Théo

Po vyučování se asi deset minut poflakoval před školou a pak se stavil u otce pro věci. Závěsy nebyly roztažené, tak si jen na cestu do svého pokoje rozsvítil v kuchyni. Když procházel obývákem, zaslechl podivný zvuk, tlumené, nepravidelné chrastění, jako by byl někde zavřený nějaký hmyz. Pátral ve tmě, odkud zvuk vychází, než mu došlo, že od rána zůstalo puštěné rádio, hlasitost byla ztlumená tak, že slovům už nebylo rozumět.

Každý pátek probíhá ten samý rituál: všechno posbírat, oblečení, tenisky, všechny knihy, desky a školní sešity, pingpongovou pálku, oboustranné pravítko, pauzáky, fixy, desky na výkresy. Hlavně nic nezapomenout. Každý pátek se naložený jako mezek stěhuje z jednoho místa na druhé.

Ve vagonu na něho lidi koukají, nejspíš mají obavy, že se to drobné tělíčko pod hrozivým nákladem sesype nebo zhroutí. Prohýbá se, ale nepovolí. Odmítá si sednout.

Ve výtahu, ještě než vystoupí na druhém břehu, své břemeno odloží a konečně si dopřeje čas k vydechnutí.

Přesně tohle musí provozovat pátek co pátek, zhruba v tu samou hodinu: tenhle přesun z jednoho světa do druhého, bez přemostění a bez převozníka. Mezi dvěma ucelenými množinami bez sebemenšího vzájemného průniku.

Pouhých osm stanic metra, a je tu docela jiná kultura, jiné zvyky, jiný jazyk. Má jen pár minut na to, aby se aklimatizoval.

 

Je půl sedmé večer, když otvírá dveře, a matka už je doma.

Sedí v kuchyni, krájí na plátky zeleninu, jejíž tvar ho zaujme, rád by se jí zeptal, jak se to jmenuje, ale není vhodná chvíle.

Vzhlédne k němu, měří si ho pohledem, tiše ho skenuje, rentgenuje očima, je to silnější než ona. Očichává ho. Týden ho neviděla, neobjala, pátrá po otiscích toho druhého, po stopách nepřítele, a stejně tak se jich obává.

Tohle nesnáší, to, že syn přichází odtamtud. Théo to pochopil dost brzy, z toho, jak nasazuje podezřívavý výraz, kdykoliv se vrací od otce, i z toho, jak se vyhýbá jejich tělesnému kontaktu a těžko to skrývá.

Ostatně nejčastěji, ještě dřív, než ho pozdraví, mu řekne „běž se osprchovat“.

O dnech, které strávil u otce, nepadne ani slovo. Je to časoprostorová, naprosto neprůhledná průrva, jejíž sama existence bude popřena. Théo ví předem, že se na nic nezeptá. Nezeptá se, jestli strávil příjemný týden ani jak se má. Nezeptá se, jestli dost jedl a dobře spal, co dělal a s kým. Vrátí se k běhu věcí tam, kde je zanechali před týdnem, přesně tak, jako by se nic nestalo, jako by se ani nic stát nemohlo. Týden jeho života vyškrtnutý z kalendáře. Kdyby neměl svůj diář Quo Vadis — a každý den z něj opatrně neodtrhl perforovaný růžek —, sám by mohl být na pochybách, že ho vůbec prožil.

Oblečení, co má na sobě, hodí do špíny, všechno bez výjimky, zabalené zvlášť do igelitového pytlíku, protože matka si nepřeje, aby se dotýkalo ostatního prádla. Vlažná sprcha odstraní pach, který nesnáší.

První hodiny po jeho návratu se na něho bude dívat tím zlým pohledem, který si sama ani neuvědomuje, ale on ho moc dobře zná, tím inkvizitorským pohledem. Protože u syna, kterému ještě není ani třináct, neustále číhá na nějaké gesto, intonaci hlasu, držení těla toho muže, pro kterého už nemá ani jméno. Veškerá jejich skutečná či domnělá podoba ji dovádí k zuřivosti a okamžitě se stává důvodem k odvetě, jako nějaká choroba, kterou je třeba bezodkladně vymýtit.

Koukej, jak stojíš, nedávej ty ruce takhle, sedni si na tu židli pořádně, přestaň se klátit, narovnej se, vypadáš jako on.

Běž do svého pokoje.

Když mluví o jeho otci, když ji okolnosti donutí zmínit se o člověku, který býval jejím manželem a u něhož právě strávil celý týden, když už se tomu nemůže vyhnout, nikdy nevysloví jeho jméno.

Říká „von“, „ten hajzl“, „ten ubožák“.

„Ten debil“ nebo ten „odpornej vůl“, když mluví po telefonu se svými kamarádkami.

A Théo dostává co proto, slova ho probodávají jako řešeto, jenže ona to nevidí. Ta slova ho ničí, je to nesnesitelný ultrazvuk, Larsenův efekt, který snad slyší jen on sám, neposlouchatelná frekvence, která mu rve mozek.

 

V noci po jeho návratu ho budí nějaký vzdálený pronikavý zvuk. Takový vysoký tón, rušivý pískot, který přichází zevnitř. Když si zakryje dlaněmi uši, zvuk nejprve zesílí, pak se ztiší. Říká se tomu sluchový přelud. Četl to na jednom webu věnovaném zdraví. Ten zvuk se objevuje uprostřed noci čím dál častěji. Zpočátku si myslel, že přichází zvenčí. Vstával. Šel do kuchyně, zkoumal kuchyňské spotřebiče, potrubí v koupelně, otvíral dveře na chodbu. A pak mu to došlo.

Ten zvuk je v jeho hlavě. Když konečně ustane, spánek se už nevrátí.

 

Na oba rodiče spolu má jen jedinou vzpomínku.

Matka sedí na tvrdé pohovce, překryté jakousi umělou chlupatou látkou hořčicové barvy (ve skutečnosti si není jistý, jestli si na to kanape opravdu vzpomíná, je možné, že si dal ten obraz dohromady z jedné fotky, paní učitelka Destréeová jim na začátku roku tohle vykládala o paměti, jsou věci, které si člověk pamatuje, jiné, které si přeměňuje nebo vymýšlí, a ještě jiné, které si prostě přivlastní). Matka sedí prkenně, napjatě, neopírá se. Otec před ní přechází sem a tam, nemluví, je jako nějaké zvíře, které chodí v kleci kolem dokola. Théo sedí na zemi nebo možná vedle matky, která se ho nedotýká. Musí zvednout hlavu, když je chce vidět. Ve čtyřech letech a pár měsících je ostražitým divákem skryté války, která brzy propukne naplno.

Potom matka pronese ta slova, slova, která ho okamžitě udeří, zbaví dechu, slova zaznamenaná na jeho harddisku, dospělácká slova nabitá něčím, čehož smysl mu uniká, ale vnímá tu sílu. Matka se dívá do země, mluví však k otci, když řekne:

„Hnusíš se mi.“

Zapomněli, že je tady, nebo si myslí, že je moc malý, než aby to chápal, než aby si to zapamatoval, ale právě proto, že je v těch slovech obsaženo něco, co mu uniká, něco závažného a možná i trochu podlého, si je bude pamatovat.

V tu chvíli ani ji, ani jeho vůbec nenapadne, že jejich syn, kterému jsou čtyři roky a pár měsíců, si uchová jen jedinou vzpomínku na ně dva dohromady, a tou bude právě tahle.

 

Théo vyjde ze sprchy, převléknutý do čistého. Myslí na paní učitelku Destréeovou, která chtěla vědět, u koho z rodičů tráví týden. Koukala na něho tak divně. Když se za dveřmi zase připojil k Mathisovi, řekl mu: Ta ženská je cvok. Ale teď, když o tom znovu přemýšlí, čelo mu polévá něco jako horkost hanby, a přechází to až do krku. Lituje těch slov.

 

Matka je pořád ještě v kuchyni, poslouchá jedním uchem jakýsi pořad v rádiu a přitom dodělává večeři. Zeptá se jí, jestli se může podívat na nějaká videa na YouTube.

Ne.

Nejdřív ať udělá úkoly. Určitě nemá všechno hotové.

Několik hodin, možná ještě i zítra, ho nechá platit za to, že vkročil na nepřátelskou půdu, že unikl jejím pravidlům, její kontrole, že se dobře bavil.

Vůbec totiž nepochybuje, že toho řádně využil, že celý týden proflákal, že se do sytosti oblbnul displeji, nacpal čipsy a kokakolou, že chodil spát bůhví kdy.

Přesně tohle si představuje.

Jemu je fuk, co si představuje.

Rozhodně jí to nebude vyvracet.

Překlad Alexandra Pflimpflová

 

Vychází v nakladatelství Odeon.