V úterý večer poznají výroční literární ceny Magnesia Litera své vítěze. Favoritem na titul Kniha roku je bezesporu Martin Reiner s románem Básník. Přesvědčivě zvítězil už v anketě Lidových novin Kniha roku, jejíž voličský sbor se významně překrývá s tím minerálním. Zdá se, že Reinerovi by vítězství mohla vzít jen sveřepá psychologie hlasování — to kdyby porotcům nad hlasovacími lístky na poslední chvíli přišlo, že Cena Josefa Škvoreckého a Kniha roku Lidových novin bohatě stačí a v rámci rovné distribuce symbolického kapitálu je potřeba ocenit někoho jiného, třeba Kahudu a jeho monstrproces Vítr, tma, přítomnost; ostatně aby si ten Reiner o sobě příliš nemyslel, když k tomu má sklony. Na druhou stranu, Reiner je v literárním poli — podobně jako loňský vítěz Jiří Padevět — persona grata, opředená přátelskými vazbami, smísenými ve vhodném poměru s recipročními závazky, a taková věc v hlasování velké poroty vždy hraje roli, ne že ne. Vítězství tedy Reinerovi zřejmě neunikne; za sebe dodávám — proč ne, Básník je poctivý kus textu.

Psychologie fungování porot by ovšem stála za zvláštní studii. Tak například Emil Hakl. Loni získal Literu za prózu za knihu Skutečná událost, ale letos nebyl za daleko lepší — dle obecné shody recenzentů — povídkový soubor Hovězí kostky ani nominován. Přirozeným vysvětlením by mohlo být, že každá porota je přece jiná a na objektivní estetické kvality dávno nikdo nevěří, respektive je nerozpozná. To by ovšem prozaická porota nesměla být ze tří pětin stejná (loni i letos v ní zasedli Petr Hrtánek, Alena Přibáňová a Hana Soukupová). Znamená to, že přinejmenším někdo z těch, kdo loni pro Hakla hlasoval coby pro vítěze, nepovažoval letos za vhodné zařadit jej ani mezi nominované — nejspíš proto, že přece zvítězil loni. A podobná nepřiznaná úvaha dost možná sehrála roli i v případě další opomenuté nominace, totiž Mapy Anny Marka Šindelky. Také ta je — tentokrát přinejmenším dle autora tohoto textu — na stejné úrovni, ne-li na vyšší než předchozí Šindelkův povídkový soubor Zůstaňte s námi. Za ten už ovšem Magnesii Literu dostal, takže pravděpodobně není třeba se jím dále zabývat. Místo toho je vhodné projevit názor, neboť názor dělá porotu jako šaty člověka: nominujme tedy knihy, které málokdo čeká. Například textový mišmaš Hany Lundiakové Imago. Ty Trubko!, v němž sice sem tam vykřikne odstavec, ale je to výkřik z textové hlušiny, anebo leda průměrné povídky Petra Pazdery Payna.

Mimochodem, stala se zvláštní věc, kterou by někdo měl co nejdřív vysvětlit. Součástí tiskové zprávy Magnesie Litery, která před pár týdny odtajnila nominace, jsou také odůvodnění porot. V případě Paynovy knihy Předběžná ohledání se dočítám: „Kniha povídek Petra Pazdery Payna oslovuje čtenáře suverenitou výrazu a stylu i neobyčejnou pestrostí jednotlivých textů. Payne svou vzdělanost uměleckohistorickou a teologickou nestaví na odiv, ale pracuje s ní samozřejmě a ústrojně. Nikdy neztrácí cit pro jedinečnou konkrétnost, osudovost a dramatičnost lidských životů, aniž by k tomu potřeboval fabulovat velké zápletky. Vynikající pozorovatelský talent i hledačský vztah k žánru povídky rozvíjí ve dvaceti dvou krátkých prózách, které jsou mimo jiné i jakýmsi vzorníkem toho, jak je možno povídku autorsky utvářet.“

A hle, jak zní nakladatelská anotace: „Nová Paynova kniha zaujme dvěma vlastnostmi, které v české próze nejsou běžné: suverenitou výrazu a pak neobyčejnou pestrostí jednotlivých povídek. Jsou v ní přítomny další klady — například autorova vzdělanost, schopnost pracovat s biblickými tématy, smysl pro osudovost, vynikající pozorovatelský talent atd., ale výjimečný je autorův hledačský vztah k žánru povídky. Dvacet dva povídek knihy, to je dvacet dva možností, jak povídku utvářet.“

Opravte mě, jestli se mýlím, ale měl jsem za to, že porota výročních cen není — alespoň ne přiznanou — součástí nakladatelské propagace knihy. Naopak by měla přinášet nezávislý, v ideálním případě rovněž odborný pohled. Pokud je ovšem polovina obratů v posudku poroty totožných s obraty na samotné knize, i tak nezáludný jedinec jako já se musí ptát, zda je to jen leností dotyčného porotce napsat vlastní posudek, založený na vlastním kritickém pohledu, anebo něčím jiným. Ať tak či onak, v obou případech jde opět jen o obyčejnou psychologii: buď lenivosti, nebo osobní spřízněnosti.

Jistě, můžete namítnout, že i porotce je jen člověk, a mně nezbude než se s nepatrnou ironií usmát a dát vám za pravdu. Přesto bych si jako autor přál, aby se v literárních cenách více hodnotily texty a méně aby do hodnocení zasahovaly všelijaké mimotextové skutečnosti, jako jsou předchozí ocenění, osobní sympatie nebo vědomé i podvědomé averze porotců, příslušnost k té či oné literární buňce či muňce, neodolatelná potřeba dát najevo neotřelý názor a tak dále. Považuji to totiž za důležitou psychologickou kompetenci porotce: být schopen uzávorkovat vše, co leží mimo desky knihy, a teprve poté — pokud možno — argumentovat.