Francouzský název komiksu zní Parles d’honeur (Upřímně) a spolupracovala na něm s výtvarnicí Laetitiou Coryn, která se ve svých dílech také věnuje sexuálním tématům a česky vyšel její Sexkomiks. První komiksové dějiny sexuality (spolu s Philippem Brenotem, Paseka, 2017).

Sex a lži vypráví o spisovatelce Leïle Slimani, která po autogramiádě a čtení ze své nové knihy V lidožroutově zahradě sedí v kavárně, kouří cigaretu a pije drink. Přichází za ní jiná žena, která čtení nestihla, přisedne si a už během několika úvodních vět začne vyprávět o svém sexuálním životě. A nejen o svém. Postupně se dostáváme pod pokličku sexuálního života v celém Maroku.

Ženské otázce se v posledních letech věnovalo hned několik komiksů (za všechny například Neohrožené ženy Marty Breenové a Jenny Jordahlové). Tématem je ženská sexualita, která v konzervativně muslimském Maroku neexistuje — žena je buďto svobodná, a tím pádem nutně panna, nebo je vdaná. Mimomanželský sex je kriminalizovaný. Muži v komiksu často nepřipouštějí, že by byli ochotni oženit se s ženou, která není panna, i když s takovou sami udržují i dlouholetý poměr. A to se týká rovněž mladých liberálních a moderních mužů stýkajících se s podobně smýšlejícími ženami. Ukazuje se, že výchova, tlak rodiny na tradici a náboženství jsou tím, co svazuje toto myšlení. Komiks však samozřejmě ukazuje také dvojí pohled, který je u těchto otázek vždy přítomen — tedy nejen to, že všechny ženy chtějí přemýšlet liberálním způsobem a že ne všichni muži souhlasí s tradičním pojímáním partnerských vztahů.

Velkými tématy jsou i potrat a znásilnění, jež se dějí poměrně často — a prakticky komukoli, ať už mladým dívkám, prostitutkám, nebo ženám v domácnosti. Rodinná ctnost je nade vše, a i když žena odejde od svého manžela, který ji surově bije, je to chápáno jako hšúma, tedy hanba. Krátká prostřední kapitola „Bláznivé léto 2015“, která působí jako zpravodajská vsuvka, popisuje události, které v té době rozhýbaly marockou veřejnost. Ať už to byl koncert Jennifer Lopezové, dvě líbající se aktivistky nebo lynč homosexuála.

Komiks je panelově i výtvarně typickým příkladem francouzského komiksového alba. Široké panely jsou standardně rozložené do třech pásů, které mohou právě díky šířce přecházet mezi vzdálenými příběhovými body. Barvy jsou matné, tlumené, pastelové, šedivě vystínované. Vzájemné účinky širokých barevných ploch umožňují, že město je jakoby plné kouře z aut, v přímořských ulicích zase skoro cítíme vítr od moře, vzpomínky mají nádech sépiové nostalgie.

Panelový rám občas chybí. V těchto momentech se dostáváme mnohem víc do formy vizuálního eseje. Je to v případech, kdy se vyprávění změní v dialog nebo monolog, který není úplně svázán s prostředím. V té chvíli jde jen o podstatu toho, o čem se hovoří, ať už je to nový výklad jednoho z problematických veršů v koránu, nebo standardní ženská návštěva na potratové klinice.

Jediným neštěstím komiksu je jeho žánrová neukotvenost. Co původně začíná jako vypravování příběhu, se za chvíli rozpadá v několik krátkých epizod, které jsou spíš jakýmisi esejistickými postřehy než vyprávěním. Hlavní postava putuje od jedné mluvící hlavy k druhé a prakticky jen přepisuje různé názory na sexuální otázky v Maroku. Tím se sama dostává do pozadí, díky čemuž se nevyvíjí, ale stává se jen jakýmsi médiem: vše, co nasbírá, jen předává dál, místo aby to uplatnila v příběhu. Informačně je to rozhodně zajímavé a jako sbírka esejů to jistě funguje. Ale jako komiksový příběh moc ne.

Mnohem zajímavěji podali své zkušenosti Chester Brown v knize Sex není zadarmo (Argo, 2017) nebo Joe Sacco v Palestině (BB/art, 2007). V těchto komiksech se totiž protagonisté stali skutečnými postavami, nejen reflektory, kteří předávají příběhy jiných, ale děj příběhů ovlivňuje i je samotné. V Brownově komiksu tak s protagonistou procházíme postele prostitutek, kde se dozvídáme o jejich osudech, zázemí a podmínkách. U Joea Sacca navštěvujeme palestinské domky a často i tady se komiks změní v reportáž, kdy fakta a záznamy historických událostí začnou zaplňovat prostor komiksové stránky a mluvící hlava jen převypravuje svůj příběh. Především však příběh oba protagonisty proměňuje. Zřejmě je to dáno rozsahem, protože na těch sto stránkách, které Sex a lži mají, není únosné při tolika informacích ještě docílit toho, aby nějak ožila hlavní hrdinka. Což je jediné na škodu, protože kvůli tomu působí komiks dost zkratkovitě a jako vytržený ze skutečných rozhovorů.


Leïla Slimani — Laetitia Coryn: Sex a lži, přeložila Sára Vybíralová, Argo, Praha 2019