Exhumovat básníka ve 21. století, to něco vypovídá o básníkovi i společnosti. Kdo je Pablo Neruda v dnešním Chile?

Pablo Neruda je pro Chilany národní básník, nositel Nobelovy ceny, symbol odporu proti Pinochetovu režimu, takové jejich rodinné stříbro. O Chilanech se říká, že jsou všichni básníci — a mají za poezii dvě Nobelovy ceny: kromě Nerudy ji roku 1945 jako první Latinoameričanka dostala také „venkovská učitelka“ z údolí Elqui Gabriela Mistralová za intimní, bolestnou poezii. Je zajímavé, že stejně jako Neruda psala Mistralová pod pseudonymem. A je také zajímavé české míjení se s významem básnických pseudonymů obou nositelů Nobelovy ceny: Lucila Godoy si zvolila jméno Mistral podle provensálského básníka Fédérica Mistrala, možná ve výběru mužského pseudonymu hrála roli i její skrývaná a bolestně prožívaná lesbická orientace. A my ji v češtině necitelně přechylujeme stejně jako jinou autorku s mužským pseudonymem George Sandovou. O Nerudovi se zase za komunismu s oblibou tvrdilo, že si zvolil jméno českého autora proto, že mu bylo sympatické jeho sociální cítění — když přitom na pseudonym přišel náhodou. Musel před otcem skrývat své literární sklony, hledal básnické jméno a náhodou narazil na překlad jedné Malostranské povídky v chilských novinách. Tři slabiky vyslovené s přízvukem na předposlední slabice a s oslabeným intervokalickým d mu krásně zněly a jméno si přivlastnil.

Pablo Neruda má v Chile — ale i v celé španělsky mluvící Americe — výsadní postavení autora, jehož milostnou poezii umí nazpaměť úplně každý, jako u nás Máchův Máj, a zároveň je i básníkem sepětí člověka s přírodou, vyzyvatelem kosmických a telurických sil, bardem bratrství národů Latinské Ameriky, připoutaných k tomu zvláštnímu, extrémnímu, barbarskému kontinentu, kterému je osamělý člověk vydán napospas — jeho běsnící živelné síle, ale i s ní související divoké kráse.

Pablo Neruda, foto: Fundación Pablo Neruda

Které knihy pořád žijí v tamní společenské paměti?

Chaos roztříštěného moderního světa a v něm tušení jednoty vesmíru zachytil Neruda ve sbírce Sídlo na zemi (šp. 1935, č. 1976, přel. M. Uličný), zásadní pro moderní poezii je strhující velkolepá lyricko-epická skladba Veliký zpěv (šp. 1950, č. 1978, přel. J. Pilař) postavená na mýtech a dějinách Amerik. Půvab neztratily ani Nerudovy Elementární ódy (šp. 1954, č. 1959, přel. A. Kroupa), vtipné básně třeba o cibuli či dalších běžných věcech každodenního života. Samozřejmě nejoblíbenější je jeho mladická milostná poezie Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství (šp. 1924, č. 1964, přel. L. Čivrný). V českém vnímání Nerudy byl bohužel kladen důraz hlavně na politickou stránku jeho díla, která je pro zdejšího čtenáře nepochopitelná až nesnesitelná; Chilané ji však vnímají mnohem méně palčivě, je to jen jedna stránka bohatého, různorodého, působivého a přesvědčivého díla. Mnohým pak je sociální rozměr Nerudovy poezie přímo sympatický; ovšem i řada chilských čtenářů dává před Nerudovým patosem přednost třeba hravosti a neuctivosti „antibásní“ Nicanora Parry.

I v českých kinech se nedávno promítal film Pabla Larraína Neruda o básníkově odchodu do ilegality r. 1949 a pronásledování v 50. letech, který měl velký úspěch v Cannes a Chilané ho vyslali do klání o filmového Oscara, kde už jeden Larraínův film slavil úspěch: No, o přípravě referenda o setrvání Pinocheta u moci, kde hrál hlavní roli stejný herec jako v Nerudovi, paradoxně Mexičan Gael García Bernal. Známý je též starší italský film inspirovaný románem Chilana Antonia Skármety Nerudův pošťák o Nerudově pobytu v Itálii. Výčet románů inspirovaných různými epizodami z pestrého Nerudova života je takřka nekonečný.

O současném chilském vztahu k Nerudovi svědčí i to, že tři domy, které vlastnil a v nichž v různých obdobích žil, dnes fungují jako muzea a patří k nejnavštěvovanějším chilským památkám. Tzv. Chascona v hlavním městě ve čtvrti Bella Vista, jeho poslední domov před smrtí v nemocnici, vyrabovaný po Pinochetově převratu vojáky; dům ve tvaru lodi shlížející z výšky na přístavní zátoku ve Valparaísu; a dům na pobřeží v Isla Negra, plný dřevěných soch z přídí lodí a předmětů vylovených z moře.

Neruda zemřel pár dní po Pinochetově puči. Výzkum ukazuje, že patrně ne náhodou. Proč byl pro Pinocheta a jeho režim mužem, jehož je nutné odstranit?

Byla bych opatrná s jednoznačným závěrem, zda byl Neruda odstraněn; pitva prokázala, že nezemřel na rakovinu prostaty, ale není zatím jednoznačně určena příčina smrti, kterou bezprostředně způsobil infarkt. Všeobecně rozšířená je domněnka, že byl otráven — ne nějakým tradičním jedem, ale možná zlatým stafylokokem. Důvodem k tomu, aby se Pinochetův režim (u moci od převratu 11. 9. 1973, Neruda zemřel 23. 9. 1973) Nerudy chtěl zbavit, byla údajná chystaná cesta do Mexika, kde se měl postavit do čela protipinochetovské opozice. Což je dosti pochybné, jelikož jeho zdraví se prudce horšilo — v únoru r. 1973 musel ze zdravotních důvodů rezignovat na místo velvyslance v Paříži.

Pablo Neruda se v Chile proslavil i jako politik a diplomat. Kdy se básník stal komunistou?

Jakožto syn dělníka na dráze měl ke komunismu předpoklady od dětství. Do komunistické strany vstoupil až r. 1945, kdy se také stal senátorem. Ale i předtím se stýkal s evropskými surrealisty, většinou silně levicového zaměření, a výrazným impulsem pro jeho politickou orientaci byla smrt jeho přítele básníka Federica Garcíi Lorky, zastřeleného falangisty těsně po vypuknutí španělské občanské války r. 1936. To je mimochodem další smrt zahalená mnoha dohady. Neruda, který už od roku 1927 pracoval v diplomatických službách jako konzul (v Barmě, na Srí Lance, na Jávě, v Singapuru, v Buenos Aires, v Barceloně a v Madridu, kde se spřátelil s avantgardními básníky a malíři), působil od roku 1939 v Paříži jako konzul pověřený agendou španělské emigrace. Vymyslel a zrealizoval tam tzv. plán Winnipeg, v rámci něhož se podařilo přepravit dvě tisícovky španělských uprchlíků z Francie do Chile. Neruda nebyl jen ten obézní hédonik, přítel lehkých žen a těžkých vín, jak nám ho ukazuje i nejnovější Larraínův film, ale snažil se skutečně pomáhat lidem v nouzi. Což je stránka, kterou u nás překrývají realitě neodpovídající obrazy arogantního komunistického funkcionáře.

Pablo Neruda, foto: Fundación Pablo Neruda

Jedna věc je politické přesvědčení, druhá státní funkce. Jak komunista Neruda přišel k pozici konzula?

V diplomatických službách pracoval Neruda od mládí. Jako generální konzul působil na počátku 40. let ještě před svým vstupem do komunistické strany — a kromě toho nevidím důvod, proč by nemohl být velvyslanec třeba v Mexiku komunista. Mexiko v té době vedle Argentiny nejvíc pomáhalo španělským republikánským uprchlíkům, kteří značně ovlivnili i literární panorama země. Za prezidenta Salvadora Allendeho pak Neruda reprezentoval vládu Lidové jednoty jako velvyslanec v Paříži, kde ho roku 1971 zastihla zpráva o udělení Nobelovy ceny.

V roce 1953 dostal také Stalinovu mírovou cenu. Zapojoval se hodně do mezinárodního komunistického dění?

V době vlády prezidenta Gonzáleze Videly v letech 1946—1952 byl zbaven senátorského křesla a byl na něho vydán zatykač za „očerňování Chile v cizině a pomluvy hlavy státu“, protože Videlu nařkl, že se přátelí s nacisty, prodává chilský majetek Spojeným státům a s manželkou se podílel na okrádání evropských rodin zničených válkou. Jak zachycuje Larraínův film, musel odejít nejprve do ilegality a posléze do exilu. V době nejhorší studené války na počátku 50. let procestoval řadu zemí včetně sovětských satelitů a samotného SSSR — byl v Polsku, Československu, NDR, Maďarsku apod. —, ale zjevně vůbec nepochopil, jak ve skutečnosti komunistický režim funguje. Měl klapky na očích podobně jako jiný nositel Nobelovy ceny za literaturu Gabriel García Márquez, který ve svých reportážích ze stejné doby a ze stejných zemí také nechtěl vidět realitu. Neruda se účastnil mírových kongresů, ale hlavně stále psal; právě v básních z této doby najdeme nejvíc ideologie, příznačné jsou už výmluvné názvy jako Ať procitne dřevorubec, Óda na Stalina apod.

Výrazněji se zapojoval do politického dění v Chile, kde ho roku 1969 postavila jako svého kandidáta na prezidenta komunistická strana, on se však kandidatury vzdal ve prospěch Salvadora Allendeho, jenž byl pak zvolen jako představitel široké Lidové jednoty (1970).

Zpátky k literatuře. Odrazilo se Nerudovo politické přesvědčení nebo kariéra v jeho poezii?

Neruda zůstává skvělým básníkem, který má ve svém díle i pár slabších kousků, příliš poplatných ideologii. V originále je však i jeho ideologická poezie mnohem silnější a bohatší, se složitými obrazy i myšlenkovou hloubkou, kterou mnohé české překlady zploštily, zbanalizovaly nebo vůbec nepochopily. Nerudovu poezii často překládali nikoli hispanisté, ale komunističtí šíbři, kteří si dali zhotovit podstročník a pak si s originálem dělali, co se jim zachtělo. Příznačný je překlad sbírky Sto sonetů o lásce (1959, čes. 1985), v níž si Neruda hrál s formou sonetu, který záměrně nerýmoval a naplnil spletitými obrazy neobvyklými v milostné poezii; „překladatel“ Jan Pilař vědomě nerespektoval autorovu poetiku a udělal z metaforicky složitých a silných obrazů zrýmované milostné veršovánky.

Jako člověka jsem Nerudu osobně neměla možnost poznat, ale co jsem viděla v jeho domě ve Valparaísu či ve filmech o něm, případně co jsem se dočetla v jeho pamětech Vyznávám se, že jsem žil či v Zábranových vzpomínkách Celý život, mě utvrzuje v tom, že často je lepší spisovatele pouze číst a raději o něm nic nevědět jako o člověku. Komunista přesvědčením, poživačný měšťák a vybraný aristokrat vkusem i životem. Navzdory tomu zůstává, co napsal.