Takřka přesně před sedmdesáti lety vyšla zásadní kniha dvacátého století — 1984 George Orwella. Je to dílo, které zcela jasně odkazuje nejenom na fašistický a stalinistický model totalitarismu: jeho ústředním motivem jsou vedle hrůz nesvobody především popisy prostředků, jimiž jsou lidé své svobody zbaveni. Jsou to nejenom neustále všudypřítomné sledovací technologie, ale zejména manipulace s jazykem jako nástrojem vztahu ke světu, tedy mimo jiné aktuální téma soudobého světa, což si Orwell geniálně uvědomoval.

Odkaz tohoto románu je ovšem v obecné rovině poměrně rozporuplný. Je mnohdy vykládán a redukován „pouze“ na svou dystopickou rovinou, což je, myslím, způsobeno obratem, který se po roce 1945 uskutečnil na poli filozofie v rámci postmoderního myšlení (poststrukturalismus, dekonstrukce, postanalytická filozofie). Román je tímto způsobem obvykle vykládán jako typické varování před takzvaným „velkým vyprávěním“, je mnohdy interpretován jako varování před utopickými totalitarizujícími projekty, zatímco velice důležité popisy oněch prostředků, kterými jsou lidé manipulováni, se mnohdy vypouští.

Jinak řečeno — výklad tohoto románu se historicky jednorozměrně normalizoval a stal se ideologickým výstražným normativem demokratického neoliberálně-kapitalistického myšlení, v němž se zdůrazňuje pouze dystopičnost a vypouští i dnes v politice reálně fungující mechanismy manipulace.

Jde především o to, že je jistá pozitivní a kritická funkce Orwellovy (a Zamjatinovy, Huxleyho, Bradburyho a dalších) dystopie a s ní i všech utopií historicky záměrně redukována na apriorní neuskutečnitelnost budoucích řešení soudobých problémů, jakými jsou například klimatická krize či právo na důstojnost člověka (například diskuze o nepodmíněném příjmu, čtyřdenním pracovním týdnu etc.). Tyto problémy jsou pak na základě diskurzu dobové po-orwellovské antiutopické imaginativnosti předem diskvalifikovány poukazem na totalitní svět.

Nastavovat utopii

Nedávno vyšel v Guardianu článek „The Other Side of Black Mirror: literary utopias offer the seeds of better real life (Odvrácená strana Černého zrcadla: literární utopie skýtají semínka lepšího života), v němž se poukazuje na diskurz, který se dnes vede proti konceptům založeným na výše zmíněné důstojnosti člověka či na vzájemné solidaritě, a připomíná dnešní umělecké ztvárnění „utopií“.

Sandra Newmanová v článku poukazuje na to, že dokonce novodobá křesťanská utopie neodkazuje na heroický utopismus Thomase Mora, ale přetavuje se do dalšího dystopického vyprávění v románu a televizní sérii Příběh služebnice. V této situaci pak jistá část společnosti vnímá sebemenší snahy o lepší svět jako model orwellovského „Velkého bratra“.

U nás to můžeme sledovat především v diskuzích o nebezpečí klimatických změn a nutnosti postupně přejít na environmentálně (to znamená i sociálně a ekonomicky) zodpovědný způsob života.

Historik a sociolog Jerzy Szacki ve své knize Utopie (Most, 1971) poukazuje na diskvalifikační strategie (především konzervativních, dnes i pravicových) odpůrců utopií, kteří užívají argumentaci spojenou se slovníkovým heslem, které apriorně vykládá utopii jako „výmysl, chiméru, výtvor fantazie, který nepočítá s fakty, projekt, jehož uskutečnění je nemožné“. Szacki přitom poukazuje na to, že například právě Morova Utopie je sice chimérickým výmyslem, ale lze ji (stejně jako v jasném případě Orwella) vnímat jako důmyslnou kritiku tehdejších společensko-ekonomických skutečností a (ne)pořádků! Upozorňuje také na to, že například francouzští monarchisté poukazovali na projekt francouzské republiky jako utopický; podobně Newmanová v Guardianu připomíná, že dnes z ani ne sto let staré perspektivy žijeme v utopické společnosti — jednotlivé státy jsou spojeny v poměrně silné Evropské unii, máme jisté zdravotní a sociální pojištění a například oproti Československé první republice (která dnes v kolektivním vědomí figuruje takřka jako pozitivní utopie) nefunguje tisková cenzura.

Ostatně — můžeme si připomenout naopak zcela nedávnou proklamaci takřka reálné utopie v praxi. Fukuyamova proklamace konečného vítězství liberální demokracie nesměřovala do budoucnosti, jak to dle pravidel utopií bývá (stalinistické světlé zítřky a nacistická tisíciletá říše), ale rozprostřela svou utopii do časů vezdejších, o čemž mimo jiné vypovídá příznačný název jeho knihy — Konec dějin a poslední člověk. Žijeme v době, která tuto chiméru po „divokých“ devadesátých letech přistihla ve své nahotě a právem poukázala na její idyličnost a vpravdě i utopičnost. Lidé si naopak pomalu uvědomují důležitost nikoli pravicově-liberálních snah o sobecky individualistický život, ale stále více můžeme pozorovat společenský pohyb k občanské společnosti, občanskému aktivismu (oproti pravicové dezintegraci společnosti).

V reálném čase můžeme sledovat, jak si lidé postupně začínají uvědomovat, že nefunguje značně zjednodušující populistický jazyk popírající klimatické změny či nedůvěra v důstojný lidský život. Lidé, poučení hrůzami totalit dvacátého století, již dnes nevěří především mechanismům manipulace a protestují proti nim, zatímco je politici hegemonní strany mnohdy označují právě za totalitaristy.

Realista Polo

Co se týče utopií, vždy si rád s pobavením vzpomenu na dva úžasné středověké cestopisy, a to na Milion Marca Pola a Cestopis takřečeného Mandevilla. Největším paradoxem středověkého cestopisu jsou totiž tyto dvě knížky. Paradoxem je, že současníci pokládali fiktivní Mandevillův cestopis, v němž vystupují nejroztodivnější postavy, mytičtí tvorové a obludy, za autentický, zatímco Polův cestopis, založený na zápiscích z obchodních cest do Číny, kam osobně vyjel, pokládali za smyšlený a přiřknuli tomuto cestopisu v té době posměšný název — Milion (neboť milion byla tehdy nepředstavitelná cifra).

Polovým současníkům se zdáli lidé, kteří žijí v nepředstavitelné dálce na jiné polovině světa, mírně se odlišující pouze barvou kůže a zešikmenýma očima, jako výtvor velice chabého tvůrčího individua — vždyť tam v dáli, jak píše Mandeville, žijí nejenom lvi (hic sunt leones!), ale národy siamských dvojčat, lidé mající od narození pouze jednu velkou nohu či samotní ďáblové! Jiskřivá, šibalská, až karnevalová představivost a touha po dobrodružství byla součástí života středověkého člověka — žádná doba temna!

Soudobé protikapitalistické antihédonistické snahy o život co nejvíce šetrný k přírodě či snahy o důstojný lidský život jsou reakcemi na reálné problémy dnešní doby. Někomu se možná zdají utopickými, ale vycházejí (stejně jako Polův cestopis) z autentických pozic dneška, zatímco například rétorika zpochybňující klimatické změny považuje naše obavy za výmysl, ale je (stejně jako Mandevillův chimérický svět) snad ještě utopičtější.

Tradicí článků zabývajících se ekologickými či sociálními tématy byla jakási sebeobhajoba pozic, ze kterých vychází. Tzv. kapitalistický realismus po roce 1989 totiž zahrnul do svého horizontu světa pouze současnost (typické je heslo: žij pouze tímto okamžikem!), zatímco starost o budoucnost zaváněla totalitarismem a utopismem velkých vyprávění a tradičně se připomínal Orwell.

Dnes už se mi zdá, že takových obhajob není vůbec potřeba, neboť si plně uvědomujeme bestialitu fašistických a komunistických totalit a zároveň se nebojíme (jak pozoruji například mladou generaci středoškolských studentů) protestovat za naši budoucnost zcela svobodně, aniž bychom byli (nebo měli být) osočováni z totalitaristického utopismu.