Poklidný život za vlády královny Viktorie je přerušen řadou záhadných úmrtí, nemocí a nezdarů. Podle vesničanů je za tím vším nestvůra, která přebývá v hlubinách vod a stejně jako Beowulfův drak v sobě spojuje všechny strachy místních obyvatel. Ti, vědomi si svých hříchů, přijímají její existenci jako zasloužený trest a stejně jako jejich předci jsou proti ní bezradní. Zde však letmé paralely končí, protože hrdinou tohoto příběhu není muskulaturní muž, ale jiskřivým intelektem obdařená žena. Tato hrdinka je vyzbrojena entuziasmem pro přírodní vědy, chutí žít tady a teď (když už to za života jejího manžela nešlo) a spoustou volného času. A je odhodlaná vnést světlo vědy na tmářský venkov a nezastavit se, dokud příšera nebude tam, kde má být — vystavena ve vitríně Britského muzea a uvedena na patřičném konci taxonomického stromu Carla Linného.

V tomto duchu začíná román Sarah Perryové Nestvůra z Essexu, který byl v anglicky mluvících zemích velmi dobře přijat jak kritikou, tak čtenáři. Z obou táborů přitom zaznívalo, že se jedná o román velmi ambiciózní a zdařile napsaný. Nadšené přijetí přitom není těžké vysvětlit.

 

Nestvůra ze tří žánrů složená

Nestvůra z Essexu je složena z několika žánrů, z nichž každý úspěšně míří na svého cílového čtenáře a jejichž kombinace je zajímavá i ústrojná. Prvním z nich je žánr detektivní, v jehož rámci protagonistka románu řeší poměrně očekávatelné otázky typu: Jaké jsou příčiny nečekaných úmrtí? Kam zmizely děti? Kde přesně se nestvůra skrývá a jak vypadá? Tato část románu je řemeslně dobře zvládnutá a poměrně překvapivě málo akcentovaná. Perryová totiž využívá detektivní žánr, aby představila romantickou linku románu, jíž se v Nestvůře dostalo daleko více prostoru.

Tento druhý žánr je místy zpodobněn formou dopisů vyměňovaných mezi hlavní hrdinkou a jejím protikladem, pastorem postižené vesnice. Jak může být natolik tmářský, když se i století páry už pomalu chýlí ke konci? A proč ona narušuje zaběhlou rutinu pobřežní vesnice? A proč jsou jeden natolik fascinováni tím druhým, když by nemohli být odlišnější? Je radost číst slovní výměny, které jsou humorné, břitké a zároveň duchaplné. Zatímco ona zastupuje vědu, on reprezentuje víru, a proto by ve vzájemné komunikaci neměli nacházet potěšení. Obzvlášť vezme-li se v potaz, že ona je čerstvá vdova a on šťastně ženatý. Nicméně obě postavy (nejen) v komunikaci se svým protějškem nacházejí značné potěšení, které se skrz jejich dopisy přenáší i na čtenáře.

Nestvůru lze chápat i jako filozofický román (a novel of ideas) a i tento žánr dostává více prostoru než hrdinčino detektivní pátrání. Do jisté míry je totiž hledaná nestvůra děsivější než nestvůra Beowulfova. Ta byla navzdory své hrůzostrašnosti zakotvena v pevném řádu věcí, s Bohem nahoře a peklem dole. Jenže viktoriánská nestvůra je také nestvůra Darwinova, a proto v stálém řádu zakotvena být nemusí a přidává ke své děsivosti možnost, že Bůh nahoře a peklo dole nejsou, a proto ani údělem lidstva nemusí být vznešenost naplánovaná dobrotivým Bohem. Ale co potom dá smysl každodenní lopotě vesničanů, bytí i bití žen utlačovaných manželi a chudinským vrstvám živořícím v nelidských podmínkách průmyslového Londýna? Právě rozporu mezi vědou a vírou, i způsobům, kterak mohou víra i věda obohatit lidské životy, se Perryová věnuje nejvíc.

V rukách méně zručné autorky by z podobné kombinace žánrů a odkazů mohl vzniknout nepodařený literární guláš. Nestvůra Sarah Perryové však navazuje na tradici mantikor, griffinů a sfing, nestvůr, které jsou zdařile své, a to přesto, že se každá skládá ze tří živočichů. A proto je výsledkem snažení Perryové celek, který nejen výborně drží pohromadě, ale také nestvůra, jež s přesností dravce útočí na jistoty všech románových postav i na některé představy čtenářů, což ocenili jak čtenáři, tak kritika.

 

Elizabeth Bennetová pro nové tisíciletí

Hlavní devízou románu je jeho představitelka Cora Seabornová, která se nachází v centru všech tří žánrů románu. Tu označil recenzent novin The Washington Post za nejsympatičtější ženskou představitelku anglické literatury od dob Elizabeth Bennetové z Pýchy a předsudku, přičemž opět není těžké uhodnout proč. Cora získává čtenářské sympatie hned v první kapitole, kdy se dozvídáme, že má za sebou manželství, ve kterém byla týrána sadistickým manželem, vysoce postaveným právníkem ve Whitehallu. A čtenáři s ní soucítí, neboť trpěla a snaží se osvobodit od všeho, co by ji mohlo ještě někdy svazovat. Cora tedy odloží těsné kostice i upjaté způsoby chování, místo korzetu navlékne pánské boty a kabát a vyráží na essexské pobřeží, protože ji žene touha „rozbíjet kameny a hledat v nich amonity“. Anebo, jak bychom mohli říct v roce 2018, sublimovat traumata.

Těch nemá Cora málo: do Essexu putuje se svým nadmíru inteligentním, ale zároveň obsesivním synem, který do jakékoli společnosti zapadá ještě hůře než ona. Nikdo si není jistý, jestli Cořin syn podivné předměty ještě sbírá, nebo už vlastně krade (a obojí je podezřelé). A zatímco on si krátí chvíli tím, že rozstříhá polštář, aby spočítal všechno peří uvnitř, Cora se trápí výčitkami, že jejich vztah nevypadá tak, jak by měl, a že pociťuje úlevu, když je chvíli bez něj. Podobně ztrápená je i kvůli zavazující lásce, kterou k ní cítí jednak její služka, jednak její přítel v podobě shrbeného lékaře. A jako kdyby dekáda života s tyranizujícím manželem sama o sobě nestačila, Cora si také stále vyčítá, že není smrtí svého muže zarmoucena. Ve svých očích je Cora prostě špatná vdova, matka i přítelkyně. Soudobý čtenář tak s Corou soucítí nejen proto, že je neotřelou postavou, ale také proto, že trpěla a trpí nadále.

 

Ne Beowulf, ale Boudicca

Cora je soudobému čtenáři sympatická rovněž pro své protofeministické postoje: primárně patrné v jejím odmítnutí chovat se tak, jak společnost od bohaté vdovy očekává, a druhotně v jejím maskulinním šatníku, oplývajícím tvídovými kabáty a pohodlnou pánskou obuví. Pro viktoriánskou společnost (obzvláště v Essexu a obzvláště na vesnici) je Cora nevídaným a nepochopitelným stvořením, které lze připodobnit k nestvůře, která kraj postihla. O té se traduje, že byla osvobozena zemětřesením z hlubokých vod, stejně jako Cora je osvobozena smrtí svého sadistického manžela. Rovněž etymologie Cořina příjmení (Seaborne — v moři zrozená) naznačuje spojitost mezi Corou a nestvůrou, za níž se žene. A byť jsou obě stvoření a jejich činy pro vesničany nesrozumitelné, pro soudobého čtenáře je Cora snadno pochopitelná, její komplexní postava přitažlivá a zmatek, který na venkově vyvolává, zábavný. Pokud je možné začátek románu přirovnat k Beowulfovi, pak Coru samotnou lze připodobnit k Boudicce, rebelské královně anglických pohanů, která se postavila Římanům i očekáváním, která na ni kladli.

Jaké rozuzlení román nabízí? Teprve v druhé půli románu nestvůra doopravdy vytasí své drápy a připraví již známé postavy o elán i půdu pod nohama. Naplno se ukazuje možnost, že Cora i její přátelé padnou pod vahou svých hříchů, neomylných přesvědčení a pokusů vést navzdory utrženým šrámům smysluplný život. Perryová však nenechá svůj román vyznít pochmurně, ač by tomu napovídala nálada postav i mlhovité počasí na essexském pobřeží. Závěr románu se inspiruje dohrou Beowulfova souboje s drakem, jen hlavní role se v Nestvůře opět ujímá žena namísto muže. Její oběť rozptýlí protikladnost vědy a víry a umožní vesničanům navrátit se k rutině, aniž by museli na své ploty dále věšet mrtvé krtky jako ochranné talismany.

Je mnoho důvodů, proč číst Nestvůru z Essexu. Krom výše zmíněného nabízí román také exkurzi do chudinského Londýna, zamyšlení nad postavením žen ve viktoriánské společnosti a zajímavé intertextuální odkazy ke kánonu anglické literatury. Kniha se k českým čtenářům rovněž dostává ve výborném překladu Michaely Konárkové. Jedním z nejsilnějších důvodů je však důraz kladený na přátelství, které dokáže nejen smířit zdánlivě nesmiřitelné, ale i zahnat nestvůru z hlubin.


Sarah Perryová: Nestvůra z Essexu, přeložila Michaela Konárková, Argo, Praha 2018