29/08/2017 | recenze |

Poslední mohykán Severu

Poslední próza Patrika Linharta Nonstop amok vzhledem ke svému rozsahu poněkud vybočuje z díla tohoto severočeského básníka, prozaika, blogera či performera. Patrik Linhart totiž bývá charakterizován jako mistr mikropovídek a Nonstop amok je v anotaci označen za román. Při bližším ohledání však zjišťujeme, že i tato próza nese množství znaků předešlých autorových textů a že ji lze analogicky žánrově ukotvit jako autobiografický mikroromán.

Nejde jen o počet stran, ale rovněž o stavbu, která je výrazně epizodická — nejen na úrovni kapitol, ale mnohdy i na úrovni nižších celků, které svou sevřeností mohou fungovat téměř jako samostatné prózy. Kontinuitu celého textu v tomto případě udržuje chronologická kompozice s přesnými vročeními od počátku devadesátých let po autorovu současnost.

Kromě základních životopisných položek, jako jsou autorova ekonomická studia, spíše epizodní učitelské období a práce na volné noze, hraje v textu podstatnou roli vypravěčův tvůrčí vývoj. Jedná se především o působení v uskupení Vyžvejklá bambule, jehož byl Patrik Linhart po celou dobu existence dlouholetým členem, ale i vhled do další tvorby — nejen umělecké, ale i odborné (viz Vexilologický kabinet britského impéria či Vyprávění nočních hubeňourů, antologii frenetické literatury). Kromě uměleckého zrání zachycuje Linhartova próza proměny vztahů — ať již s rodiči „mámošem a trepkošem“, s přáteli, partnerkami či synem Albertem.

Co je pro Linharta typické, je vysoká míra autostylizace. Opakovaně se dovolává svých literárních vzorů, především Ladislava Klímy a Jakuba Demla, a také sám sebe koncipuje ve svém románu jako mimořádnou, snad i opomíjenou osobnost, jež nestojí o pocty tohoto světa, ba ani o obyčejný život. Velmi si dává záležet na tom, aby neutajil, či spíše nenápadně zdůraznil nekonvenčnost či kontroverznost svých postojů a konkrétních životních událostí. Těmi může být série opileckých příhod a rvaček s „mámošem“, sexuální vztahy s žačkami na obchodní akademii, návštěva básnického Bítova, ale i dosti realistické popisy performancí Vyžvejklé bambule.

Tím vším je prostoupena potřeba mytizace — jak vlastního životního příběhu, tak prostoru. U Patrika Linharta jde jednoznačně o severní Čechy, o „drsné“ Sudety. To, co je možné tady, není možné jinde. Onen magický prostor kolem Mostu, Teplic, Ústí a Duchcova určuje směřování románu a Patrik Linhart se stává jakýmsi posledním mohykánem Severu, jeho smutným vyslancem, jakkoli se onen severočeský mýtus postupně mění v určité klišé.

Nonstop amok na jedné straně disponuje množstvím „veselých“ příběhů, jakýchsi hospodských historek, v konečném důsledku však jde o nekonečně smutnou knihu. Její vypravěč je suverén — mimochodem málokterý český autor disponuje takovou slovní zásobou a schopností přesného vyjadřování —, nakonec však sledujeme spíše zacyklení hlavní postavy, jež se ve skutečnosti pramálo vnitřně vyvíjí. Zůstává vlastně věčným opilcem, šaškem, jemuž po hlavě na hospodském stole stéká hořčice.


Patrik Linhart: Nonstop amok, Milan Hodek — Paper Jam, Hradec Králové 2016