18/06/2016 | téma |

Poslední šumavská pastvina

Na začátku listopadu 1918, v bouřlivých dnech rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa, dostává písecký poručík Reiner rozkaz potlačit povstání šumavských Němců, kteří se nehodlají smířit s existencí nového státu a vyhlásí si svou vlastní župu Böhmerwaldgau. Přestože stojí proti obrovské přesile, úkol splní a ke své jednotce se vrátí jako hrdina. Jenže netuší, že v květnu 1949 se bude muset jako nepřítel komunistického Československa dostat přes bavorskou hranici a jeho jedinými spojenci budou právě ti šumavští Němci, proti kterým kdysi bojoval…

Dřevěné oko

Asi po půl hodině stoupání smrkovým lesem, během kterého urazili sotva půl kilometru, vytáhl revírník mapu a rozložil ji na sedle.

„Jsme na okraji Javoří slatě.“

Reinera potěšilo, že mají mapu, jenže na ní viděl jen modré skvrny slatí, čárky potoků a vrstevnice kopců.

„Co jsou tyhle tečky?“

„Domky dřevařů, co už dávno odtáhli. Říkalo se jim Glasshütten, ale byli to jen dřevorubci, žádný skláři. Jediný místo, kde v okolí může někdo bejt, je u Marchbachu a říká se mu Kommis, Poplatek. Tam pašeráci prodávaj zboží obchodníkům.“

Mezi romantickými názvy jako Javoří Pila, Tříjezerní slať a Hraběcí most Reiner marně hledal na mapě místo, které znamenalo Poplatek.

„Kommis na mapě není, pane lajtnant,“ vysvětlil mu Firman.

„Kde jsou Prášily?“

„Moc daleko, a kdybysme byli až u Prášil, slyšeli bysme, jak vyzváněj na mši.“

„Zvony přece rekvírovala armáda,“ divil se Reiner.

„V Prášilech se mše ohlašuje tak, že starosta střílí z pistole. A Hochschachten je tady,“ revírník ukázal na obdélník za hranicí.

„Podle mě,“ prohlásil Firman, „tam už ten pašerák nebude, Němci přece dobytek shánějí na Dušičky.“

„Kdepak, tady nahoře pasou až do šestnáctýho listopadu.“

„Co o tom pašerákovi víte?“

„Přes zimu žije u Buchenau a přes léto pase na Hochschachten. To ale bylo před válkou.“

„Jak se jmenuje?“

„Asi Langfuss.“

„Asi?“

„Pašeráci používaj jenom přezdívky.“

„Co pašuje?“

„Všechno, co lidi chtěj. Viděl jste, jak se těm koním leskla srst?“

„Takže arzenik?“

„Jo, ten jde na dračku, starejm lidem ulevuje při dejchání, když choděj pást nahoru na schachten.“

„Ty schachten jsou pastviny?“

„Jo, říká se jim schachten, šachty, protože bavorský knížata potřebovali těžit zlato, stříbro a rtuť v zázračný hoře Silberberg a za každou vykopanou šachtu slíbili poddanejm kus lesa, kterej si můžou vykácet a založit tam pastvinu.“

Vysoko nad smrky se objevily provázky deště a svázaly nebe a zemi. Špičky stromů plavaly v bílém světle, jako by se z kovově černých mraků vylévalo zředěné mléko.

pastvina

Namáhavě klopýtali v hlubokém černém bahně po okraji Javoří slatě.

„Tady někde našli v rašelině ohromnou hliněnou hlavu, kterou se místní báli vytáhnout, protože z ní šel strach. Prej nějakej germánskej bůh.“

„Tuisto,“ prohodil Reiner.

„Kdo?“

„Bůh všech Germánů, který povstal z černé lesní země a zplodil prvního člověka, Manfreda. Všechny ostatní národy stvořili bohové, ale Germáni se zrodili z tohohle černého bláta.“

„Jako že je sem nepřivedl žádnej praotec?“

„Ne, podle Tacita byli tady v lesích od pradávna.“

„Znáte Němce, všechny národy někdo někam dovedl, a zrovna oni se zrodili z týhle břečky,“ vztekal se revírník. „Tudle povídačku si vymyslel císař Vilém a jeho všivá propaganda. A mezi náma, tady žijou ty nejhorší fanatický Němci, všichni vypadaj, že se modlej k Panně Marii, ale čím dál do divočiny proniknete, tím větší pohany najdete.“

Po dalším kilometru vystřídala rašelinu půda porostlá šedivou trávou. Mezi roztrhanými mraky se objevil obrys slunce, podobný bílé skořápce. Vyšli na promáčené lesní louce obklopené buky a porostlé jemně zelenou trávou, Reinerův kůň se uvolnil a kráčel spokojeně v rezavé závěji listí a pak se před ním rozvinul zářivý zelený koberec.

„Co je to za kytky?“ zeptal se Reiner.

„Plavuně,“ odpověděl Firman.

Jasně zelené lístky vypadaly jako trpasličí kukuřice a Reinera překvapilo, že si pustina na kraji jeho země pěstuje tak nádherný palouk. Otočil se v sedle a spatřil nekonečnou smrkovou pláň, ze které v dálce vystupovaly hory a pod nimi se leskla pole a louky kolem Strakonic a Písku.

Do Bavor vjeli sehnutí v sedlech pod nízko rostoucími větvemi. Šlahouny ostružin se Reinerovi zařezávaly do nohou — zbavily se listí jen proto, aby mu prosekly kůži, a on cítil, že putuje krajinou, která nemá kvést a vydávat plody, ale cosi v sobě skrývat.

Úvoz vedl ze svahu a končil skvrnou světla, v níž se před nimi otevřela půl kilometru dlouhá pastvina. Stezka se v trávě vinula k ohromnému zkroucenému dubu, v jehož uschlém kmeni zela díra podobná obrovskému oku. Slabé světlo slunce proudilo z šedivých mraků na Reinera, jako by si ho oko prohlíželo, a na obzoru vystoupil obrys horského hřebene.

„Velkej Javor,“ prohlásil Firman.

„A ty baráky?“

„To je Buchenau, jediná bavorská vesnice, kde se ujaly husitský myšlenky. Tady se husiti dostali až do Waldkirchenu a Chamu, loupili a drancovali. Víte, jak se všude jinde v Bavorsku straší děti, když něco provedou?“

„Ne.“

„Jestli budeš zlobit, přijde na tebe Hus!“ Firman se zasmál. „Ale v Buchenau se straší čertem a bludičkama. A mezi náma, letos se tady nahoře na Hochschachten vůbec nepáslo. Poslali vás sem z Vimperka, aby se vás zbavili. Najdem tu houby s voctem, a kdybysme…“

„Máme ho.“

Otočili se k revírníkovi, který se na konci úvozu skláněl k zemi, a když k němu dojeli, ukázal na hluboké stopy na okraji kaluže.

„Něco táhnul na zádech.“

„Jo. Vedou k hranici.“

„V lese toho chlapa nikdy nenajdem.“

„Asi vím, kam šel.“ Revírník se narovnal.

„Kam?“

„Slyšel jste o schachten na český straně?“

„U nás žádná schachten není,“ namítl Firman.

„A co Kašperschachten?“

„To jsou jen povídačky.“

„Říká se, že je na naší straně hned někde za hranicí.“

„To bysme kolem ní museli project.“

„Možná jsme ji neviděli. Hajný z Prášil jí říkávali Schovaná pastvina, protože se na ní páslo načerno a žádnej hajnej jí nedokázal najít.“

Reiner se otočil k Hochschachten. „Chcete mi namluvit, že jsme jeli kolem takovéhle pastviny, a neviděli ji?“

„Jo, pane lajtnant. A musíme jí najít.“

Za hranicí sesedli a proplétali se i s koňmi blátem, kořeny a podmáčeným mechem. Po sto metrech se před nimi otevřela světlina s nízkými smrčky a výhled na horu po levé ruce.

„Poledník,“ řekl Firman.

„Asi bude lepší, když se rozdělíme.“

Reiner ukázal, že vyráží napravo, Firmana nechal uprostřed a revírníka poslal vlevo mezi stromy.

Kmeny mu znepokojivým vrzáním dávaly najevo, že ho sledují. Zdvihal hlavu, jak byl zvyklý ze srbské fronty, kde se v korunách schovávali špehové. Na tvář se mu lepily stříbrné pavučiny pokryté kapičkami vody, a když se zastavil, aby si je setřel, zahlédl vpravo mezi smrky okraj kamenné zídky.

Uvázal koně, pohladil ho, protože věděl, že se sám v lese bojí, a vydal se k zídce divoce rostoucím borůvčím, jehož keříčky svíraly kmeny stromů.

Po deseti metrech se stromy rozestoupily a před ním se otevřela asi dvě stě metrů dlouhá a sto metrů široká pastvina s nízkou chatrčí.

Vrátil se ke koni, zašeptal: „Hned jsem zpátky,“ a po sto metrech zahlédl Firmana.

„Našel jsem ji.“

„A je to určitě pastvina, pane lajtnant?“ Firman nevěřil, že by Kašperschachten mohl objevit někdo, kdo není místní.

Vydali se hledat revírníka a všichni tři se vrátili k místu, kde Reiner uvázal koně.

Kašperschachten byla o dost menší než Hochschachten a z mírného svahu se táhla k mokřině ohraničené klečí. Od lesa byla ze tří stran oddělená kamennou zídkou a v jejím středu rostly dva duby, zdaleka ne tak zkroucené jako na Hochschachten. Vedle nich stála chatrč z neloupaných smrkových kmenů. Neměla jediné okno, dveře byly nízké a posazené nakřivo.

Stěny byly obehnané plůtkem z větví, aby u nich dobytek nespásal trávu, protože velké šedivé trsy chatrč utěsňovaly proti chladu. Střechu pokrytou pláty smrkové kůry tížily velké ploché kameny.

Na kamenné zídce se objevila černá veverka. Vedle dveří stálo koryto na vodu a podlouhlý kmen přikrytý prkny, v němž byly nožem vyryty čtyři kříže.

Reiner sáhl po pistoli, revírník s Firmanem vytáhli pušky a došli k chatrči.

Reiner naznačil Firmanovi, aby ji obešel. Potom se revírník opřel do dveří.

 

Vychází v Nakladatelství 65. pole