Před dějinami neutečete ani za pomoci sametových revolucí

Chystáte v Ústavu pro českou literaturu novou encyklopedii samizdatu. Na co přesně se výzkumně zaměřujete? Věnujeme se především literárnímu samizdatu, ale doplňkově se nevyhýbáme ani jiným druhům umění či příbuzným humanitním vědám. Rádi bychom budoucím čtenářům zprostředkovali co nejúplnější informace o samizdatových vydavatelstvích, edicích, časopisech a nejvýznamnějších neperiodických sbornících. Jdeme do poměrně značných podrobností zhruba na úrovni hesel nedávno vydaného slovníku Česká literární nakladatelství 1949—1989, který sestavil týž autorský kolektiv a který vyšel koncem roku 2014. K dějinám samizdatu z pochopitelných důvodů existuje jen minimum písemných pramenů či dokumentace, odkázáni jsme povětšinou na pamětníky, jejichž vzpomínky se snažíme vzájemně konfrontovat a v součinnosti s nimi zpřesňovat. Vzhledem k postupujícímu věku účastníků někdejších samizdatových oběhů jde vlastně v jistém smyslu o záchranný výzkum. Materiálovou „základnu“ nám velmi ochotně vytvořil Jiří Gruntorád v knihovně Libri prohibiti a my se mu na oplátku snažíme rozšířit fondy o tituly regionálního samizdatu, nebo alespoň o jejich kopie: v soukromých archivech už jsme učinili nejeden téměř unikátní nález. Přestože se nevěnujeme politickému a náboženskému samizdatu, zahrne encyklopedie přibližně 250 hesel, počítáme i s bohatým výtvarným a dokumentárním doprovodem. Kniha vyjde ale až v roce 2018, zatím jsme ještě dost daleko od cíle. Když se řekne literární samizdat, tak si — jako nepamětník — představím máničky s průklepákem. Předpokládám, že skutečnost byla asi daleko pestřejší… Mnohem. Pojem samizdat bývá v povědomí veřejnosti nejčastěji spojován jednak s undergroundem, jednak s disidentským prostředím kolem Charty 77 a dalších nezávislých skupin. Nechtěli jsme, aby naše práce jen „stvrdila“ ono obecné povědomí: známým edicím, jako byly Vaculíkova Petlice nebo Havlových Expedice, se samozřejmě důkladně věnujeme, zejména se však snažíme neopomenout nic důležitého z mimopražského prostředí. Samizdatové aktivity, byť nebyly spojeny s těmi nejznámějšími autorskými osobnostmi, se rozvíjely v celé republice, ať už na úrovni osobitých časopisů a edičních řad lokálních, nikoli však nezajímavých komunit, nebo na úrovni opisovačských dílen, jejichž cílem bylo „jen“ rozmnožit jinak nedostupné texty v co největším počtu a co nejkratším čase. Existovaly edice úzce specializované třeba na tvorbu Jana Čepa nebo Bohuslava Reynka, o jejichž vydavatelích se dodnes dohromady nic neví: možnostmi internetu sice při práci nepohrdáme, ale málokdy zde najdeme účinnou pomoc, takže raději i za cenu slepých cest a klamných stop objíždíme republiku a snažíme se nic podstatného neminout. Inu záchranný výzkum.

Michal Přibáň, foto: Jan Němec

K slovu samizdat pořád patří jistá ideologická zátěž a snad morální étos. Pracujete i s tímto rozměrem a kontextem? Oba zmíněné pojmy patří k podstatám samizdatového vydávání, nemůžeme si jich tedy nevšímat, ale počítáme s nimi takříkajíc „před závorkou“. Píšeme hesla do encyklopedie, musíme být tedy především věcní a faktograficky přesní. S emocemi, které takto orientovaný výzkum nevyhnutelně přináší, se snažíme nějak vyrovnat — někdy se nám to podaří, někdy ne. Snažíme se však zaznamenávat případy, kdy se samizdatovým vydavatelům podařilo komunisty přelstít. Nedávno jsem se seznámil s Františkem Rafajou, vydavatelem edice FRH, který v roce kulatého výročí úmrtí Jana Zahradníčka umístil do veřejné vývěsní skříňky v Holešově básníkovu fotografii a vzpomínku na něj — a trvalo to čtrnáct dní, než si někdo z „vyšších míst“ všiml. To jsou myslím věci, které stojí za připomenutí. Překvapilo nás, kolik samizdatů bylo rozmnožováno přímo ve státních institucích — základní matrice Lidových novin se vyráběly v jednom ze studií Československé televize, jedna příležitostná edice vznikala dokonce na xeroxu ve Federálním shromáždění, tu a tam se zasloužilo i nějaké ministerstvo. Takže nejen ideologická zátěž a morální étos, ale někdy i pořádná ironie dějin. Existuje nějaká ostrá, řekněme definiční hranice samizdatu vysledovatelná i dnes? To je tak složitá otázka, že bych k odpovědi potřeboval rozsah pořádné studie. Obecně: ne každý strojopis byl samizdat a ne všechny tisky, které se dnes šíří v relativně uzavřených komunitách čtenářů, a jsou tedy širší veřejnosti neznámé, je vhodné tímto slovem nazývat. Samizdat měl tisíc podob, vždy však musíme mít na paměti, že šlo o dějinami vynucený fenomén, že vydavatelé skutečného samizdatu byli vystaveni nebezpečí vážných represí ze strany různých složek totalitní moci. Jako publicista i jako čtenář bych si mohl dovolit tuto „podmínku“ ignorovat a samizdatem nazývat cokoli, co si dnes šestkrát vytisknu z počítače a rozdám mezi přátele. Jako literární historik se však musím snažit pracovat s co nejpřesněji definovanými pojmy, a z hlediska literární historie se tedy dějiny samizdatu uzavřely (nevím, na jak dlouho) v roce 1989. Ale jak říkám, je to složitá otázka, která by stála za podrobnější úvahu. Kromě připravované encyklopedie samizdatu vám také vyjde první román Všechno je jenom dvakrát. Odehrává se částečně za normalizace. Inspirovaly vás k próze vlastní výzkumy? Ne, román jsem psal proto, abych si od práce odpočinul. Jenže vystoupit z vlastní duševní ani tělesné schránky bohužel nedokážu, takže tematicky je román mé odborné práci skutečně blízký. O čem román vypráví? O tom, že před dějinami neutečete ani za pomoci sametových revolucí. O tom, že když se vydáte po vlastních stopách do minulosti, sám sebe už nikdy nenajdete. Karel Kryl v osmašedesátém zpíval, že i jeho generace „má svoje prominenty“, ba i „svoje mučedníky“, a tento jev dnes už postihl i moji generaci, tedy někdejší študáky, kteří listopad 89 zažili a vlastně spoluvytvářeli přímo na fakultách. Polovinu života jsme prožili za komunistů, žili jsme si svoje dětství a mládí, ale naši rodiče se s tou dobou museli nějak vyrovnávat, obvykle dost obtížně. Teď naši rodičové pomalu odcházejí, čas se ale nezastavil, my jsme zatím doputovali do druhých polovin svých životů a taky už se musíme vyrovnávat s lecčím, co nás v životě potkalo nebo co jsme (si) sami způsobili. Je to můj první, poněkud pozdní pokus o román, a jako každý debutant bych chtěl věřit, že jsem jen nepřispěl snadno zaměnitelnou položkou k záplavě na knižním trhu. Jsem zvědav, jestli si můj román najde čtenáře a jestli mezi nimi bude někdo, koho trápí stejné věci jako mě.