13/01/2015 | recenze |

K povaze mlčící většiny

O bolístkách i skutečném trápení dospívání existují řady textů. Také padesátá nebo šedesátá léta minulého století už byla hojně nahlížena dětskýma očima, pohledy naivními i groteskními. Najít v tak zaplněném prostoru místo pro osobitý názor je nesmírně těžké. Janě Červenkové se to podařilo alespoň do jisté míry.

Vyprávění začíná v roce 1945, Pavel je tehdy jedenáctiletý a problém má se svým otcem. S nepřítomným otcem, jenž se jako účastník komunistického odboje skrývá. Jenže k rodině se nevrací ani po válce, navázal nový vztah a jeho hrdinství dostává lidské trhliny. Což je autorčin dobře fungující postup, její postavy jako by teprve docházely k zjištění skutečného stavu věcí.

Důraz autorka neklade na vylíčení obecně známých událostí a analýzu charakterů a jejich deformací v důsledku dobových změn. Dojde-li k nim, zjistíme spíše z náznaků. Koneckonců Červenkové postavy neřeší nevítané dějinné zvraty. Pavlova matka sděluje se zadostiučiněním: „My chudý jsme se vzbouřili, a teď to pánům ukážeme! […] Teď budem vládnout my! […] Tady to bude vypadat úplně jinak, rozhlídla se po své omšelé kuchyni a Pavel se vylekal.“ A zjistíme dál: „Ani mu nepřišlo, že ona snad mluvila… o celé naší zemi, to k ní přece vůbec nešlo.“

červenkova

Emoce vyplynou ne proto, že „taková byla doba“ a cosi vnějšího a fatálního zasáhlo, ale díky konstelacím povah, prostředí a horizontu vzorů, které jsou k dispozici. Psychologická kresba se autorce daří. Autorčiny věty jsou občas útržkovité, vytrácejí se do tří teček, nezajištěnosti a nedovršenosti, aby ostřeji vynikal proces, kterým lidské nitro bytní k rozhodnutí a činu.

Červenková citlivě zaměřuje pohled k počátku „efektu motýlích křídel“ spouštějícímu lavinu. Pavel vyspěje v mladého komunistu, jeho názorová orientace má jednoznačné kontury a navíc se dokáže vhodně přizpůsobit — koná přece podle správné předlohy idealizovaného otce, posléze přítele Josefa, soudruha skvěle ovládajícího jak ideologii, tak klientelismus. Dospělý Pavel pracuje ve stranickém aparátu, absolvuje základní vojenskou službu kdesi na Tachovsku a potká coby nadějný člen diplomatického sboru lidově demokratického státu Marcelu.

Právě ona je druhým vypravěčem. Její příběh se střídá s Pavlovým — také od dětských let. Každý z nich má své vlastní zázemí, které děti stimuluje a pro něž je charakteristická výraznější role matky. Ta Marcelina je úzkostlivá ochranitelka s potřebou kontroly, jež do dítěte zaseje nejistotu a potřebu svobody. Co si pod tím absolventka pedagogické fakulty představuje? Poněkud rozmazlený vzdor, vrcholící odmítnutím protekčního místa v Praze a odchodem do pohraničního ústavu pro postižené děti. Marcela není spokojená ani tam, realita ji děsí: „Nikdy jsem takové děti neviděla. Jen pohádky o nich slýchala, že žijí kdesi daleko v ústavech, prý se tam o ně starají jeptišky, protože i jeptišky žijí někde daleko, v pohádkách…“

To už je druhá část knihy, začátek šedesátých let. Tam jako by příběh přibrzdil, vytrácí se barvitost na úkor schematismu, popisnosti, napětí slábne. Marcela je naivní žena, postrkovaná do nepřiléhavé role. Příkoří, které jí straží okolí, a nejvíc Pavlova matka, je pofiderní, účelové. Červenková potřebovala propojit trajektorie, které protagonistům vyměřila, čemuž obětovala i sympatický spád a tajemnost. Najednou nás příliš nutí, naznačuje temné události v Pavlově minulosti, s nimiž se po letech Marcela „potká“. A nic se nestane.

To už kniha poněkud bezradně končí. Pavel i Marcela spolu zůstávají, obklopeni nočními můrami, nespokojeností, počínajícím zvykem. Jsou prototypem mlčící většiny, přizpůsobivé, lítost nebudící. Resumé v nudě a rozmrzelosti zachytila autorka příkladně. Na konci nepřichází katarze. Víme, kam „kráčely dějiny“, kam došli Pavel s Marcelou, se můžeme domnívat. Otevřený závěr byl nejlepší způsob, jak děj této knihy opustit.


Jana Červenková: Zavři oči, otevři pusu, Doplněk, Brno 2014