Ve škole pro kádry bylo mnoho druhů práce. Sázení fazolí a setí pšenice byla práce na poli. Během horkých letních dní jsme s prázdným žaludkem vyráželi na pole ve tři hodiny ráno. V šest hodin nám přinesli snídani, a jen co všichni dosnídali, pracovalo se až do poledne. Po soumraku jsme opět pracovali na poli až do noci. Každá nově příchozí jednotka byla nejprve ubytována u místních vesničanů. Nemohli tam ale zůstat dlouho, museli si co nejdříve postavit vlastní obydlí. K tomu potřebovali cihly; ty však nebylo snadné získat, takže se většinou nahrazovaly cihlami z nepáleného jílu. Vyrábění těchto cihel byla obzvlášť těžká práce. Starat se o prasata byla zase práce nejšpinavější a nejméně oblíbená. O zeleninovou zahradu a kuchyň se starali především staří a slabí, těžké práce padly všechny na bedra mladých.

Jednou pořádala škola pro kádry jakousi oslavu a všechna vystoupení se týkala fyzické práce. Hrála se divadelní hra o tom, jak „student“ z jedné jednotky, bez ohledu na to, že hrozilo zřícení pece, riskoval vlastní život, jen aby vypálil ještě víc cihel, prý to bylo napsané podle skutečnosti. Další jednotka předvedla scénku o vrtání studny, na jevišti stál celý ansámbl, ale nepronesli jedinou repliku, pouze stále dokola otáčeli vrtákem za rytmických výkřiků „Héj rup! Héj rup! Héj rup! Héj rup!“ Všichni točili a točili, bez ustání otáčeli vrtákem — s vrtáním studny nebylo možno přestat, museli pokračovat dnem i nocí, jedním dechem dotáhnout práci do konce. „Héj rup! Héj rup! Héj rup! Héj rup!“ Hluboký tón v těžkém rytmu se neměnil, připomněl mi kdysi populární píseň z filmu „Burlaci na Volze“; úplně jsem před sebou viděla burlaky, jak se brodí vodou na břehu řeky a táhnou za sebou lodě, jak zápasí o každý krok a pomalu postupují vpřed. Hra to byla sice jednotvárná, ale zdála se mi opravdovější než výstup o dělníkovi, který „neboje se strádání, neboje se smrti“ pálil cihly. Po skončení shromáždění všichni diskutovali a uznali, že to vystoupení bylo dobře zahrané, a ani nebylo zapotřebí zkoušek, stačilo na pódiu předvést, jak to probíhá ve skutečnosti.

Najednou někdo vyhrknul: „Kdeže! Tahle hra — ta nebyla úplně v pořádku, viďte? Jako kdyby… jako kdyby… jako kdybychom my všichni byli tak… tak…“

Všichni se zasvěceně rozesmáli. Smích následovala chvíle tíživého ticha. Potom jsme se dali do probírání dalších záležitostí.

Byla jsem přidělena ke skupině pracující na zeleninové zahradě. Neměli jsme žádné stroje, takže když jsme dostali za úkol také vykopat studnu, museli jsme se spoléhat pouze na své síly.

Na naši školu pro kádry se usmálo štěstí, na březích řeky Chuaj bylo po dva roky sucho a nepostihly nás povodně. Avšak pěstovat zeleninu ve vyprahlé, ztvrdlé půdě nebylo nic snadného. Lidé o půdě v okrese Si říkali: „Zaprší-li, bahna po pás, slunce svítí, zem jak mosaz.“ Zem na poli pro zeleninu sice zoral traktor, ale zůstaly po něm všude obrovské hroudy hlíny, větší než lidská hlava a tvrdší než kosti. Jestliže jsme chtěli pěstovat zeleninu, museli jsme připravit půdu; abychom připravili půdu, museli jsme rozbíjet a rozmělňovat hroudu za hroudou a to nás stálo nemálo sil, ale i trpělivosti. Připravili jsme políčka a vykopali zavlažovací strouhy, ale nebyla v nich voda. V sousední zeleninové zahradě, která také patřila škole pro kádry, měli studnu s mechanickým čerpadlem, hlubokou prý deset metrů, často jsme tam chodili pro vodu na pití. Naše studna vyhloubená pouze lidskýma rukama nebyla hlubší než tři metry a voda v ní byla kalná. Pili jsme ji nepřevařenou, do vědra jsme jako dezinfekci přimíchali lahvičku čínské medicíny proti žaludečním problémům; voda potom ale měla prapodivnou chuť. Zato voda z deset metrů hluboké studny byla sladká a chladivá, jeden hrníček při práci pod horkým sluncem chutnal jako sladká rosa. Nesloužila nám jenom k pití, také jsme si v ní umývali nohy a ruce. Problém nastal, když jsme ji chtěli využít k zavlažování našich zeleninových políček. Bez čerpadla nebylo možné vodu ze studny přivést k našim záhonům. Jednou se nám poštěstilo si čerpadlo vypůjčit, voda proudila strouhami kolem našich políček a hned se vpíjela do půdy. Zalili jsme tak sotva pár záhonů; potom se setmělo a čerpadlo někdo odtáhnul nazpět. Zaseli jsme semínka špenátu a teprve asi za měsíc, po obrovském lijáku, se začaly z půdy klubat sazeničky. Rozhodli jsme se tedy, že si vyhloubíme studnu na zalévání zahrady. Určili jsme místo a začali kopat.

Půda byla skutečně tvrdá jako mosaz. Když jsem se vší silou pokusila zarýt rýč do země, zůstala v ní jenom bělavá jizva a mladíci se hlasitě rozesmáli. Dali se s plným nasazením do práce, ale kopání bylo těžké i pro ně, a tak mi řekli, že by potřebovali krumpáč. Mojí předností byly rychlé nohy; moje ruce jim nebyly nic platné, a tak jsem se jako vítr vrátila k naší jednotce a ještě jsem dokázala stejně rychle doběhnout zpátky na pole se dvěma krumpáči na ramenou. Jim se nezastavily ruce, mně zase nohy. Muži pracovali s vypětím všech sil a neustále se střídali, až půda pod krumpáčem povolila, a ti, kteří právě nekopali, s vervou začali přemisťovat zeminu. Po dni nepřetržité dřiny vykopali hlubokou jámu, ale po vodě ani stopy. Jeden mladík, kterému jsme říkali Býček, byl šovinista. Po straně reptal, že u kopání studny ženské nemají co dělat; když tam budou, voda se neukáže. V našem zelinářském oddíle byly pouze dvě ženy, já jako úplně nejstarší žena z celé naší jednotky a A Siang naopak jako úplně nejmladší, byla dvakrát tak mladší než já. Pocházela z čínské komunity v zahraničí a takové zdůvodnění slyšela poprvé v životě. Rozzlobilo ji to i pobavilo, když mi to říkala, dusila smích. Pak se vydala za Býčkem, aby to s ním prodebatovala a vyjádřila nesouhlas. Přesto nás to trochu znepokojilo, protože kdybychom čirou náhodou nenarazili na podzemní vodu, všechna vina by padla na naši hlavu. Naštěstí se ani ne ve dvou metrech hloubky objevila zvlhlá půda a my spatřili vodu.

Kopat v tvrdé, vyprahlé zemi bylo samozřejmě vyčerpávající, ale daleko horší bylo bahno. Čím hlouběji se kopalo, tím blátivější díra byla. Muži po dvou, po třech skočili bosí dovnitř, aby hloubili dál, a vědro za vědrem plné bahna posílali nahoru, kde jsme ho vyklopili. Okolí studny se během okamžiku proměnilo v jednu velkou bahnitou louži. Všichni jsme si sundali boty i ponožky. A Siang pracovala s nadšením, i ona stála bosýma nohama v bahně na okraji studny a přebírala a předávala vědra dál. Já vědro neunesla, ale v zápalu boje jsem si také sundala boty a ponožky a lopatou jsem shrnovala rozbředlé bahno na jedno místo.

Bahno jsem vždycky považovala za cosi špinavého, plného plivanců, hlenů, výkalů a moči; když jsem jej ale ucítila mezi prsty na nohou, sblížila jsem se s ním, náhle mi připadalo hebké a všechno podezření na jeho špinavost bylo to tam. Bylo to, jako když onemocní někdo blízký nakažlivou nemocí a člověk se té nemoci přestane štítit a oblíbí si ji jako součást milované osoby. Musela jsem se zasmát sama sobě: že bych měnila stanovisko, že by se mi měnila půda pod nohama?

Obávali jsme se, že až voda prorazí na povrch, znesnadní to kopání. Při hloubení studny lidskýma rukama nelze pracovat dnem i nocí, jako když se studna vrtá za pomoci stroje, není rázem hotovo, ale přesto je potřeba zatnout zuby a pokračovat v práci. Následovali jsme tedy příklad těch, kteří pracovali na poli, a časně zrána jsme s prázdným žaludkem vyrazili do zeleninové zahrady. Když nadešel čas snídaně, já a A Siang jsme se vrátily do kuchyně a s vozíkem naloženým knedlíky vařenými v páře, rýžovou kaší, nakládanou zeleninou a horkou vodou jsme se vrátily do zahrady. Já vozík tlačila po rovince nebo z kopce; v zatáčkách, na klikatých cestičkách a do kopce ho tlačila A Siang. Byla to pro ni lopota; stačilo, aby s vozíkem jenom trochu zavrávorala, a už hrozilo, že rozlije kaši i horkou vodu. Mluvím z vlastní zkušenosti, jednou jsem si to také zkusila. Naštěstí tahle nerovná spolupráce A Siang nevadila a vycházely jsme spolu moc dobře. V poledne jsme se všichni vraceli na rotu na oběd; potom jsme si odpočinuli a pokračovali v práci, dokud se slunce nesklonilo k obzoru. Večeřeli jsme často až jako úplně poslední.

Nevím, kolik dní jsme strávili touhle vyčerpávající prací, než byla naše studna tři metry hluboká. Posledních pár dní vody ve studni přibývalo a kopání bylo čím dál tím těžší. Nezbylo nám než požádat o pomoc zvenčí a pozvat si dva urostlé mladíky. Ve studni se muselo stát ve vodě. Studny se většinou kopou v zimě, kdy je na jejich dně teplo. My ale kopali v parném létě a na dně studny byla lezavá zima. Já a A Siang jsme se strachovaly, že se muži z toho postávání v ledové vodě nachladí. Oni však byli plní elánu a ujišťovali nás, že jim zima není. My dvě jsme nechtěly působit přehnaně starostlivě, takže jsme jenom bez ustání tiše kontrolovaly situaci ve studni.

Hladina vody postupně stoupala, až mužům byla po kolena, po stehna a nakonec po pás. Studna hluboká tři metry by na zavlažování zeleninových políček měla stačit. Nabídla jsem se, že zaskočím koupit trochu pálenky, aby se zahřáli a abychom mohli oslavit naše vítězství. Všichni radostně souhlasili. Jeden z mužů, kteří nám přišli na pomoc, byl velitelem zásobovací skupiny a vysvětlil mi trik, jak pálenku získat. Vrátila jsem se k jednotce, přeříkala v kuchyni, co mi poradil, a získala jsem lahev na kořalku. V kuchyni nejspíš chtěli zabránit krádežím alkoholu, takže na lahvi byla etiketa s velkým nápisem „JED“, třemi vykřičníky a namalovanou lebkou se zkříženými hnáty. Na dně ještě trochu pálenky zbylo. S tou hrozivou lahví v náručí jsem pospíchala do zásobovacího střediska, vzdáleného ještě asi kilometr na západ od zeleninové zahrady, abych koupila pálenku. Celou cestu jsem se jenom bála, že přijdu pozdě a družstevní prodejna už bude mít zavřeno. Dala bych nevím co za Taj Cungovy kouzelné talismany, které jej v Příbězích od jezerního břehu dokázaly za den přenést o osm set li. Neměla jsem povolení ke koupi alkoholu, ale díky lahvi a promyšlenému zdůvodnění se mi půl litru pálenky koupit podařilo. V obchodě neměli nic k zakousnutí, pouze „ovocné bonbóny“, které se podobaly spíš hrudkám bláta. Půlkilo jsem si jich vzala a spěchala jsem zpátky za ostatními.

Studna na zalévání zeleninových políček už byla hotová. Ti, co zastali těžkou práci, i ti, kteří se starali o práce lehčí, seděli na zemi a odpočívali. Čile si nalévali pálenku do hrnků a hrnečků, ze kterých obyčejně pili vodu. Vypili jsme asi půl litru a trochu jsme nechali na dně, abychom mohli lahev vrátit do kuchyně. Po mazlavých bonbónech se také jen zaprášilo. Taková byla naše slavnostní hostina.

Překlad Hana Bašová.

 

Vydává nakladatelství Verzone.