16/12/2021 | glosa |

prejeme pekne vanocni svatky a hodne radosti s cestinou

Mezi českými pisateli se čas od času rozvine diskuse o tom, zda a nakolik je třeba dodržovat psaní diakritických znamének. Naposledy se tak stalo na přelomu století, kdy nám diakritika značně znepříjemňovala psaní na počítači a chvíli se zdálo, že budeme muset psát české texty bez háčků, čárek a kroužků. Jinak hrozilo, že místo korektního českého textu dostane příjemce nečitelnou změť různých znaků a symbolů.

Dokonce v té době po internetu kolovala fiktivní omluva Jana Husa za problémy, které Čechům údajně způsobil tím, že zavedl diakritický pravopis. Dodnes je způsob zápisu bez diakritiky využíván často při psaní e-mailů (zvláště do zahraničí) a neoficiálních textových zpráv.

Připomeňme si, jak to všechno vlastně vzniklo, a uveďme na pravou míru některé zažité omyly. Jan Hus je považován za autora originální pravopisné reformy, kterou navrhl v latinsky psaném spisu Orthographia Bohemica. Přesný rok vydání tohoto díla není znám (vznikl patrně mezi lety 1406—1412), stejně jako není potvrzeno Husovo autorství. Informace o tzv. Husově diakritickém pravopisu patří k nemnoha jazykovědným znalostem, které si absolventi středních škol odnášejí do života. Každý si v této souvislosti pamatuje termíny nabodeníčko krátké a dlouhé. Je jejich autorem skutečně Jan Hus? A pokud ne, kde se nabodeníčka vzala?

foto: Internetová jazyková příručka

Jazykovědci potvrzují, že se tyto termíny v Husově latinském spisu vůbec nevyskytují. Diakritika je zde označována pouze termíny latinskými, a to punctus rotundus (diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a gracilis virgula (diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky). V závěru Husova spisu se sice několik českých jazykovědných termínů objevuje, ale nabodeníčko mezi nimi není.

Jan Hus totiž výraz „nabodeníčko“ skutečně nikdy nepoužil, a to nejen ve spise o českém pravopisu, ale ani v žádném jiném díle. Neobjevuje se ani v pozdějších gramatikách ze 16.—18. století. K mýlce došlo patrně až v 19. století, v době národního obrození, kdy František Palacký nalezl v třeboňském archivu anonymní text zabývající se originální pravopisnou úpravou a po důkladném studiu přisoudil jeho autorství Janu Husovi.

Palacký poslal Husův text nakladateli Aloisi Vojtěchu Šemberovi a přidal k němu další domnělý Husův text (Doslov k bibli Šafhauzské, v němž jsou nabodeníčka doložena). Nakladatel Šembera vydal oba texty společně v souboru spisů Jana Husa o pravopisu. Díky těmto náhodám přežily termíny s výrazem nabodeníčko — ač jsou doloženy pouze v jediném textu (uchovaném ve dvou biblích, vedle bible Šafhauzské též v bibli Nymburské) — až do současnosti. Tradičním spojováním s Husovým jménem vznikl jeden z nejrozšířenějších mýtů, který se ve výuce češtiny dovídají další a další generace.

Na závěr připojme několik slov k úvodní diskusi o používání diakritických znamének. Více než 600 let mají svou nezastupitelnou úlohu v českém pravopise a slouží nám dobře. Nejsou samoúčelná — rozlišují význam slov (např. radí — řadí — řádí — rádi). S jejich pomocí byla původní latinská abeceda rozšířena o dvanáct písmen, což přispělo ke zjednodušení a lepší srozumitelnosti česky psaného textu. Případné (byť jen hypotetické) odstoupení od tohoto způsobu zápisu by znamenalo více než krok zpět — došlo by k „primitivizaci“ pravopisu.

V soukromé neoficiální komunikaci můžeme psát, jak chceme — bez velkých písmen, interpunkce i diakritiky —, ale v oficiálních textech následujme tradice. Oč lépe vypadá, když: Přejeme pěkné vánoční svátky a hodně radosti s češtinou! (než: prejeme pekne vanocni svatky a hodne radosti s cestinou). Co myslíte?

Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.