Pravý a jediný král… opět klopýtl

Zatím poslední hollywoodský velkofilm britského režiséra Guye Ritchieho Král Artuš: Legenda o meči si minimálně v zámoří neohroženě a sebevědomě kráčí pro titul největšího kasovního propadáku blockbusterové sezóny. A stejně tak se potýká i s odsouzením ze strany kritiky. Artušovská legenda se tak opět vzpírá modernímu přístupu.

Přitom režisér má velmi slušnou pověst, rozpočet nebyl zanedbatelný (cca 180 milionů dolarů) a hereckému obsazení vévodili coby Artuš Charlie Hunnam, jehož kariéra je na strmém vzestupu, a Jude Law, jehož padoušský Vortigern je nádherným doplňkem ke geniálnímu seriálu Mladý papež. Nejen v Evropě (kde je přijetí filmu jinak spíše pozitivní) se proto vyrojily spekulace, kde udělali soudruzi producenti chybu. Jako hlavní důvod se udává nezvládnutá kampaň a neschopnost jasně v ní sdělit, co za film vlastně chce Artuš být. Pravdou však je, že to by vysvětlilo pouze nezájem diváků, ne kritiky. A i kdyby PR oddělení bratří Warnerů dokázalo lidem vysvětlit, že nabízí dynamickou, podvratnou a opravdu gangsterskou temnou fantasy, nemuselo by to stran ohlasů nic změnit.

Dost možná jde totiž o samu podstatu látky. Artušovská legenda vznikla kolem středověkých kronik, kanonizace se dočkala v díle sira Thomase Maloryho (jeho Smrt krále Artuše vyšla i u nás) a inspirovala celou řadu děl napříč nejen anglickou literaturou. Ve dvacátém století se pak stala jednou z největších inspirací nově se rodícího žánru — fantasy. Pro podstatu příběhu přitom nikdy nebyly důležité konkrétní dějové kličky a zákruty (i když meč v kameni, Paní z jezera a některé další motivy jsou zdánlivě nedotknutelné). Zaprvé by dnes asi málokdo skousl kupříkladu Maloryho vyprávění o tom, kterak král Artuš pokořil římské legie. Zadruhé už samotný artušovský mýtus přebíral a přetvářel starší látky (včetně transformací postav a jejich splývání či naopak vydělování) od kronikářských zápisků po keltské mýty. A za třetí jde o ideologii celého mýtu.

Stručně řečeno: artušovský cyklus je cyklem královským. A král, to je ve středověkém pojetí více než panovník; je to svorník světa, zdroj (nikoli pouhý garant či patron, jak je tomu v naší tradici) spravedlnosti a veškerého řádu. Král je v jednotě se zemí, musí zde být, aby byla země zdravá. Pro jasnou představu doporučujeme na YouTube vyhledat slavnou pasáž z Excaliburu Johna Boormana, v níž Artuš vyráží do posledního boje za zvuku Orffovy Carminy Burany. Případně, pokud nemáte rádi zkratky, knihu Jeana Paula Rouxe Král — Mýty a symboly (Argo 2008).

Jen touto optikou dává artušovský cyklus (ale třeba také ten karolinský, vyrostlý kolem Karla Velikého) smysl — pak je jasné, proč je král, který se z moderního pohledu často chová nespravedlivě, tyransky či prostě hloupě, nemluvě o tom, že mnohokrát není ani hlavním hybatelem děje (viz všechny ty kejkle kolem hledání svatého grálu), stále hrdinou a tím, ke komu vše směřuje a kdo se stává nadějí budoucích generací poddaných i diváků. Zároveň je pak jasné, proč panuje shoda o dosud nejlepší filmové adaptaci látky (je to zmíněný Excalibur), proč se látce nejlépe daří ve spojení s fantasy a proč všechna „historizující“ pojetí velmi rychle skončila na smetišti dějin. Nebo i to, proč v zemích s nižší „královskou“ kulturou bodují spíše artušovské spin-offy o lásce (legendu o Tristanovi uctivě ztvárnil v povídce „Maladie“ i Andrzej Sapkowski, který jinak k artušovskému mýtu ve svých fantasy přistupoval notně ironicky) či putování.

Samozřejmě, existuje výjimka všech výjimek — Monty Python a svatý grál. Jenže tento snímek je jakýmsi karnevalem bláznů, kdy je dočasně dovoleno vše, aniž by to v dlouhodobém horizontu narušilo panující řád. Proslov bezejmenného vesničana („nějaká lehká ženština vyskakující z vody a rozdávající meče mi rozhodně nepřipadá jako solidní základ legitimity moci“) můžeme tedy v klidu zapomenout.

Guy Ritchie to ostatně udělal také. Ovšem jen napůl. Jeho Artuš je jednoznačně oním jediným a pravým králem (neustále citovaná série T. H. Whitea Once and Future King u nás žel nikdy celá nevyšla) a legitimita je jednak vyvozena urozeností původu a jednak stvrzena právě onou pochybnou ženštinou a předáním kusu „železa“. Jenže Ritchie zároveň udělal z Artuše „hajzlíka“ a „podfuckáře“. Epickou fantasy pojal jako svou tradiční pulp fiction — stylově (komentování událostí a zprostředkování i událostí, které se nestaly, dravý soundtrack etc.) i příběhově.

Podobný přístup ve fantasy, která už tradiční „královskou“ ideologii notně naředila, obecně funguje — důkazem budiž série Brandona Sandersona Mistborn —, a dokonce tak dává starým motivům novou energii, ale artušovský příběh, který se podobnému ředění vzpírá, je prostě něco jiného. Přitom řada prvků v Ritchieho zpracování je přesně to, co fantasy potřebuje — vizuálně (design hradů i monster odkazuje na klasické fantasy ilustrátory) i koncepčně (celý systém magie, ale třeba také otázka ceny, kterou je třeba zaplatit za splnění snů o hrůzovládě).

Jenže Artuš v názvu tomuhle filmu prostě na jeho hlavních trzích podráží nohy — protože asociuje archaické mystické hodnoty a jednotu idejí, kterými sice už nikdo nechce reálně žít, ale bere je v bouřlivých dobách jako kořeny své společnosti (případně jako idealizovaný protiklad k vládnoucím strukturám s autokratickými sklony). Naopak v Evropě, kde je podvratnější a nonkonformní fantasy více v kurzu, si film pravděpodobně časem vydobude kultovní postavení.

Což bohužel nic nezmění na skutečnosti, že se opět prováhala šance získat fantasy v Hollywoodu silnější pozici pro střet se zavedenými komiksovými adaptacemi či veřejností seriózněji vnímanými sci-fi filmy, takže celý žánr bude dál žít z nostalgie po Pánovi prstenů (nebo dokonce po tom Excaliburu).