, v kterých krajích údajně pobýval, ale stejně tak dobře by mu býval mohl povědět, že ze všech zemí zná nejlépe jistou francouzskou kolonii v Jižní Americe, kde, jak občas věřil, si odkroutil patnáct let galejí.

Překlad Marie Přibylová.

 

Vydává nakladatelství Volvox Globator.