Překlady, mandaly a byznys

Proč jste se rozhodla iniciovat tuto diskusi? Diskuse vyplynula z mé vnitřní potřeby dialogu mezi překladateli a lidmi kolem knih na tajuplné téma — z čeho literární překladatelé vlastně žijí? V lednu tohoto roku jsem se účastnila diskuse v Českém rozhlase Vltava na toto téma a tam se potvrdil můj pocit vzduchoprázdna — nejsem jediná, kdo by jen z této činnosti nevyžil. Štvalo mě ale jen hudrovat v překladatelských facebookových skupinách, až jsem se zeptala v Knihovně Václava Havla, jestli by diskusi o překladatelských honorářích dala prostor. Stávající paradigma jsem nestrhla. Ale třeba se díky diskusi nyní pár překladatelů zapojí do aktivit Obce překladatelů, řekne si o vyšší honorář a nakladatelé či redaktoři jim v tom vyjdou více vstříc. Jak se říká: „Nothing changes if nothing changes.“ Člověk skoro na každé pracovní pozici spojené s výrobou knih jednou zaslechne ono „práce je ti odměnou“, překladatelé nejsou výjimkou. Jak moc se překládá z lásky? Bez lásky to neděláte, jenom ta láska ale dlouhodobě prostě nestačí. Je to jako s milenkou, časem po vás chce víc a víc. Každý překladatel žije v jiných finančních konstelacích, každopádně čistě literárním překladem se v České republice živí jen pár jedinců — zbytek žije primárně z mateřské či důchodu, učí na vysoké škole či je nakladatelským redaktorem nebo něčím úplně jiným. Během diskuse zaznělo, že překládání je „vysypávání mandal“, ale i „byznys jako každý jiný“. Tak se podle toho všichni chovejme, zasloužíme si lepší podmínky. Jsme vzdělaný národ a překladatelé významně přispívají k utváření naší kultury. Naším cílem musí být to, že literární překlad není pouze časově i odborně náročný přivýdělek. Dobrý začátek, zdůrazňuji začátek, by byly aspoň ty dvě stovky za normostranu, a ne míň. Teď jde o to, jak toho docílit. Navýšením ceny knih? Daňovými úlevami? Překladatelskými granty od ministerstva kultury? Sama nevím, diskutujme o tom dál. Třeba na něco přijdeme společně. Na českém trhu dnes působí desítky nakladatelů, vysoké školství zároveň do světa vypouští nezanedbatelné množství potenciálních překladatelů. To, viz například neslavné praktiky nakladatelství Omega, zčásti deformuje konkurenční boj. Jakou úlohu v tomto (jestli nějakou) hrají profesní organizace? Členkou Obce překladatelů jsem se stala teprve nyní, mohu tedy hovořit pouze jako dosavadní vnější pozorovatel. Jedná se o velmi solidní organizaci, která by však zasloužila omlazení a všechno, co s omlazením souvisí. Chce to konstruktivnější hudrování, více radosti a sdružování, ale také lobbingu a networkingu v pozitivním slova smyslu, nezanedbatelnou roli by mělo hrát také zviditelňování překladatelů. To nemůže zvládnout žádný jedinec, ale aktivní obec rozmanitou „drobnou prací“. Co se nakladatelství Omega týká, Obec překladatelů letos i v letech minulých „ocenila“ knihy z jejich produkce anticenou Skřipec. A její člen, významný překladatel Viktor Janiš, se k tématu v médiích vyjádřil trefně a razantně. Přesto by větší medializace ostudné činnosti tohoto nakladatelství neškodila. Máme (díky Bohu) svobodný trh, nakladatelství nelze zakázat. Obec tu není pro to, aby regulovala, ale vytvářela prostor pro sdružování, diskusi a reflexi.

Tereza Semotamová, foto: David Konečný

Před pár dny zemřela Eva Kondrysová, v létě Jaroslav Kořán a na začátku roku Antonín Přidal, dnes už legendy českého překladu. Co s touto překladatelskou generací odchází? Málokdo trpí tou úchylkou, že se při výběru knihy v knihovně dívá, kdo danou knihu přeložil. Jména Kondrysová, Kořán i Přidal pro mě kdysi při listování knihami v Městské knihovně Blansko byla lákadlem, reklamou na knihu. Miluju jazyk Spolčení hlupců, jazyk Rozumu a citu, jazyk Staré lásky, a to zmiňuji jenom něco málo z toho, co tu po sobě zanechali. Odchází s nimi generace těch, kteří pracovali za ztížených podmínek, a přitom velmi odvážně, statečně a nadšeně. Všichni tři zmínění překladatelé jsou osobnosti, odvedli tuny mravenčí práce a jejich vytříbený jazykový talent se svébytně otiskl do děl, která překládali. Důstojně dokázali čelit politickým problémům doby, v níž žili — v případě některých knih dokonce buď byli takzvanými „pokrývači“, nebo se nechali „pokrývat“. Aby daná kniha vyšla, pro ně prostě bylo nadevše. Jsou to pro mě hrdinové. Překladatelé navíc nejsou jen lidi, co sedí u stolu a pořád něco přepisují, literaturou žijí. Často staví důležité mosty mezi kulturami, které na sebe nabalují důležité kulturní i lidské kontakty. O Evě Kondrysové jsem četla, že některým spisovatelům za komunismu pomáhala i osobně: pokud navštívili tehdejší Československo, pokoušela se řešit jejich potíže. Amerického básníka Allena Ginsberga prý pozvala domů na švestkové knedlíky. Byla to generace doslovů bez Googlu a na všechno tehdy prý bylo víc času. Ale jak už to bývá: něco odchází, ale také něco nového přichází. Velké překladatelské osobnosti tu rostou a zrají i dnes. Všechny tři formovala nakladatelská zkušenost z totality a normalizace, kdy se sice nemuseli hnát za každou zakázkou, zato ale museli dělat hodně často bolestných ústupků systému. Co formuje dnešní generace překladatelů? Dnešní generaci překladatelů formuje svobodný trh a obrovské možnosti. Pozitiva jsou ta, že díky internetu a všeobecné mobilitě si můžete pohodlně přečíst a vybrat knihu, rešeršovat problematická místa, konzultovat s autorem, pozvat jej do České republiky a prezentovat jej. Mezi negativa patří přehlcenost trhu, čím dál menší náklady a prodejnost knih v důsledku toho, že vládne obrovská konkurence v podobě jiných druhů zábavy. Ze čtení se stalo něco jako háčkování. Problémem je distribuce knih malých nakladatelství. Vydat knihu dnes nestačí — je třeba se postarat také o to, aby se o ní vědělo, a to chce někoho, kdo to opravdu umí. To doposud ovšem pochopilo jen pár chytrých nakladatelů a nakladatelé vydávající nepříliš dobré knihy. K tomu je třeba připočítat všeobecný úpadek české mediální scény — o knihách se obecně v médiích čím dál méně píše a diskutuje. Pro překladatele není nic více frustrujícího než to, že něco, co tři měsíce tvrdě zlepšoval, není k vidění v obchodech a nebylo téměř nijak reflektováno v médiích. A nejbanálnější negativum je fakt, že honoráře za literární překlad se během dvaceti let nezvýšily, přitom ceny všeho ostatního od tiskárny přes nájem až po limonády šly nahoru. Na druhou stranu je třeba říct, že překladatelé jsou obecně zvyklí být spíše v pozadí a nejsou příliš sebevědomí. Zatímco opravář rolet si řekne o pětistovku za patnáct minut práce a ani nemrkne, překladatelé často pracují za 160 korun za normostranu a o víc se prostě stydí říct. Přitom doporučení Obce překladatelů zní 200 korun za normostranu. Samostatnou diskusi a uznání by si zasloužili také redaktoři, kteří jsou na tom ještě hůř a bez jejichž práce se přitom dobrá překladová kniha neobejde.