18/08/2016 | komentář |

Přechýlení trendem

O tom, že čeština je jiný jazyk. O tom, že poesie leccos nesnese. O tom, že přechylování je služba hlupáků.

Možná vám přijde temné uvažovat během dovolené nad jemným přechylováním v češtině. Ale trávím svou dovolenou v Aši — ano, tam na samém ovísku Čech. Zde nejčastější věta zní: „Mám nerva, du do cukrárny, víš co?“ Jaksi se patří k Aši, když si nikdo nikoho nevšímá, ale je to zvláštní kraj. Nakonec uondám i svou ženu a psa, lehnu do budky, v níž nocležíme, a osamoceně si pročtu svůj Respekt a Luciin Instinkt. O Respektu jsem to nevěděl, čtu jej většinou na internetu, ale Instinkt už dlouhou dobu vede mrzkou politiku slizké češtiny. Ta jednoznačně spočívá v hubaté genderové korektnosti nepřechylování.

Sledoval jsem po jistý čas na stránkách literárního časopisu Tvar velmi výmluvnou výměnu názorů na téma přechylování mezi Olgou Pek a Milanem Šedivým. Milan Šedivý argumentuje velmi výmluvně z hlediska českého jazyka a zvyku, který nás určuje. Argumenty Pek se mi zdály hloupé a především pro feministické hnutí, jež si troufala representovat, naprosto nepřínosné. Celý boj mi přišel v tom duchu, že jestli Pek nechce přechylovat, je to její osobní věc a mně po tom nic není.

Trend, jinak to nazvat nelze, aktuální trend pomyšlení hlupákům, že přechylovat nebudeme, je však něco jiného. Přední české časopisy přestaly psát jména žen s koncovkou. Super. Uvedu příklad: v jednom norském románu je psáno „Glen Close, který…“ Jde o film Zvrat štěstěny a popis z jedné z hlavních scén: Glen Closeová, která­… Prostě taková je čeština. Není to nijak dokonalý jazyk, ale jednou z výhod je odhalení pohlaví. Řeknu si, komu to vadí — ale na universitě ve státě New Hampshire je zakázáno oslovení, z něhož by vyplynulo, že oslovená je žena.

Ale přece jen se jednou ještě vrátím k Olga Pek (jistě nevadí, že ignoruji i skloňování): jeden z argumentů zněl, že nechce přejímat jméno svého otce. Maminku Pekovou tím určitě dostala. Ale dost poštívání.

Můj syn, ve svých deseti letech stále zvyklý českému jazyku a jeho jasně daným pravidlům, se mě ptá na Sigourney Weaverovou. Mluvíme o Mother Alien, on chce přechýlit na Mother Alienová, ale to zase ne — je to na nás, básnících a magazínech, které nepřechylují jen proto, aby byly in.

Můj vlastní cit pro jazyk mne vede k tomu, abych přechyloval ženská jména. Všechny autorky mému srdci blízké končí na -ová. Ale možná nějaký nadržený šimpanz způsobí, že další sbírka vyjde pod jménem Emily Dickinson. Ale co z toho, veškerá energie vyjde na to, že useknete tři písmena. A o to jako v poesii kurva jde?

Jde o to, že budeme kousat jazyk, který jako jeden z mála jazyků na světě umožňuje dát ženě i muži jejich vlastní identitu? Inu, patrně není náhodou, že jednou z prvních presidentek na světě byl Islandaňka, jejíž — obecné jméno je v pohodě, ale koncovka zní -dóttir čili -ová? Totéž umožňuje i čeština, anglický jazyk je nastavený jinak. I za krále Jiřího VI. bylo běžné psaní typu: na plese byli pan a paní Joseph Linhart. Jaké to malichernosti. Ale co, všichni přece víme, jak je jazyk Angličanů machistický, možná i nedokonalý, a přece skvělý — tak skvělý, že tolik dívek a žen si nechává jména ve tvaru svého táty, aby si přišly světové. A jiné šmoulinky činí totéž ve jménu práva na směšnost.

To, co je úžasné, je náš jazyk. Není třeba s ním vymrdávat, dávat mu falešná a odporná pravidla! A pak, že jo, potom těmto komickým a salonním feministkám radím, aby mluvily německy, kde se jejich cit pře o slova naprosto jasně a navěky neukáže, nezdůvodní, neboť v řeči valkýr není místo pro ubožáky slova.