Přání otcem myšlenky

K evoluci člověka Za posledních dvě stě let lidstvo nashromáždilo obrovské množství poznatků o původu světa, vzniku života, vývoji člověka a lidských dějinách. V roce 1859 uveřejnil Charles Darwin své dílo O původu druhů a v roce 1871 O původu člověka. Od této doby víme, že člověk svým vznikem a vývojem principiálně není něčím přírodě se vymykajícím, nýbrž že je její integrální součástí a že byl a nadále je, jako veškerý život na Zemi, formován v komplexním procesu evoluce přirozeným výběrem. Poznatky empirické psychologie, evoluční biologie a genetického bádání se zhutňují do stále detailnějšího obrazu lidské přirozenosti. Dnes víme, že nejen lidský intelekt, nýbrž i všechny ostatní psychické vlastnosti jsou převážně dědičné a průběžně jsou dále formovány přirozenou selekcí. Klasický protiklad těla a duše lze již dnes pokládat za neplatný. To, co pociťujeme jako lidské vědomí, je jakési zrcadlení těla v mozku a v podobné formě existuje i u jiných živých tvorů.  Také naše mravní pohnutky lze přiřadit stupni aktivace určitých oblastí mozku. Zdá se, že do politiky tyto poznatky dosud nepronikly. Poté co ideologie sociálního darwinismu byla zavržena a eugenické úvahy byly z prostoru politiky a politického poradenství zcela vypuzeny, zdálo se počátkem sedmdesátých let, že u tématu přirozené evoluce panuje obecný konsenzus v tom, že darwinistické evoluční učení je sice principiálně platné, u člověka však nemá žádnou praktickou relevanci. Neboť za prvé přirozená evoluce člověka ustala již dlouho předtím, než odešel z Afriky, tedy nejméně před sto tisíci lety, a za druhé jsou lidské vlastnosti a schopnosti podstatným dílem určovány sociálně, a jsou tedy rozsáhle formovatelné politikou a společností. V roce 1975 uveřejnil renomovaný biolog a specialista na výzkum mravenců Edward O. Wilson knihu Sociobiology. V ní strukturoval „poznatky o sociálním chování do nové, na populační biologii založené disciplíny…, jež se později proměnila v evoluční biologii“. Svými poznatky vyvolal autor skandál a z debaty, která následovala, pramení výtky „biologismu“, které tak rádi vznášejí humanitní učenci a žurnalisté. Wilsonovi a jiným sociálním biologům bylo vyčítáno, že obhajují rasismus, sexismus, nerovnost, otroctví a genocidu. Jejich přednášky byly narušovány a univerzity jim odříkaly pozvánky, neboť se obávaly nepokojů. Od té doby evoluční psychologie tehdejší poznatky podstatně prohloubila a rozvinula a při vší diskutabilitě jednotlivých detailů jsou dnes v zásadě nezpochybnitelné. Ve své nejnovější knize resumuje Wilson stav soudobého poznání takto: „Všechny elementy a procesy života se dějí v souladu s fyzikálními a chemickými zákony; a všechny elementy a procesy života vznikly během evoluce přirozeným výběrem.“ I ty nejkomplexnější formy lidského chování jsou podmíněny biologicky a představují „specializace, které se u našich předků primátů vyvíjely miliony let“. Proto i „lidské smyslové kanály omezují naše vnímání skutečnosti“, pokud tyto hranice nepřekonáme podpůrnými prostředky. „Nezničitelná pečeť evoluce“ je potvrzována tím, „jak jsou genetické programy připraveny nebo nepřipraveny určovat duševní vývoj“.

Thilo Sarrazin, foto: Nina Gerlach

Jako nezávislé bytosti jsme stejně tak svobodní a volní jako lev v africké savaně. Avšak díky nesrovnatelně větší mozkové kapacitě je šíře a prostředím podmíněná formovatelnost našeho jednání podstatně větší. Nicméně svoboda lidské vůle, mnoha filozofy dosud obhajovaná, není ničím, co by nás odlišovalo od ostatních živých tvorů; spíše jde o to, že „nevědomé centrum rozhodování v našem mozku“ předává, jak píše Wilson, „cerebrálnímu kortexu iluzi nezávislého jednání“. Svobodná vůle je tedy podmíněna biologicky, neboť „naše rozhodování nelze odpoutat od celku organických procesů, které daly vznik našemu osobnímu mozku a jeho kognitivní činnosti“. Lidské kolísání mezi altruismem a egoismem, které „každého z nás dělá napůl svatým, napůl hříšníkem“, vysvětluje Wilson z „přirozené mnohaúrovňové selekce“: Na vyšší rovině „si jednotlivé skupiny vzájemně konkurují a u příslušníků téže skupiny podporují kooperativní sociální znaky. Na nižší rovině si konkurují členové téže skupiny tím způsobem, že je podporováno jednání, které prospívá jednotlivci.“ „Skupinové selekci jako hlavní motivační síle evoluce“ vděčíme za to, že „se člověk cítí být příslušníkem určité skupiny a vlastní skupinu pokládá za nadřazenou skupinám konkurenčním“. Napětí mezi skupinovou a individuální selekcí na druhé straně u každého člověka vyvolává rozporuplné impulzy. Wilson pokládá „konflikty, které plynou z mnohaúrovňové selekce“, za „prazdroj duchovních a sociálních věd“. Člověk je fascinován druhými lidmi stejně, jako všichni ostatní primáti jsou fascinováni bližními svého druhu. Je pro nás nikdy nekončícím potěšením poměřovat a analyzovat naše příbuzné, přátele a nepřátele… Jsme génii v tom, jak dokážeme číst úmysly druhých, zatímco oni sami v každém okamžiku bojují se svými anděly a démony. Abychom omezili škody, které svými nevyhnutelnými pochybeními způsobujeme, chráníme se našimi občanskými zákoníky. Evoluční specialisté musejí pohlížet hluboko do minulosti. Avšak vydatnost archeologických nalezišť s přibývajícím stářím dramaticky klesá. Z doby před patnácti tisíci a více lety, kdy vznikala první lidská sídliště, nemáme kromě několika nalezených kostí téměř nic. Avšak právě zde přibyla výzkumu lidských dějin, zejména výzkumům prehistorie a raných dějin, díky pokrokům, k nimž ve výzkumu lidského genomu za několik posledních desetiletí došlo, nová dimenze. Z lidské DNA lze odvodit hluboko do minulosti sahající fakta o regionálním původu a etnickém složení předků určitého individua. Na základě analýzy DNA archeologických nálezů lidských pozůstatků a lidí dnes žijících lze dnes čím dál precizněji odhalovat, odkud pocházejí naši předkové a jak jsou různé stupně genetické příbuznosti ve světě rozloženy. „Genetic History“, která takto vzniká, se stává čím dál důležitější nejen pro ranou historii a prehistorii, ale i pro posledních dva tisíce až tři tisíce let. Četné genetické studie existují dokonce i pro středověk. Před zhruba padesáti tisíci lety se vydala velmi malá skupina asi sto padesát lidí typu Homo sapiens, tedy již moderního člověka, z východní Afriky přes tehdy již existující pevninský most (nebo řetěz ostrovů) k arabskému poloostrovu. Z této „prabuňky“ se v následujících tisíciletích rozšířilo obyvatelstvo po celé Zemi. Nedělo se tak široce rozmáchlým stěhováním — lidé žili a umírali většinou tam, kde se narodili —, nýbrž tak, že malé skupiny se posunuly o několik kilometrů dál a zde se usadily. Protože tito lidé se mísili pouze lokálně, lze odlišit DNA těch, kteří putovali dál, od těch, kteří zůstali. Ona malá skupina, která opustila Afriku, zahrnovala jen zlomek tehdejšího lidského dědičného potenciálu. Proto je dnes genetická variantnost lidí v Africe mnohem větší než v celé zbývající části světa. Hojně zastávaný názor, že lidská evoluce se zastavila již před odchodem z Afriky nebo že se odehrává natolik pomalu, že v historických dimenzích nemá praktickou relevanci, nebo že se týká jen povrchností, jako je barva očí, kůže a vlasů, je tedy s aktuálním stavem poznání v oblasti genetiky neslučitelný. Podmínky prostředí a kultury spíše kontinuálně vedou ke genetickému přizpůsobování i v rámci relativně krátkých časových údobí. To se dotýká — v závislosti na rozdílech fyzického, geografického, civilizačního a kulturního prostředí — jednotlivých ras, etnik a sociálních skupin různou měrou, a tím dochází i k různým genetickým responzím, jež se opět promítají do kulturního a civilizačního vývoje. Nicholas Wade z toho usuzuje, že „evoluce a dějiny nejsou oddělené procesy“, „přičemž jeden následuje za druhým stejně, jako se střídají královské dynastie. Spíše je tomu tak, že evoluce se s dějinami překrývá, přičemž daná historická perioda přesahuje dosud trvající proces evoluční proměny“. Po celém světě jsou si „lidé jako individua velmi podobní, avšak společnosti se díky evolučně podmíněným rozdílům navzájem silně odlišují v sociálním chování. Vztaženo na přítomnost, není vůbec bezvýznamné, jaký dopad na budoucí evoluci lidstva budou mít politická rozhodnutí. Překlad František Štícha.   Vydává nakladatelství Academia.